Černovláska.cz

Ulice plná špíny a šance

Byla jsem na dně, víte? Dno mě naučilo, jak přežít. Ulice, co voní po benzínu a zkažené lásce, byly mým domovem. Žádné peníze, žádná láska, jen já a moje odhodlání. Zabořila jsem se do špíny, ale to mě nezastavilo.

Hra na kočku a myš

Jednoho večera, když slunce zapadalo a barvilo oblohu do krvavě červené, jsem se rozhodla, že si zaběhnu pro nějaké prachy. Na rohu jsem zahlédla kluka, co vypadal jako snadná kořist. „Hej, frajere, máš něco, co bys mi mohl dát?“ zeptala jsem se, přičemž jsem se snažila vypadat drsněji, než jsem se cítila.

Adrenalin v žilách

On se na mě podíval, v očích mu blýskalo, jak jsem se přiblížila. „Tyhle ulice nejsou pro holky jako ty,“ řekl a já se zasmála. „O tom se přesvědčíme,“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem věděla, že tohle bude hra, kterou neprohraju.

Překvapení za rohem

Za rohem jsem našla starou garáž, dveře byly povolené a uvnitř to vypadalo jako pokladnice zapomenutých snů. Vůně oleje a rezavého kovu mě vtáhla dovnitř. Zde jsem objevila staré motorky, rozpadlé, ale plné potenciálu. „Tohle by mi mohlo pomoct,“ pomyslela jsem si a v mých očích se rozhořela jiskra.

Únik z reality

Motorka byla jako moje druhé já. V noci jsem ji ukradla a s větrem v zádech jsem vyrazila na silnici. Cítila jsem, jak mi adrenalin pulzuje v žilách, jak se mění vzduch kolem mě. „Tohle je svoboda,“ zařvala jsem do noci. A pak, najednou, jsem se ocitla tváří v tvář policii. Překvapení? Vůbec ne. Našla jsem si cestu ven, a to mě naučilo, že život je jedna velká hra, kterou musím hrát, abych přežila. Kdo ví, co se stane příště?

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce pálilo jako šílené a já neměla ani na kafe. Ulice města voněly po rozpuštěných zmrzlinách a já se snažila vymyslet, jak přežít další den. Když se mi na mobilu rozsvítila notifikace, že mi někdo poslal zprávu, v mé hlavě se rozsvítila jasná myšlenka. Co kdybych zkusila vyvinout aplikaci?

Jasně, neměla jsem ani cent, ale co na tom? V hlavě mi běželo tisíce nápadů. Bylo to jako naslouchat hudbě, která mě volala. Vytvořit něco, co by mělo smysl. Rozhodla jsem se vzít starý laptop, který mi zůstal po ex, a vyrazila jsem do místní kavárny. Kafe zdarma, když si objednáte hrníček vody. To jsem potřebovala.

Otevřela jsem notebook, klávesnice mi pod prsty hřmotila jako starý motor. Začala jsem skládat kódy jako puzzle. Představovala jsem si, jak by moje aplikace mohla pomáhat lidem jako já – bez peněz, ale s touhou. Cítila jsem ten adrenalin, když jsem se ponořila do kódu, jakoby mi někdo pálil do žil energii. Čas ztrácel smysl.

Jednoho večera jsem seděla v parku, šumění listí kolem mě bylo jako symfonie. Zjistila jsem, že potřebuju pomoc. Najít někoho, kdo by měl zkušenosti, a nechtěl za to horentní sumy. A pak jsem ho potkala. Byl to kluk s brýlemi, co měl na sobě tričko s nápisem „Kóduji, tedy jsem“. Nabídl mi pomoc, vyměnila jsem mu kafe za pár hodin jeho času.

Společně jsme seděli večery v té samé kavárně, smáli se a prožívali úspěchy i neúspěchy. Po několika týdnech jsme měli hotovou beta verzi. Bylo to jako vyhrát v loterii. Jenže pak přišlo zklamání. Naše aplikace měla být revoluční, ale nikdo ji nechtěl.

