Černovláska.cz

Černé nebe plné hvězd

Seděla jsem na hromadě starých pneumatik, nohy jsem měla zkřížené a kouřila jsem cigaretu. Všude kolem mě se válely zbytky prázdných plechovek a zápach benzínu mi dráždil nos. Ulice byla prázdná, jen sem tam projelo auto se zlověstným hučením. Přesně tak jsem si představovala svůj život – bez lásky, bez peněz. Ale s adrenalinovým šimráním v břiše.

Hlava plná myšlenek

Když se mi do hlavy dostal ten kluk jménem Uriel, nemohla jsem se zbavit pocitu, že by mohl být klíčem k něčemu víc. Byl tajemný, měl tmavé vlasy a jeho oči mě hypnotizovaly. Znal spoustu lidí, co se pohybovali na hraně a já měla chuť do toho skočit. Čím víc jsem nad ním přemýšlela, tím víc jsem věděla, že musí být součástí mého příběhu.

Akce začíná

Jednoho večera mě pozval na starou opuštěnou továrnu, kde se scházela parta rebelů. Cítila jsem vzrušení, když jsem tam přišla. Vzduch byl naplněn smíchem, hudbou a adrenalinovým napětím. Uriel stál uprostřed a já věděla, že tohle je moje šance. Připojila jsem se k nim a zapomněla na všechny starosti. Adrenalin pumpoval a já se cítila jako královna.

Odhalení

Ale pak se to stalo. Během jedné z akcí, kdy jsme se snažili získat staré auto z vrakoviště, jsme narazili na něco, co jsme neměli. Uriel se na mě podíval a já věděla, že teď už není cesty zpět. Našli jsme poklad – staré dokumenty, které odhalovaly temná tajemství o městě. Všichni se rozprchli, ale já zůstala. Musela jsem zjistit víc.

Nečekaný zvrat

Postupně jsem se dostala do světa, o kterém jsem neměla ani tušení. Uriel mě vedl a já byla ochotná riskovat všechno. Ale když jsem se dozvěděla, že ten poklad má moc, která může změnit vše, co znám, uvědomila jsem si, že jsem se dostala do velkého průšvihu. V ten moment jsem si uvědomila, že láska, peníze a všechno ostatní jsou nic, pokud nemáš kontrolu nad svým životem. Bylo to osvobozující a děsivé zároveň.

Dneska jsem se probudila s prázdnou peněženkou a ještě prázdnější duší. Slunce se snažilo proniknout skrz špinavá okna, ale já jsem měla na víc než na to, abych se nechala oslnit. Včera jsem ztratila poslední drobné v automatu, tak jsem se rozhodla, že nevydržím v tomhle smradlavém bytě ani o minutu déle.

Vyšla jsem na ulici, kde vzduch voněl po smažených hranolkách a cigaretovém dýmu. Všude kolem se hemžili lidé, každý s nějakým cílem, ale já jsem se cítila jako stín. Nohy mě vedly k malému baru na rohu, který byl tak zaplivaný, že vypadalo, jako by tam černovlásky už roky neuklízely. Pár místních chlápků se na mě podívalo, ale já jsem se usmála. Věděli, že jsem ta, co se nebojí říct, co si myslí.

Objednala jsem si levné pivo a sledovala, jak se bar postupně zaplňuje. Zatímco jsem usrkávala, zaslechla jsem hádku mezi dvěma známými tvářemi. Někdo se snažil o něco, co vypadalo jako podvod. Bez váhání jsem vstala a šla blíž. „Co se tu děje?“ zeptala jsem se. Kluci na mě zírali, jako bych spadla z Marsu. Ale já jsem měla kuráž a nenechala jsem si to líbit.

Hádka se proměnila v šarvátku, a já jsem se ocitla uprostřed. Rány, smích a nadávky se mísily s hudbou ze starého jukeboxu. Z ničeho nic mi do hlavy vpadla myšlenka, že bych mohla být hrdinkou dne. Popadla jsem jednoho z chlapů a zatáhla ho za límec. „Ty si myslíš, že se tady můžeš chovat jak svině?“ zasyčela jsem mu do ucha. V tu chvíli jsem cítila, jak mi adrenalin stoupá a já se stávám tím, kým chci být.

