Byla jsem na dně. Kde jinde byste jako holka bez peněz a lásky končili, než v garáži plné zaprášených krabic a starých nástrojů? Vzduch tu voněl jako zkažené jablko a tohle místo v sobě skrývalo mnohem víc než jen nepořádek. Můj cíl? Opravit starý počítač a vrhnout se na programování. PHP7 mě už volalo. Zatímco ostatní holky snily o romantice, já se vrhla do kódu a snažila se najít, jak spustit tinymce na wp includes js.
Jednoho odpoledne, poté co jsem se pokusila naformátovat text a zapnout tinymce, jsem se dostala k skins lightgray. Srdce mi bušilo jako kladivo, když jsem se snažila dostat ten skript do chodu. Po několika hodinách neúspěchů jsem se rozhodla vzít věci do svých rukou. Kód byl jako křižovatka, kde jsem musela najít ten správný směr. Světla z monitoru mě oslepovala, ale já jsem se nedala.
Ve vzduchu bylo cítit spálený plast, když jsem konečně narazila na chybu. Znovu a znovu jsem se snažila, dokud jsem se nedostala na dno. Ale já jsem se nevzdávala. Já jsem ta drsná holka, co se nebojí zasáhnout. A tak jsem se rozhodla, že zprovozním ten zatracený editor.
V jedné chvíli jsem si přestala všímat času. Všechny ty kódy se mi splétaly do barevných obrazů, a já jsem byla v transu. PHP a JavaScript se mi mísily s mými myšlenkami a já jsem začala cítit, jak mě to táhne do hloubky. Pořád jsem měla v hlavě tu chuť po vítězství. Konečně mě napadlo, že bych mohla zkusit jeden poslední trik, který jsem kdysi viděla na fórech.
Pak to přišlo. Když jsem konečně stiskla Enter, obrazovka se rozzářila a já jsem se ocitla v naprostém úžasu. Nejen, že se editor rozběhl, ale také jsem našla v kódu klíč k něčemu většímu. Byla to šifra, která mě vedla k tajné komunitě programátorů, kteří se scházeli ve tmě garáže. A já? Já jsem konečně našla svou cestu. Bez lásky, bez peněz, ale s kódem, který mě spojil s lidmi, co to mají stejně jako já.