Pak jsem dostala zprávu od kamaráda, že se koná soutěž startupů. Bylo to poslední gesto, poslední pokus. Přihlašujeme se a já s nervozitou čekala, co se stane. Čekala jsem, že to skončí fiaskem, ale když jsem stáhla vítěznou cenu, uvědomila jsem si – že i bez peněz a lásky, můžu něco dokázat. Život je o překvapení, a tohle byl můj šťastný konec.

Bylo to jedno z těch dní, kdy jsem si říkala, že peníze a láska jsou pro slabochy. Seděla jsem na špinavé podlaze garáže, obklopená zbytky starých krabic a prázdnými plechovkami od piva. Vzduch byl nasáklý vůní oleje a rezavých šroubů. A pak jsem narazila na něj – Woo Checkout Field Editor Pro. Nevěděla jsem, co to přesně je, ale moje zvědavost byla silnější než mé prázdné kapsy.

Začala jsem zkoumat, jak to funguje. Všude kolem mě se rozsvítily modré a zelené obrazovky, jak jsem se prohrabávala internetem. Když jsem klikla na několik tlačítek, najednou jsem se ocitla v jakési virtuální realitě, kde jsem mohla měnit a přidávat políčka v pokladně. Měla jsem pocit, jako bych našla kouzelnou hůlku, s níž mohu ovládat celý svět online obchodů. Zatímco jsem si hrála s různými možnostmi, barvy a tvary se před mýma očima spojovaly do jedné velké šílené mozaiky.

Při tom experimentování jsem si vzpomněla na svou kamarádku, která si otevřela malý obchod s vintage oblečením. Měla skvělý styl, ale její pokladna byla stará jako dinosaur. Rozhodla jsem se, že jí zavolám a povím jí o tom, co jsem našla. Když jsem jí to nadšeně vysvětlovala, slyšela jsem v jejím hlase přicházející jiskru naděje. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když nemám peníze ani lásku, mohu udělat něco dobrého pro někoho jiného.

Tak jsem se rozhodla, že nebudu jen pasivním pozorovatelem. Vytvořila jsem pro ni nový checkout, který byl elegantní, barevný a hlavně funkční. Když jsem jí to ukázala, její oči se rozzářily jako neonové nápisy v noci. Ten pocit, že jsem někomu pomohla, byl mnohem cennější než všechny peníze na světě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez lásky a peněz můžu mít něco, co je mnohem důležitější – přátelství a smysl pro dobro.

Ale pak přišel zvrat. Když jsem se vrátila do garáže, našla jsem tam starou krabici s poklady z mé minulosti. A mezi nimi byl dopis od mé dávné lásky, který jsem považovala za ztracený. Nevěřila jsem svým očím. Zjistila jsem, že přátelství mohou mít různé podoby a že láska, i když je to někdy bolestivé, může přijít z nečekaných míst. Tak jsem se rozhodla, že se vrátím na scénu – s novým checkoutem, s novými cíli a možná i s novou láskou.

Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, láska v nedohlednu a já jako drsná holka z ulice, co se neštítí ničeho. Každý den byl bojem, a když jsem se rozhodla vzít si to, co mi patřilo, musela jsem se naučit odhadovat dodací lhůty. Víte, jaké to je, když čekáte na něco, co nikdy nedorazí?

Jednoho večera jsem si sedla na schody před barákem. Hlavní ulice byla plná života, ale já jsem byla jen stínem. Můj pohled se upíral na neonové světlo nedaleké herny. Zrovna tam, v tom zaplivaném podniku, jsem slyšela, jak se kluk z baru chlubí, že mu dorazila zásilka drahého vína. „Včera jsem si objednal, a dneska už to tu je!“ Tak jsem se rozhodla, že to vyzkouším.

Šla jsem do obchodu, kde prodávali všechno možné. „Potřebuju to teď hned!“ zařvala jsem na prodavače, který na mě koukal, jako by mu vypadly oči. Zjistila jsem, že je důležité umět odhadnout, kdy co dorazí. Bez peněz, bez lásky, ale s obrovským odhodláním. „Když to chceš hned, tak si to prostě vezmi!“ bylo mi řečeno. Tak jsem to vzala.

