Bylo to jednou v noci, kdy jsem seděla v tmavém baru na kraji města, s prázdnou peněženkou a ještě prázdnější duší. Jen já a sklenice levného piva, která se stala mým jediným společníkem. Měla jsem pocit, že svět kolem mě se mění v chaotickou směsici barev a zvuků, ale já jsem se nehodlala nechat unášet. Musela jsem jednat.
V tom okamžiku mi přišel na mysl SendGrid. Zní to jako kód pro něco velkého, ale pro mě to byla šance. Vypravit se do světa programování a poslat pár e-mailů, které by mohly změnit můj život. Našla jsem si místo, kde jsem mohla napsat svůj kód, a začala jsem. Vzrušení mě hřálo jako karamelový popcorn při sledování starého filmu.
Každý kód byl jako krok v tanci, a já si užívala každý moment. Můj počítač byl mým plátnem, a já malovala s plnou vervou. Každý e-mail, který jsem poslala, mi dával naději, že se mi podaří vystoupit z kanálu bezvýchodnosti a dostat se k lidem, kteří by mi nabídli pomocnou ruku.
Úspěch se dostavil rychle. Odpověď přišla jako blesk z čistého nebe. Byla jsem pozvána na konferenci o technologiích, kde jsem mohla představit svůj projekt. Tím jsem se dostala do hry, a to bez centu v kapse. Jak se říká, kdo nic nemá, může mít všechno.
Na konferenci jsem stála na pódiu, srdce mi bušilo jako motor starého auta. Když jsem mluvila o svém projektu, viděla jsem zájem v očích lidí. Když jsem skončila, přišel za mnou chlapík v obleku. „Máš talent,“ řekl. „Co kdybychom spolupracovali?“ A tak se mé dobrodružství začalo. Z prázdného baru na pódiu plném světla. Ale to nejlepší teprve přišlo. V ten moment jsem zjistila, že skutečná síla není v penězích, ale v odvaze vystoupit z komfortní zóny.