Po pár minutách jsem se ocitla venku, s úsměvem na tváři a jistotou, že jsem udělala něco, co nikdo jiný neměl odvahu udělat. Když jsem se otáčela, všimla jsem si, že ten kluk, který se mnou hádal, mě sleduje. Nechápala jsem, proč, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ho možná zaujala. Možná to nebylo jen o penězích nebo lásce. Možná, že v tomto drsném světě existuje něco víc než to, co nás dělí. A to, co přišlo po tom, jsem rozhodně nečekala.

Všude okolo mě je ten samý šedý beton, jakoby se město rozhodlo, že barevnost je pro slabochy. Jsem tu sama, v ulicích, které dýchají smogem a ubohostí. Dnešní ráno začalo jako obvykle – hlad, zima a ten pocit, že mě nikdo nemá rád. Ale já se nenechám zlomit. Kdo by si myslel, že jsem slabá? V těchto ulicích si musím dát pozor na každé slovo. Kdo ví, co se může stát, když řeknu to špatné.

Procházím kolem staré herny, z níž se ozývá smích a křik. Tady se hraje o všechno – o peníze, o hrdost, o život. Vím, že bych tam neměla chodit, ale zvědavost mě táhne blíž. Cítím ten pach cigaret a levného piva, ale také napětí, které visí ve vzduchu jako bouřkový mrak. Když se rozhlédnu, vidím je – partu kluků s kradenými peněženkami a oči, které si mě měří, jako bych byla další kořist. A já mám chuť na akci.

Vstoupím dovnitř a hned mě obklopí jejich pohledy. „Co tu chceš, holčičko?“ zeptá se jeden z nich, jehož hlava je pokryta tetováním jako by mu někdo na kůži vyprávěl příběhy. „Mám něco, co by tě mohlo zajímat,“ odpovím s úsměvem, který skrývá víc, než se zdá. Je to hra, kterou umím hrát. Znáte ten pocit? Když víte, že umíte dostat to, co chcete, ať už to stojí cokoliv.

Hra začíná. Sázky se zvyšují, já se cítím jako královna, i když moje kapsy jsou prázdné. Vzduch je naplněn napětím a já se snažím zůstat klidná. Všechno se točí kolem mě, já musím najít způsob, jak se dostat dál. A pak mě napadne plán – udělám něco tak nečekaného, že je všechny zaskočím.

Začnu vyprávět příběh. Ne ledajaký příběh, ale takový, který je přivede na kolena. O pokladu ukrytém v opuštěné budově na okraji města. O zlatě, které je tak blízko, ale zároveň tak daleko. Jejich oči září zvědavostí a já vím, že jsem je dostala. Když vstanou a vyrazí za pokladem, já se jen usmívám. Zůstala jsem, sama, v herně, s prázdnými kapsami, ale s pocitem vítězství. Kdo by si pomyslel, že drsná holka bez peněz a bez lásky může vyhrát hru? Takže, co teď? Pochybnosti? Ne, já jdu dál. Takový je život na ulici.

Hlava plná myšlenek a kapsy prázdné

Byla jsem na dně. Srdce jako kámen, prázdné kapsy a jediná touha, která mnou cloumala, byla touha po vzrušení. Kde vzít peníze? Odpověď byla jednoduchá: na ulici. Věděla jsem, že se musím postavit na vlastní nohy.

Večer na ulici

Večer, kdy jsem se rozhodla vyrazit, byl chladný a vzduch voněl po dešti. Vzala jsem si černé kožené boty, které mě tlačily na patě, a vyrazila do noci. Všude kolem mě blikaly neonové světla, a já se cítila jako královna. Měla jsem plán. Získat peníze a možná se i pobavit.

Setkání s partou

Na rohu ulice jsem potkala partu kluků. Byli hluční a smáli se, i když měli v očích ten podivný lesk, který jsem dobře znala. Přistoupila jsem k nim s úsměvem, i když jsem vnitřně cítila adrenalin. Věděla jsem, že se musím dostat do akce. „Co tady děláte?“ zeptala jsem se. „Hledáme zábavu!“ zareagoval jeden z nich. Vzala jsem si jejich energii jako zbraň.

