Už dlouho jsem se potulovala ulicemi jako duch, co hledá smysl. Žádné peníze, žádná láska. Jen já a moje špinavé tenisky, které se snažily držet krok s mým myšlením. Zastavila jsem se na rohu. Tam, kde se setkávaly ulice a mé myšlenky se rozplývaly jako mlha nad městem. Zrovna jsem si chtěla zapálit, když mi v kapse zazvonil telefon. Pracovní email. Alphabetic pagination. Co to proboha je?
Vstoupila jsem do svého oblíbeného baru, kde se na stěnách třpytily neonové nápisy. Vzduch byl nasáklý smíchem a pachem levného alkoholu. Sedla jsem si na barovou stoličku a objednala si vodku. „Tak co, jaký to je?“ zeptal se barman, když mi podával drink. „Včera jsem narazila na ten plugin, co dělá alphabetic pagination. Zní to jako sranda, co?“
Na baru seděl chlapík s brýlemi, který se tvářil, jako by měl všechny odpovědi. „To je něco pro tebe, holka. Chceš to zkusit?“ Jeho hlas zněl jako starý gramofon, co se snaží přehrát něco, co nikdo nechce slyšet. „Samozřejmě!“ Odpověděla jsem a barman mi nalil další vodku. Tentokrát jsem se na chvilku zasnila. Co kdybych mohla rozběhnout vlastní web? Vytvořit něco, co by mělo smysl, i když teď jsem neměla ani na jídlo.
Ten chlapík v brýlích mi ukázal, jak plugin funguje. „Jde o to, že to usnadní navigaci pro tvoje návštěvníky. Všichni chtějí mít všechno hned, víš?“ Zatímco on mluvil, já jsem se dívala ven z okna. Ulice svítily jako zlaté řetězy a já jsem se cítila jako královna, i když jsem byla jen bezdomovkyně s prázdnou kapsou. „Jak se to dělá?“ zeptala jsem se, přičemž mi v hlavě blikal nápad jako neonový nápis.
V ten moment mi došlo, že já, drsná holka bez peněz, mohu něco změnit. „Dám ti šanci, kámo!“ zakřičela jsem, když mě napadlo, že bych mohla vytvořit web, kde bych vyprávěla příběhy lidí jako já. Jak se snaží přežít, jak se snaží dostat nahoru. „A co ty? Co máš v plánu?“ zeptal se chlapík. „Dostanu se nahoru! Až se vyhrabu z tohohle marastu, ty si mě ještě pamatuj!“ A než jsem se nadála, byla jsem zpět na ulici, s novým cílem a vírou, že i drsná holka může mít svůj sen.
A pak jsem se otočila. Když jsem se podívala zpět na bar, chlapík už tam nebyl. Jak to, že se tak rychle vytratil? Možná to byl jen další z mých halucinací z garáže, ale tentokrát to vypadalo jako začátek něčeho velkého. „Uvidíme se, světě!“ zakřičela jsem a vyrazila tam ven, připravená na svůj vlastní příběh.