Na začátku byla tma
Bylo to jedno z těch večerů, kdy se město halilo do mlhy, a já seděla na okraji chodníku, přitisknutá k chladnému betonu. V kapse jsem měla pár drobných, ale to mi na náladě nepřidalo. Ta tma kolem mě byla jako starý, ošoupaný kabát, který se mi už dávno přestal líbit. Co si budeme povídat, žít bez peněz je jako pokoušet se dýchat pod vodou. Všechno mě štvalo.
Pohled na východ slunce
Jednoho rána jsem se rozhodla, že musím něco změnit. Slunce se pomalu dralo zpod obzoru a já si uvědomila, že musím udělat krok vpřed. Zase jsem vzala do ruky svůj starý notebook, který už pamět má jako já. Na screen jsem měla šablonu TwentySixteen, ale byla jsem naštvaná, že se mi nedaří ji přizpůsobit podle svých představ. Přizpůsobit, to slovo se mi v hlavě točilo jako vichřice.
Akce!
Tak jsem si řekla, dost! Vzala jsem si do hlavy, že chci resize TwentySixteen, a to pořádně. Otevřela jsem editor a začala s tím, co jsem měla. Barvy se mi pletly, ale já byla odhodlaná. Každý pixel, každý odstín, to všechno se muselo podřídit mému plánu. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. Bylo to jako malování na plátno, jen místo štětce jsem měla klávesnici.
Hlava v oblacích
Celý den jsem seděla v tom malém, zaprášeném bytě, obklopena prázdnými plechovkami od piva a starými novinami. Všude kolem mě byl chaos, ale já jsem se cítila jako v ráji. Každý úprava mě přiváděla blíž k cíli, i když jsem neměla ani na jídlo. Když jsem konečně klikla na „Uložit změny“, cítila jsem se jako vítěz.
Nečekané překvapení
Ale co se nestalo? Když jsem se podívala na výsledek, zjistila jsem, že jsem omylem smazala veškerý obsah! Moje dny práce, potu a slz se rozplynuly jako pára nad hrncem. Ale místo pláče jsem se zasmála. Život bez peněz a bez lásky mě naučil, že musím brát věci s nadhledem. Možná jsem neměla nic, ale měla jsem sebe. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla mít. Takže, co teď? Jdu na to znovu!