Byla jsem venku, v šedivém městě, které se snažilo být barevné, ale nešlo mu to. Vzduch byl prosycen vůní starých aut a zkaženého jídla. 3232 – tenhle čas se mi vryje do paměti. Měla jsem plán, ale ten plán se rozpadl jako stará plechovka na ulici.
„Nezapomeň si změnit čas!“ upozornil mě ten otravný hlas v hlavě. Ale já? Já jsem na to kašlala. Čas byl pro mě jen další iluze, stejně jako láska. Zanedbávala jsem to, co mi nepatřilo.
Šla jsem na místo, kde se scházeli ti, kteří měli stejnou beznaděj jako já. Místo, kde se potkávaly duše, které přestaly doufat. Bar s neonovými světly, kde se mísila hudba s vůní levného alkoholu. Můj oblíbený kout, tam, kde jsem mohla být sama, ale zároveň mezi lidmi.
Najednou to přišlo. Ten moment, kdy se mi zjevil on. Měl oči jako hluboké propasti a úsměv, který by mohl rozsvítit i tu nejtemnější ulici. Ale já jsem věděla, že je to jen další iluze. Přesto jsem mu řekla, že jsem si změnila čas. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno okolo.
Pak se to stalo. „Chtěla jsi změnit čas?“ zeptal se s tajemným úsměvem. A já jsem se zamyslela. Měla jsem na výběr. Měla jsem změnit čas, nebo zůstat viset v tomhle bezčasí. „Nezapomeň si změnit čas!“ opakoval hlas v mé hlavě. A já? Já jsem se rozhodla.
V ten moment jsem si uvědomila, že čas není něco, co se mění. Je to něco, co tvoříme. Takže jsem se rozhodla, že si změníme čas spolu. A světlo v jeho očích mi ukázalo, že možná, jen možná, láska není tak daleko, jak jsem si myslela.