Byla jsem na dně. Když mi zbyly jen šupiny a hlad, rozhodla jsem se, že tohle město neporazí. 1904 jsem si říkala, že je to nějaký magický rok, ale ve skutečnosti to bylo jen číslo na kusu papíru. Všude kolem mě se hemžili superstar, ale já jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla. A to bylo pramálo.
Jednoho dne jsem potkala kluka, kterej se jmenoval Standa. Vypadal jako někdo, kdo se snaží vymanit z reality. Někde mezi cigaretami a smíchem jsme si na sebe začali ukazovat. Sice jsem neměla ani na rohlík, ale ten jeho úsměv mi připadal jako jackpot. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na jedno z mých míst, kde se dalo zapomenout na všechny starosti.
Byla to malá ulička, která voněla po starém betonu a levných parfémech. Udelal mi tam zázrak – přinesl staré víno a nějaký bláznivý plán, jak si užít noc. Když jsme seděli na zemi, obklopeni odpadky a touhou po dobrodružství, věděla jsem, že tahle chvíle je moje. Dál jsem se na něj koukala, jak se snaží vyprávět příběh o úspěchu. Ale já jsem věděla, že nic takového neexistuje.
Jak jsme se smáli a pili, z ničeho nic se přihnal chlápek, co měl v očích šílenství. Byl to jeho otec, někdo, kdo hledal jeho syna, a já jsem se ocitla uprostřed. Standa se snažil utéct, ale já jsem byla ta, která zasáhla. Nech ho být, zakřičela jsem, a rázem jsme se ocitli v chaosu.
Když jsem se vrátila domů, byla jsem zahalena ve tmě a smradlavých myšlenkách. Ale v tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala něco víc než jen přežila. Našla jsem sílu v absolutní beznaději. Papa mi nakonec ukázal, že i na dně se dá najít smysl. A tak jsem se rozhodla, že se nezastavím, dokud nebudu mít to, co si zasloužím.