Vražedná hra

Vysvětlili mi, že hrají hru. Kdo přivede nejvíc peněz, ten vyhrává. Adrenalin mi prolil žíly a já souhlasila. Vydala jsem se do noci, s cílem přivést zpět více než oni. Páchla jsem po cigaretách a levném parfému, ale to mě nevadilo. Srdce mi bušilo a já běžela jako o život.

Překvapení na konci noci

Když jsem se vrátila, měla jsem v ruce pár stovek. Kluci byli překvapeni, ale já se cítila jako vítěz. Pak ale přišel zvrat. Uviděla jsem, jak jeden z nich vytahuje nůž. „Není to o penězích, je to o moci!“ zařval. Všechny emoce a adrenalin se v tu chvíli spojily v jeden okamžik. Musela jsem se rozhodnout, jestli se postavím nebo utíkám. A pak jsem se rozhodla, že utéct nehodlám. Chytila jsem ho za ruku a v poslední chvíli mu vyrazila nůž z ruky. Byla jsem drsná holka, a tak jsem si to nenechala líbit.

Na konci noci jsem nezískala jen peníze, ale i respekt. A věděla jsem, že i bez lásky a peněz, jsem silná. Cestou domů jsem se usmívala a cítila se jako legendární postava z filmu. Adrenalin mi ještě pulsoval v žilách, ale já jsem byla víc než drsná holka bez peněz – byla jsem bojovnice.

Jasně, život je jedna velká špinavá hra. Když máte v kapse jen pár drobných a v srdci prázdno, musíte si umět poradit. Já jsem drsná holka z ulice, která se nebojí říct, co si myslí. A dneska vám povím, jak jsem se dostala k tomu, co mám, nebo spíš k tomu, co nemám.

Bylo to jako každé jiné pondělí. Slunce se snažilo prodrat skrz šedé mraky, zatímco já jsem stála na rohu ulic, přehazovala si kapsle s levným alkoholem v ruce. „Co teď?“ pomyslela jsem si, když mě oslovil chlapík s očima, které vypadaly, jako by právě vypadly z nějakého hororu. Nabídl mi práci, ať už to znamenalo cokoliv. Bez otálení jsem kývla. Dělat něco je lepší než stát na místě.

„Budeš se držet v ústraní a nic neříkat,“ řekl. Vůně benzínu se linula ze starého auta, které stálo na zaprášeném parkovišti. Měla jsem pocit, že se mi tohle místo bude líbit. Až příliš, na to, co se chystalo. Když jsem nastoupila do auta, srdce mi bušilo jako šílené. Nikdy jsem nevěděla, co se stane dál. Možná jsem měla tušit, že tohle není cesta domů.

Jeli jsme tmavými uličkami, zatímco venku sněžilo. Každý sníh, co spadl, měl barvu špíny a zklamání. Chlapík za volantem měl temný smysl pro humor. „Peníze se nevydělávají, když se sedí na zadku,“ usmál se a já jsem cítila, jak se mi v krku usazuje hrdlo. Vybavila jsem si, jaké to je, když se cítíte bezmocně, a přesto jsem se nedokázala vrátit zpět. Musela jsem se dostat k cíli, i kdyby to znamenalo projít peklem.

Nakonec jsme dorazili na místo. Byla to stará, opuštěná budova, kde se měly konat věci, které normální lidé vidí maximálně na filmovém plátně. Adrenalin mi proudil žilami. Když jsem vkročila dovnitř, uviděla jsem skupinku lidí, kteří vypadali, jako by se rozhodli pro hru na život a smrt. A já? Já jsem se stala součástí té hry. „Teď nebo nikdy,“ pomyslela jsem si, když jsem se postavila do první řady.

A pak to přišlo. Zmatek, křik a chaos. V jednom okamžiku jsem byla na dně, a v dalším jsem se ocitla na vrcholu. Když se všechno uklidnilo, zůstala jsem stát uprostřed místnosti, s penězi v jedné ruce a s pocitem vítězství v druhé. Život na hraně mě naučil, že bez peněz a bez lásky se dá přežít, ale nikdy nezapomenu, co jsem musela obětovat, abych se dostala tam, kde jsem. A tím překvapením? Ne, nebylo to o penězích. Bylo to o síle, kterou jsme si nesli v sobě.

