Včera jsem se probudila s jedním jediným cílem – získat přístup k serveru, na kterém leží moje budoucnost. Permissi Linux, tyhle sconosciuti, co jsem o nich slyšela jen v krčmě od přebujelých geeků. Všichni si hráli na důležité, zatímco já jsem se topila v tichém zoufalství. Dneska to ale skončí. Vytáhla jsem svůj starý laptop, co pamatuje časy, kdy jsem ještě měla iluze, a pustila se do toho.
Připojila jsem se na Wi-Fi, která smrděla po starých ponožkách a levném pivu. Když jsem se dostala na terminál, cítila jsem ten adrenalin, tu vzrušující vlnu. „chmod 777“ – jak se to jen říká? Pojďme to zjistit. Prsty mi tančily po klávesnici, jako bych byla v nějakém hip-hopovém klipu, a já jsem se snažila přelstít všechny ty zatracené permissi.
Každý pokus byl jako úder do zdi. „Nedostatečná oprávnění,“ hlásil ten debilní systém. Když jsem si představila, jak se geekové smějí v tom svém nerdovském ráji, měla jsem chuť rozbít ten laptop o zeď. Ale já se nevzdávám, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet něco neobvyklého. „sudo su“ – vypadalo to jako magická formule. Zkoušela jsem to, a když se obrazovka rozzářila, cítila jsem, jak mě zaplavuje síla.
Teď jsem byla na vrcholu. Otevírala jsem soubory, které jsem nikdy neměla vidět. Cítila jsem se jako královna, ale zároveň jsem věděla, že na mě číhá nebezpečí. Ten pocit, že se mi to může vymknout z rukou, byl elektrizující. „Tady jsi, ty malý darebáku,“ šeptala jsem si, když jsem narazila na soubor s citlivými daty. Měla jsem v úmyslu ho vzít a použít jako zbraň v tomhle bezohledném světě.
Když jsem se chystala na odchod, ucítila jsem, jak se mi zjevil temný stín za zády. Rychle jsem se otočila a tam stál ten geek, co se mi smál v krčmě. „Chtěla jsi si hrát s ohněm, co?“ Jeho úsměv byl děsivý. Odpověděla jsem mu s klidem: „A ty jsi jenom popel, kámo.“ V tu chvíli jsem vzala data a zmizela do noci, jakoby mě pohltily stíny. Kdo by tušil, že za každým oknem je jen stín?