Návrat do minulosti
Když jsem poprvé vkročila do té šedé budovy psychiatrické léčebny, vzduch byl prosycený zvláštními vůněmi. Směs dezinfekce a něčeho, co připomínalo staré vzpomínky. Byla tam tma, ale ne ta, co obklopuje duši, spíše ta, co se zakusuje do každého kroku. Nikdy jsem nebyla typ, co by se bál. Ale teď? Teď jsem cítila, jak mi po zádech stéká pot. Věděla jsem, že Petr Muk je uvnitř, ale co všechno to obnáší?
Neobyčejné setkání
Na chodbách se ozývaly křiky a šepoty, jako by se místnost sama snažila sdělit svá tajemství. A pak jsem ho spatřila. Petr, s očima plnýma melancholie, které by dokázaly rozplakat i nejtvrdšího muže. Jeho hlas byl jako hladina jezera v noci – klidný, ale s hlubokou temnotou pod ním. „Nezůstávej tady dlouho,“ řekl, „tohle místo tě pohltí.“ Vzala jsem si jeho slova k srdci, ale něco mě tu drželo. Možná ta fascinace, nebo touha pochopit, co se za těmi zavřenými dveřmi skrývá.
Odhalení pravdy
Každý den jsem se vracela. Seděla jsem na schodech, zatímco Petr vyprávěl o svých demonických vizích a slávě, která mu byla kdysi souzena. Jeho příběhy byly jako popel z cigaret, který se usazuje na dně sklenice. Cítila jsem, jak jeho slova kloužou do mých uší a srdce. Měnila jsem se, z drsné holky bez peněz a bez lásky na někoho, kdo touží po víc.
Pohled do duše
Jednoho večera, když jsem vcházela do jeho pokoje, našla jsem ho sedět na zemi, obklopeného prázdnými lahvemi. „Myslíš, že jsme se zbláznili?“ zeptal se. Když jsem mu odpověděla, že se jen snažíme přežít, usmál se. Bylo to v tom úsměvu, co jsem poznala, že oběma nám chybí něco, co nikdy nenajdeme. Ale mohli jsme to cítit, tu bolest, tu touhu.
Nečekaný odchod
Jednoho rána, když jsem přišla, Petr tam už nebyl. Jen prázdné místo, které po něm zůstalo, a sklenice na stole. Srdce mi bušilo jako zběsilé. Co se stalo? Možná utek, nebo se stal obětí vlastních démonů. Všechny otázky v mé hlavě se mísily s úzkostí a zklamáním. Otočila jsem se na odchod, když jsem na zemi spatřila jeho deník. Otevřela jsem ho a uviděla poslední slova: „Přijmi mě takového, jaký jsem, nebo mě zapomeň.“ V tu chvíli jsem pochopila, že na mě Petr nikdy nezapomene. A já na něj taky ne.