Šedé ulice a prázdné peněženky

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce jako by se stydělo vylézt z mraků. Ulice města byly pokryté šedým prachem, který se mi dostával do nosu a dráždil mě. Zatímco ostatní se snažili přežít s úsměvem na tváři, já jsem se snažila přežít s prázdnou peněženkou. Jak to tak bývá, neměla jsem nic, ani kousek lásky, ani pár drobných na kávu. Jen já, moje myšlenky a tenhle šedý svět.

Chvíle, kdy se to zlomilo

Jednoho dne, když jsem se procházela kolem starého nádraží, ucítila jsem pach spálené gumy a levného alkoholu. Zastavila jsem se, abych se podívala na partu kluků, kteří se smáli a házeli si míčem. Vypadali jako by měli všechno, co já neměla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se musím dostat k nim, neboť to byla moje šance.

Nečekaná nabídka

Když jsem se k nim přiblížila, jeden z kluků, s krátkým rozcuchaným účesem a piercingem v obočí, mě oslovil. „Co chceš, holka?“ Jeho tón nebyl zrovna přátelský, ale já jsem se nedala. „Hledám zábavu, a ne nějakou nudu.“ Odvážila jsem se a vytrhla se ze své zóny komfortu. On se zasmál a nabídl mi, že se přidám k jejich partě na večerní akci.

V noci všechno ožívá

Večer, když jsem se oblékla do černých džín a kožené bundy, cítila jsem, jak adrenalin proudí v mých žilách. Město se přeměnilo na místo plné neonových světel a hudby, která rezonovala v mém těle. Byla jsem součástí něčeho většího, ačkoliv jsem neměla ani korunu. To mě nevadilo, protože jsem se cítila živě, jako bych patřila někam, i když jen na jednu noc.

Závěr s překvapením

Když jsme se vraceli domů, kluci mě pozvali na dopolední snídani. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a bez lásky můžete najít přátele a chvíle, které stojí za to. Ale pak jsem si všimla, že kluk s piercingem mi něco podává – malou obálku. Otevřela jsem ji a uvnitř bylo několik bankovek. „Na kávu,“ usmál se. To byla ta pravá nabídka, kterou jsem vůbec nečekala. V tu chvíli jsem pochopila, že někdy stačí jen se odvážit a zkusit to.

Probudila jsem se na zemi, v špinavé uličce, kde smrad z odpadků a moč vyplňuje vzduch. Kde jsem? No, to je jedno. Z peněz jsem měla tak akorát na cigarety a hrstku mincí na černou kávu. Takže jsem se zvedla a šla do kavárny, co byla kousek odtud.

Vstoupila jsem do toho malého podniku, který byl zaplněný lidmi s úsměvy na tvářích. Směs vůně kávy a čerstvého pečiva mě praštila do nosu. Když jsem si objednala, číšník na mě koukal jako na zjevení. No, co, ať si pomyslí, co chce. Jsem tu, abych přežila.

Když jsem seděla u okna, pozorovala jsem kolemjdoucí. Měli plné tašky a úsměvy, zatímco já měla jen pár drobných a myšlenky na to, jak si sehnat další cigarety. Zrovna jsem si zapálila, když jsem uslyšela zvuk rozbíjejícího se skla. Zvenčí se strhla hádka mezi dvěma feťáky. Srdce mi začalo bušit rychleji. Tohle je moje město.

Vyběhla jsem ven a viděla jsem, jak se jeden z nich chystá vytáhnout nůž. Okamžitě jsem se připojila k davu, který se shromáždil kolem. Někdo křičel, někdo se snažil oddělit je. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se do toho vložím. Přerušila jsem hádku a strhla jsem pozornost na sebe. „Hej, kluci, co to děláte?“ zvolala jsem. Všichni se na mě otočili.