Na ulici jsem se cítila jako královna. Bylo mi jedno, co si o mně kdo myslí. „Jsem drsná holka, co umí vyjednávat,“ říkala jsem si. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala, i když peníze byly na dně. Ale pak přišel ten okamžik, kdy jsem zjistila, že odhadnout dodací lhůty není jen o tom, co si vezmu. Musím mít plán. A ten plán byl jednoduchý: přitáhnout pozornost.

Začala jsem se obklopovat lidmi, kteří měli co nabídnout. „Kdepak, holka, ty nejsi sama!“ říkali mi. A já jsem se smála, protože jsem věděla, že jsem v tom sama. Ale najednou, když jsem se snažila odhadnout, kdo mi co dá, jsem potkala kluka, který měl stejný pohled na svět. Nechtěla jsem se do něj zamilovat, ale osud si z nás udělal hračku.

Na konci dne jsem zjistila, že odhadování dodacích lhůt je o mnohem víc než jen o věcech. Je to o lidech, o pocitech a o tom, co si od života vzít. A ten kluk? No, ten se stal překvapivě mým nejlepším spojencem ve světě bez lásky a peněz. Kdo by to byl řekl, že právě on mi pomůže odhadnout, co potřebuji doopravdy?

Na ulici, kde jsem strávila poslední roky, se vůně churros mísila se zvuky městského chaosu. Španělsko mě mělo na háku. Pracovala jsem na různých místech, od barevného trhu až po nudné kanceláře, ale jednoho dne mi přišla do cesty cookies, a to doslova. Když jsem zjistila, že moje kousky sušenek zaujaly jednu právničku, začalo se to všechno rozjíždět.

Proč by mě ale měla zajímat nějaká asistencia cookies? Možná proto, že jsem se ocitla v situaci, kdy mi hrozilo, že si na krk pověsím ceduli „nelegální“. A to by pro mě znamenalo konec. Zákony o cookies v Španělsku byly jako složitá pavučina, do které se mi nechtělo zaplétat. Ale když se mi naskytla šance, nemohla jsem ji odmítnout.

Byla jsem na schůzce s tou právničkou. Měla na sobě tmavý oblek, vypadala jako z reklamy na právnickou kancelář. „Musíš se držet pravidel,“ říkala, zatímco já jsem si připadala jako malá holka, co se snaží vyřešit velký problém. Měla jsem pocit, že v tomhle světě nemám co ztratit, a tak jsem si říkala, že se do toho musím pustit po hlavě.

Na stole ležely hromady papírů, ale já jsem se snažila nevnímat je, protože jsem věděla, že jsou plné teorie, kterou jsem nikdy neměla ráda. Místo toho jsem se soustředila na vůni kávy, která se linula z kávovaru. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se snažila pochopit, co po mně vlastně chce. Šlo o cookies, o ochranu dat, a já jsem měla být ta, kdo to všechno zvládne.

Po hodině nervózního klepání prsty na stůl jsem dostala jasný úkol: vytvořit cookies, které splňovaly všechny zákonné normy. A tak jsem se pustila do akce. Nakoupila jsem ingredience, míchala, a pak jsem se odvážila experimentovat. Vytvořila jsem cookie, která byla tak lahodná, že bych ji snědla sama. A víte co? Nakonec se na mě usmálo štěstí. Moje kousky se staly hitem a já jsem se dostala do víru španělských zákonů jako nikdy předtím. Kdo by to byl řekl? I drsné holky mohou mít svůj úspěch.

Drsná holka s prázdnou peněženkou

Byla jsem na dně. Město mě ždímalo jako citrón a já se cítila jako poslední odpadek. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří měli víc peněz, než rozumu. Ale já? Já měla jen svoje vzpomínky a strach z toho, co přinese zítřek. Představte si ten pocit, když se na vás dívají, jako byste byla vzduch. Ach jo, to je k vzteku!

