Byla jsem v tom klubu jako obvykle – světla blikala jako rozzuřená já, zatímco smrad potu a cigaretového kouře se mísil s hudbou, která mi bušila v uších. Zase jsem se ocitla na tom samém místě, kde trnkobrani každou noc vyváděli své divoké kousky. Lidi se tlačili na parketu, jako by je něco hnalo, a já? Já jsem se chystala udělat něco, co jsem nikdy předtím neudělala.
Byla jsem bez peněz a bez lásky, ale to mi nebránilo v tom, abych se dostala do centra dění. „Hej, ty! Chceš vidět, co umím?“ křikla jsem na jednoho z moderátorů. S jeho rozmazaným make-upem a úsměvem, který by i mrtvého vzpružil, se na mě otočil. „Co bys chtěla?“ Měla jsem plán, a ten plán zahrnoval šoupat se na parketu, a to stylem, který by rozproudil i mrtvé.
Když jsem na sebe navlékla šaty, které mi zbyly z loňské sezóny, celá jsem se cítila jako bohyně chaosu. Šaty mi padly na tělo jako druhá kůže, a jak jsem začala tančit, všichni se na mě dívali. „Tohle je můj moment,“ pomyslela jsem si. Publikum bylo rozbouřené, a já jsem v tom chaosu byla jako ryba ve vodě.
Na parketu jsem se dostala do kontaktu s jedním z trnkobranů – byl to ten typ, co se zdál být neodolatelný. „Hraješ si na hvězdu?“ zeptal se mě. Odpověděla jsem mu tak, jak se patří – s úsměvem a pohybem boků. „Jsem víc než jen hvězda, jsem meteorit!“ S každým pohybem jsem cítila, jak mi energie proudí celým tělem, a publikum se dostávalo do varu.
Když jsem se dostala na vrchol večera, najednou jsem slyšela tleskání a výkřiky. „To je ona! To je ta drsňačka!“ Měla jsem pocit, že bych mohla letět. Ale pak – bum! Moderátor, kterého jsem tak moc chtěla ohromit, se najednou skácel na zem. „Co se děje?!“ Všechno utichlo. A pak jsem viděla, jak se z davu vyřítí policie. „Zatraceně, co se to tu děje?!“ A v tu chvíli jsem pochopila, že to, co bylo zábavou, se proměnilo v chaos. Kdo by to byl řekl, že skončím v tomhle? Ale tady jsem, drsňačka bez peněz, a teď se musím dostat ven!