Na chvíli zavládlo ticho. A pak se jeden z nich rozesmál. „Co ty tu chceš, holčičko?“ Já jsem se jen usmála. „Dívat se na vás, jak se navzájem zabíjíte, to je moje hobby!“ V tu chvíli jsem je rozesmála a napětí se uvolnilo. Hádka se přeměnila v směs smíchu a nadávky. Když jsem se otočila, viděla jsem, že se lidé začínají rozcházet. Tak a teď jdu na další kávu.

Ale než jsem se vrátila do kavárny, uviděla jsem, jak se jeden z těch kluků, co se hádali, blíží ke mně. „Ty jsi fakt drsná,“ řekl. „Co kdybychom se sešli znovu?“ Odpověděla jsem bez přemýšlení: „Jasně, ale za peníze. Kdo ví, možná se z toho vyklube i láska!“ A s tím jsem se otočila a odešla. Život je plný překvapení, ale já na lásku nemám čas, když je tu tolik jiných věcí, které je třeba řešit.“

V Praze je to jako v je tady bludišti. Cítím, jak na mě dýchá ta stará, špinavá atmosféra. Každý večer se tu potkávám s lidmi, kteří mají v očích touhu, ale v kapsách prázdno. Vím, o čem mluvím – peníze mi došly dávno. Když se večer rozsvítí neonové nápisy, já nečekám na zázrak. Jdu na to.

Černé ulice, oblečení z second-handu a zmatek v hlavě. Dneska je to 3938. Na čísla se neptám, prostě jdu. Tady to vypadá jako z jiného světa. Vzduch je plný vůně jídla z pouličních stánků, ale já nemám na to, abych si dala. Místo toho se snažím najít něco, co by mě rozptýlilo. Když vidím skupinku lidí, co se smějí a tancují, nemůžu si pomoct. Jsem tam. Mám chuť se k nim přidat, cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách.

Pohledy se mísí, a já cítím, jak mi buší srdce. Na parketu se ztrácím ve víru hudby. Je to jako 3938 Prague Sessions. Všichni se snaží být vidět, ale já jsem ta, kdo se nebojí. Dívám se na kluka, co se na mě usmívá. Je to ten typ, co má v očích tajemství. „Chceš tančit?“ zeptá se. Nečekám, odpovídám ano, a najednou jsem v tom. Chci se cítit naživu, ať to stojí, co to stojí.

Po několika drinkách, které sice nejsou pro mě, ale pro atmosféru, se rozhodnu, že je čas na změnu. Opouštím parket a mířím k baru. Zde potkávám starého známého, jehož jsem neviděla roky. „Co tu děláš?“ zeptá se. „Hledám něco, co nemám,“ odpovídám. Zasměje se, ale já se usmívám zvenčí. Uvnitř mám prázdno, ale to je normální.

Ve vzduchu cítím něco podivného. Všechno se mění. Zábava se náhle mění v chaos. Lidi křičí, ale já se snažím najít klid. Otočím se a spatřím kluka, který mi předtím nabízel tanec. Teď je v obklopení rozrušených tváří. „Co se děje?“ vyhrknu, ale vím, že odpověď nebude hezká. Zjistím, že v tom chaosu je něco víc než jen pár opilců. A najednou je to tady – světlo z reflektorů, které mě oslepí. Všichni se rozprchnou, ale já zůstávám stát. Bude to konec, nebo začátek něčeho nového?

Sotva jsem přešla prachovou cestu mezi domy, které pamatují víc než já, ucítila jsem ten známý smrad nafty a hliny. Měla jsem v kapse pár drobných, ale na to, co jsem potřebovala, to rozhodně nestačilo. Včera jsem potkala Frantu, kluka, co se tvářil jako král vesnice. Vytáhl z kapsy láhev pálenky a nabídl mi, abych šla s ním.

V malé hospodě, kde se smích mísil s vůní smaženého řízku, jsem se usadila u stolu, kde seděli místní drsňáci. „Hele, slečno, co tady chceš?“ zeptal se jeden z nich, jehož ruce vypadaly, jako by rozdrtily pár lebek. Odpověděla jsem: „Hledám dort. Rekordní dort, co prý vyhrál soutěž v Pečovicích. Mám na něj zálusk!“

Samozřejmě, že se mi smáli. Ale já jsem neodcházela. Představila jsem si ten dort. 3512 vrstev krému, čokolády a jahod. To by mi zvedlo náladu víc než jakýkoliv kluk, co se poflakuje kolem. Rozhodla jsem se, že je najdu, ať mě to stojí cokoliv.