Vzpomínky na bezstarostné časy

Pamatuju si, jak jsem byla mladá a naivní. Kolagen? Co to jako je? Hrála jsem si na rebelku, kouřila jsem cigarety a pila levné víno. Tehdy jsem si myslela, že vypadám skvěle. Ale teď, teď mám vrásky jako mapa ve starém městě. A moje bedary? Ty si pamatuju, ale jinak jsou jaksi… spíš na odpis. Co teď? Našla jsem v koutě garáže krabici s nápisem „3123 kolagen“. Možná je to moje šance.

Pach garáže a naděje v srdci

Vytáhla jsem krabici a byla jsem zvědavá, co se skrývá uvnitř. Vůně starého dřeva a zaprášeného plastu mě zasáhla jako facka. Otevřela jsem ji a vypadl na mě malý kelímek. „Zázrak na bedary a vrásky,“ stálo na něm. Hm, zní to jako něco, co bych si mohla dát. Ale je to opravdu zázrak? Nebo jsem jen další obětí marketingového triku?

Akce, ne slova

Bez váhání jsem se rozhodla to vyzkoušet. Vzala jsem kelímek a šla do koupelny. Cítila jsem se jako ve filmu, když jsem to nanášela na obličej. Byla to hustá, chladivá směs, která mi na chvíli vzala dech. Cítila jsem, jak se mi pleť napíná. „Tohle by mohlo fungovat!“ pomyslela jsem si a v duchu jsem se smála. Ale co když to je jen další iluze? Jak zbytečné by bylo mít krásnou pleť, když ve mně je prázdno?

Překvapení na konci

Po týdnu jsem se podívala do zrcadla. Co to? Skoro jsem nevěřila svým očím. Vrásky se zmenšily a bedary? Ty se zdály jako vzpomínky na jinou holku. Ale to nebylo všechno. Našla jsem v sobě sílu, o které jsem nevěděla, že ji mám. Nejen, že jsem se cítila lépe, ale cítila jsem se silná. Můj život se teď měnil, a to díky jednomu kelímku, který jsem našla v garáži. Překvapení? Ne, spíš nová kapitola, kde si píšu svůj vlastní příběh, bez ohledu na to, co mi život přichystá!

Začátek příběhu

Všude kolem mě se to hemží lidmi, co se snaží najít štěstí ve světě, který se snaží všechny srazit na kolena. Já? Jsem drsňák, co se nenechá moc ovlivnit. Mám pár drobných, ale to mi nebrání v tom, abych si užila život naplno. Město je dneska rozžhavené a já se chystám na akci.

Večer na rohu

Sedím na rohu ulice, kde se šíří vůně grilovaných klobás a levné whisky. Kolem mě procházejí kluci, co se snaží zapůsobit, a holky, co se předvádějí. Zatnu zuby a zamluvím si jednoho z těch kluků. Jeho jméno je David, má na sobě koženou bundu a oči mu svítí jako lampióny. „Chceš se mnou na drink?“ zeptám se ho, a vím, že mu to nedá.

Nečekaná nabídka

Sedíme v zaplivané hospůdce, kde se mísí hlasy a smích. David se nepřestává smát, zatímco já mu vyprávím o svých dobrodružstvích. Najednou mi nabídne, že by mě mohl vzít na místo, kde si můžu vydělat víc než pár drobných. „3442, pozor na kurvitka!“ říká mi, a já se zasměju. Vím, co tím myslí, ale zvědavost mě žene dál.

Na místě činu

Dostáváme se do temného klubu, kde je vzduch těžký od cigaretového dýmu a záblesky světel vytvářejí surrealistickou atmosféru. Tanečnice se kroutí na podiu a já se cítím jako v jiném světě. David mě představí několika lidem, kteří se na mě dívají s nedůvěrou. Ale já se nebojím, jsem připravená na cokoliv. V tomhle městě si nesmím dovolit být slabá.

