Bylo to jedno z těch špinavých odpolední, kdy slunce už sotva svítilo a vzduch byl těžký jak starý kůže. Když jsem vyšla z té zaplivané hospody, věděla jsem, že musím najít způsob, jak přežít. Bez peněz a bez lásky, takhle to vypadalo. Ale já jsem drsná holka, co se nebojí jít do akce.
Na rohu ulice jsem zahlédla skupinku kluků. Byli to ti, co se mi dřív líbili – s hadry, co smrděly jako starý cigarety, a s úsměvy, které slibovaly legraci. Ale teď? Nepotřebovala jsem je. Potřebovala jsem prachy. Přistoupila jsem blíž, slyšela jsem, jak se baví o nějakém superstarovi Juliancid1889. To jméno znělo jako pop music, ale já jsem šla pro něco jiného.
„Hele, kluci, co je s tím Juliancid1889? Je to nějaká celebrita?“ zeptala jsem se, když jsem se postavila mezi ně. Všichni se na mě otočili, a já viděla, jak ve vzduchu zavládla napětí. „Nebo spíš, kolik za něj dostanete?“
Jeden z nich, ten s tetováním na krku, se zamyslel. „Něco velkýho, prachy a sláva. Ale to chce šikovný ruce.“ Jeho úsměv byl na hranici drzosti. „Ty máš šikovný ruce?“
A já jsem se jen zasmála. „Víc než si myslíš.“ A tak jsme se dali do řeči. Vzali mě mezi sebe. Příběh o Juliancid1889 se mi dostal pod kůži. Věděla jsem, že se chystá něco velkýho, a já jsem chtěla být u toho. V noci jsme se vydali do podzemí. Všude kolem nás byly barvy, vůně potu a adrenalinu, jak jsme se dostávali hlouběji do města. A tam? Tam jsem se setkala s Juliancidem. Nečekaně, a s ním přišlo překvapení, které mi změnilo celý pohled na svět.
Juliancid1889 nebyl to, co jsem čekala. Byl to kluk z ulice, co se snažil prorazit. A já? Dala jsem mu šanci. Kdo ví, možná se z nás stane něco víc, nebo možná zůstanu drsná holka bez peněz. Ale jedno vím jistě – s Juliancidem na krku, už nikdy nebudu sama.