Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, láska v nedohlednu a já jako drsná holka z ulice, co se neštítí ničeho. Každý den byl bojem, a když jsem se rozhodla vzít si to, co mi patřilo, musela jsem se naučit odhadovat dodací lhůty. Víte, jaké to je, když čekáte na něco, co nikdy nedorazí?
Jednoho večera jsem si sedla na schody před barákem. Hlavní ulice byla plná života, ale já jsem byla jen stínem. Můj pohled se upíral na neonové světlo nedaleké herny. Zrovna tam, v tom zaplivaném podniku, jsem slyšela, jak se kluk z baru chlubí, že mu dorazila zásilka drahého vína. „Včera jsem si objednal, a dneska už to tu je!“ Tak jsem se rozhodla, že to vyzkouším.
Šla jsem do obchodu, kde prodávali všechno možné. „Potřebuju to teď hned!“ zařvala jsem na prodavače, který na mě koukal, jako by mu vypadly oči. Zjistila jsem, že je důležité umět odhadnout, kdy co dorazí. Bez peněz, bez lásky, ale s obrovským odhodláním. „Když to chceš hned, tak si to prostě vezmi!“ bylo mi řečeno. Tak jsem to vzala.
Na ulici jsem se cítila jako královna. Bylo mi jedno, co si o mně kdo myslí. „Jsem drsná holka, co umí vyjednávat,“ říkala jsem si. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala, i když peníze byly na dně. Ale pak přišel ten okamžik, kdy jsem zjistila, že odhadnout dodací lhůty není jen o tom, co si vezmu. Musím mít plán. A ten plán byl jednoduchý: přitáhnout pozornost.
Začala jsem se obklopovat lidmi, kteří měli co nabídnout. „Kdepak, holka, ty nejsi sama!“ říkali mi. A já jsem se smála, protože jsem věděla, že jsem v tom sama. Ale najednou, když jsem se snažila odhadnout, kdo mi co dá, jsem potkala kluka, který měl stejný pohled na svět. Nechtěla jsem se do něj zamilovat, ale osud si z nás udělal hračku.
Na konci dne jsem zjistila, že odhadování dodacích lhůt je o mnohem víc než jen o věcech. Je to o lidech, o pocitech a o tom, co si od života vzít. A ten kluk? No, ten se stal překvapivě mým nejlepším spojencem ve světě bez lásky a peněz. Kdo by to byl řekl, že právě on mi pomůže odhadnout, co potřebuji doopravdy?