Nečekaný obrat

Pak se to stane. Z davu se vynoří někdo, kdo mi vyrazí dech. Je to starý známý, kterého jsem neviděla roky. Má v očích něco, co mě donutí se zastavit. Podívá se na mě a říká: „Pamatuješ na mě?“ Jen se usměju. V tu chvíli si uvědomím, že to, co jsem si myslela, že je jen hra, se stává realitou. A já? Jsem opět v bojové zóně. Jak tohle skončí? Odpověď na tuto otázku mě překvapí.

Rozuzlení

Překvapení přichází, když starý známý nabídne, že mi pomůže dostat se z tohoto kolotoče. Ale já už se nechci vzdát. Vím, že život je o odvaze a já mám dost síly na to, abych se postavila na vlastní nohy. S Davidem vedle mě, jsem připravená na další kolo. 3442? Pozor na kurvitka? Ne, pozor na mě!

Takže, sedím na okraji města, z kapsy mi kouká pár drobných a na srdci prázdno. Kdo by si pomyslel, že se zrovna tady, mezi opuštěnými ulicemi a tou špinavou špínou, začnu zabývat ikonkami?

Jednoho dne jsem procházela kolem starého skladu, kde jsem zahlédla skupinku kluků. Měli rozložené počítače a na obrazovkách se blýskaly bootstrap ikonky. Zajímalo mě, co to je. Hladově jsem se přiblížila, nasávala jsem vzduch plný technického zápachu a zvuků klávesnic. Kluci se smáli, a já jsem si pomyslela, že bych mohla něco zkusit. Nechtěla jsem být ta, co se ptá, ale prostě jsem to udělala.

„Hej, co to máš za min.css?“ zeptala jsem se, a oni na mě zírali jako na blázna. Nečekali, že drsná holka, co vypadá jako z hororu, má zájem o něco takového. Ale já jsem uměla mluvit, a tak jsem se dostala do jejich party. Vysvětlili mi, jak ty ikony fungují, jak je používat a já jsem byla ohromená. S každou ikonou, co jsem se naučila, jsem cítila, jak se mi rozšiřuje obzor.

Po pár dnech jsem se v tom doslova našla. Našla jsem způsob, jak vyjádřit své myšlenky a pocity skrze ikonky. A víte co? Začala jsem je používat na svých projektech. Vytvořila jsem si vlastní web, na kterém jsem prezentovala všechny ty své drsné nápady. Když jsem na to koukala, cítila jsem se jako královna.

Ale pak to přišlo. Kluci mě pozvali na hackathon. Takovou příležitost si nemůžete nechat ujít. Srdce mi bušilo jako o závod, ale šla jsem do toho. Když jsem tam dorazila, všechno bylo jiné. Bylo tam tolik lidí, kteří byli jako já, ale zároveň úplně jiní. Byla jsem tam, abych bojovala a dokázala, že i bez peněz a bez lásky můžu něco dokázat. Můj projekt byl jednoduchý, ale ikony, které jsem použila, mu dodaly šmrnc.

A nakonec? Vytvořila jsem něco, co se lidem líbilo. Když jsem vyhrála, kluci se na mě podívali s respektem. Moje drsné já dostalo šanci, a já jsem zjistila, že ikony mohou být víc než jen obrázky. Mohou být mým jazykem, mým způsobem, jak ukázat, kdo jsem. A tak jsem se naučila, že i v tom nejtěžším období můžeš najít něco, co tě posune dál. Na konci hackathonu jsem odcházela s něčím víc než jen výhrou. Odcházela jsem s novým pohledem na to, co znamená být silná.

Bylo to jedno z těch beznadějných ráno, kdy jsem se probudila s bolavou hlavou a prázdnou peněženkou. Dneska jsem se rozhodla, že to nevzdám. Vzduch byl prosycen vůní spáleného oleje z nedaleké dílny a já jsem v sobě cítila touhu po akci. Musela jsem se dostat k tomu kódu, který mi sliboval alespoň malou šanci na únik z reality.