Přišla jsem na nápad: vydat se do Pečovic. Vzala jsem si starou motorku, co pamět měla na víc než já, a vyrazila. Vítr mi šlehal do obličeje, zatímco jsem projížděla kolem polí a lesů, kde se vzduch mísil s vůní čerstvého chleba a trávy. Když jsem konečně dorazila do městečka, vzduch byl naplněn smíchem a tleskáním.

Dort byl tam, uprostřed náměstí, jako král na trůnu. Ale co to? Na stole stál Franta s úsměvem, co by mohl rozplýst led. „Přece jsem ti říkal, že ten dort je můj!“ zařval. Ale já jsem se jen zasmála a před ním roztrhla balíček s mým vlastním dortem, který jsem ukradla z jedné cukrárny. „Tak co, Franto? Kdo je teď král?“ Zasmála jsem se a vzala si první kousek.

A tak jsem se vrátila domů, s úsměvem na tváři a dortem v ruce. Nepotřebovala jsem lásku, ale tuhle drobnost, co mi dala sílu. A když jsem se podívala na 3512 vrstev, věděla jsem, že to nebyly jen vrstvy dortu, ale i mé vlastní životní lekce.

Bylo to jedno z těch šedých, uplakaných odpolední, kdy jsem se procházela po opuštěných ulicích. Město bylo tiché, jako by se bálo promluvit. Já jsem se ale nebála. Na krku jsem měla starou kůži, co pamatuje lepší časy, a v kapse pár drobných, které mi zbyly z bezvědomí. Žít na ulici má své kouzlo – naučila jsem se vidět krásu v chaosu.

Jednoho dne, když jsem se ploužila kolem starého hangáru, něco mě zaujalo. Letadla. Nebyla to normální letadla, ale takové, co vypadaly jako z jiného světa. Jejich křídla se třpytila v odrazech zapadajícího slunce a já jsem si říkala, že to vypadá jako optický klam. 3445 optický klam s letadly, jak se říká. Vzrušení mi projelo tělem. Musela jsem to vidět zblízka.

Vstoupila jsem do hangáru, kde vonělo po oleji a rezavém železe. Vzduch byl těžký, jako by se v něm mísily vzpomínky na všechny ty, co snili o obloze. Opatrně jsem našla jedno z letadel, vypadalo jako starý drak s rozpadajícími se křídly. Otevřela jsem poklop a uvnitř byla prázdnota. Cítila jsem se jako v jiném světě, jako by mi to letadlo nabízelo možnost uniknout z reality.

Jak jsem se procházela po kabině, uslyšela jsem šramot. Někdo tu byl. Rychle jsem se schovala, srdce mi bušilo, a pak jsem spatřila kluka s tmavými vlasy. Podíval se na mě a já jsem cítila, jak mě prohlíží. Byl to takový ten typ, co se umí dostat do problémů. „Co tu děláš?“ zeptal se s úsměvem, který by mohl zabít. Na chvíli jsem zapomněla na všechno kolem, chtěla jsem jen cítit ten adrenalin, tak jsem mu odpověděla: „Hledám dobrodružství.“

Spolu jsme se procházeli po hangáru, smáli se a plánovali, jak vzlétneme do neznáma. Ale jak jsme se dostávali hlouběji do tajemství, začala jsem mít pocit, že jsme v pasti. Letadla se začala hýbat, jako by chtěla vzlétnout, a já jsem si uvědomila, že to nebyl jen optický klam. Vše kolem nás se zdálo být živé. Nečekaně se ozval hromový zvuk a hangár se začal třást. Pochopila jsem, že jsme se dostali do něčeho, co jsme si ani nedokázali představit – letadla, která chtěla, abychom se stali součástí jejich příběhu. Teď jsme museli vzlétnout, nebo zůstat navždy uvězněni v tomto snu.