Byla jsem v garáži, kde se odráželo jen slabé světlo z jediné žárovky. Vůně oleje a rezavého kovu se mísila s mým pocitem beznaděje. Peníze? Kdepak. Láska? Tak to už vůbec. Všechno, co mám, je tato garáž a moje odhodlání, které je silnější než cokoliv jiného.
Když jsem konečně našla ten starý projektor schovaný za bednami s nářadím, vzpomněla jsem si, co mi kdysi říkal kámoš. „Když se podíváš na světlo, uvidíš, co ostatní nevidí.“ Hm, zní to jako kravina, ale já jsem byla na dně, a tak jsem se rozhodla to zkusit.
Našla jsem video, které bylo nahrané na malém USB. Nahodila jsem to do projektoru a zapnula. Zatímco se na plátno začaly promítat barevné obrazy, pocítila jsem, jak se mi uvolňuje napětí. Všechny barvy – červená, modrá, zelená – se mísily do chaotického tance, který mi připomínal svobodu, kterou jsem ztratila.
Najednou jsem uslyšela zvuk. Kdo to sem vlezl? Adrenalin mi stoupnul. Byl to on, chlapec z vedlejšího bytu, který se potuloval po okolí jako stín. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho, zatímco jsem se snažila maskovat strach. Ale on se jen usmál a řekl: „Přišel jsem se podívat, jestli tady není nějaká zábava.“
Na chvíli jsem zapomněla na všechny problémy. Společně jsme sledovali, jak se obrazy míhají na plátně. Bylo to osvobozující, ale pak to přišlo – záblesk reality. Všechno se rozpadlo, když jsem si uvědomila, že i když se snažím, láska a peníze mi stále unikají. Ale pak, v tom šíleném světle, jsem se rozhodla, že se nevzdám. Překvapení? Byla jsem připravená bojovat.