Na stole ležel laptop, jehož klávesnice byla pokrytá drobnými skvrnami od pizzy. csxcvtg6vkey51851b87a35f6a6288e1eef649afb2dccss php. Představovala jsem si, jak se mi podaří odhalit tajemství tohoto kódu. Byla jsem jako lovec, který se chystá na poslední lov. Pokud bych uspěla, možná bych našla způsob, jak se zbavit té beznaděje, která mě obklopovala.

Vyrazila jsem do ulic, kde se mi pod nohama rozpadaly staré dlažební kostky. Každý krok byl kročem do neznáma. Zastavila jsem se u starého internetového obchodu, který měl v oknech rozbitá skla a prach se vznášel ve vzduchu jako vzpomínky na lepší časy. Majitel byl starý chlapík s bílým plnovousem, očima, které viděly víc, než by měly. „Co chceš, holka?“ zeptal se mě, když jsem mu položila otázku na kód. „Něco, co mi pomůže přežít,“ odsekla jsem mu.

Chvíli na mě koukal, pak ukázal na starý monitor. „Tady, zkus tohle. Možná ti to otevře dveře, které jsi nikdy neviděla.“ Byl to nějaký starý program, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Udělala jsem, co jsem musela, a vyrazila zpět do garáže, kde jsem se mohla pustit do práce.

Hodiny utekly jako minuty, a já jsem se nakonec dostala k jádru věci. Všechno dávalo smysl, když se najednou obrazovka rozsvítila a na ní se objevila zpráva. „Toto je začátek tvé cesty, drsná holko. Zadej správný kód.“ Byla jsem na vrcholu světa, ale pak jsem ucítila, jak se mi v břiše sevřelo. Zadej kód? Jaký? V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ve hře, kde jsem vlastně ani nechtěla být. Ale co, šance jsou šance.

Na konci zprávy byla jedna jediná věta, která mi vyrazila dech: „Vše, co jsi hledala, je ve tvé minulosti.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem si vlastně nikdy neuvědomila, kdo jsem. Bez lásky, bez peněz, ale s touhou po svobodě. A teď, když jsem se dostala tak daleko, jsem musela zjistit, co to vlastně znamená.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, a hlavně bez plánu. Město kolem mě se rozpadalo na kusy, zatímco já jsem se prodírala ulicemi jako drsná holka, co nemá co ztratit. Všechno, co jsem potřebovala, bylo něco vzrušujícího. A právě tehdy jsem dostala šílený nápad.

První věc, co mě napadla, bylo upload_ajax. Věděla jsem, že se vyplatí umět manipulovat s technologií. Většina lidí si myslí, že to je magie, ale pro mě to byla jen další zbraň v arzenálu. S citem pro detail jsem se ponořila do podivného světa uploadu.

Po pár hodinách procházení po kódech jsem narazila na ashxactionuploadimage. Moje srdce se rozbušilo. To byla má šance. Měla jsem plán, jak uploadovat pár svých fotek na internet. Ne, nebyly to žádné obyčejné selfie, ale fotky, které vyzařovaly můj chaos, moji realitu.

V tu chvíli jsem se cítila jako umělec. Místo malířského plátna jsem měla obrazovku. Každé kliknutí myši bylo jako úder do bubnů, každý upload jako výstřel do vzduchu. Cítila jsem se mocná, jako bych ovládala svět.

Až jsem konečně stiskla tlačítko „upload“, vše se zastavilo. Všechno kolem mě se změnilo. Zničehonic jsem dostala zprávu. Byl to někdo z minulosti. Vzpomněla jsem si na všechny ty bolesti a zklamání, ale teď jsem se cítila jako vítěz. A tak jsem se rozhodla – nebudu se vracet.

Když jsem se podívala na svůj upload, uvědomila jsem si, že to, co jsem vytvořila, bylo víc než jen obrázky. Byla to moje historie. Moje pravda. A v tom překvapení jsem si uvědomila, že jsem vlastně našla víc než jen způsob, jak se dostat ven z nudy. Našla jsem sebe.