Byl to jeden z těch dní, kdy se slunce snažilo protlačit skrz šedé mraky, ale já jsem měla jiné starosti. Můj tfstate byl v chaosu a já jsem věděla, že pokud ho nezálohuju, skončím v pekle bez návratu. Ale jak? Peníze na nástroje pro zálohování mi chyběly a já neměla čas na nějaké blbosti.
Vydala jsem se do garáže, kde jsem měla schovaný starý notebook. Jeho klávesnice byla pokrytá prachem a já jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla, jak jsem na něm kdysi rozjela pár projektů. Teď mi sloužil jako můj digitální záchranný člun. Zapla jsem ho a pocítila ten známý zápach spálené elektroniky. Zas tak moc jsem se nemusela bát – musela jsem prostě jednat.
Otevřela jsem terminál a přemýšlela, kde začít. „Zálohovat tfstate, to není žádná věda,“ říkala jsem si. Ale v té chvíli mi došlo, že nemám žádné jednoduché příkazy v záloze. Měla jsem jen svůj instinkt a touhu po přežití. Každým kliknutím jsem se cítila silnější, jako bych manipulovala s celým světem.
Po pár neúspěšných pokusech a kleteb, které by rozesmály i největší cyniky, se mi podařilo konečně vytvořit zálohu. Byl to jako výstřel do prázdna, adrenalin v žilách a šílený pocit vítězství. Ale co teď? Když jsem se podívala na čas, uvědomila jsem si, že jsem strávila hodiny v garáži a venku už se stmívá. Kde se vzal ten čas?
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebylo jen o zálohování dat. Bylo to o tom, že jsem se postavila svému strachu, svému nedostatku a své osamělosti. Když jsem vyšla ven, vzduch byl studený a čerstvý. „Jsem tu a přežila jsem,“ zašeptala jsem sama pro sebe, když jsem se otočila na patě a vydala se do tmy, připravená na další výzvy. A kdo ví? Možná mě čekala i láska, tam, kde jsem to nejméně čekala.