Černovláska.cz

Tak jo, tady jsem, drsná holka bez peněz a bez lásky. Město je plné světel, ale já mám v kapse jen pár drobných a v srdci prázdno. Včera jsem narazila na záhadnou soutěž o vstupenky na galavečer, a věř mi, tohle je moje šance. Oprášila jsem staré boty, našla kousek papíru, na který jsem napsala: „Nenechám se porazit.“

Vyrazila jsem do ulic, kde vzduch voněl po kebabu a levném alkoholu. Všude kolem mě se hemžili lidé v oblecích a večerních šatech, jako by se na galavečer chystali už teď. Já? Já jsem vypadala jako ztracená duše, ale to mi nevadilo. Našla jsem si kousek klidného místa, kde jsem mohla v klidu vymyslet, jak na to.

Po pár hodinách chaosu a slibů, které jsem si dávala, jsem se rozhodla, že si to zasloužím. Musím vyhrát! Měla jsem v plánu vyrazit na místo, kde se konala soutěž. Na dně láhve jsem viděla jen odlesk naděje, ale to mi stačilo. Vzala jsem si poslední peníze na jízdenku a vyrazila.

Na místě jsem se setkala s davem. Vzduch byl prosycen napětím, smíchem a taky lehkým strachem. Všichni čekali na vyhlášení vítěze. Moje srdce bilo jako o závod. Co když se mi to nepovede? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem byla na dně, a rozhodla jsem se, že tentokrát to prostě nevzdám. Ve vzduchu visela vůně úspěchu a já se ji chystala chytit.

Jakmile se slova „a vítězem je…“ rozlehla po místnosti, napětí dosáhlo vrcholu. Otočila jsem se na lidi kolem mě a v tu chvíli to bylo jako ve filmu. Jméno, které vyhlásili, mě šokovalo. Byl to můj bývalý, ten, který mě opustil pro jinou. V tu chvíli jsem pochopila, že i bez lásky a peněz mám sílu se postavit na nohy. Možná jsem nevyhrála soutěž, ale vyhrála jsem sama nad sebou.

Tak jo, je čas na akci. Včera jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na ten Galavečer. Ráda bych tam šla, ale peníze? Ty mi chybí jak kyslík. Takže, co udělám? Pustím se do toho s vášní, která nedá spát.

Začínám v barevném baru na rohu, kde se smíšené vůně cigaret a levného alkoholu mísí s pulzující hudbou. Všichni tancují, ale já mám jiný plán. Každý, kdo si objedná drink, má šanci vyhrát lístek. Zvedám ruku a objednávám své oblíbené – vodku s tonikem. Zatímco se mi v žilách probouzí energie, sleduji lidi okolo. Oči mi přitahuje jeden kluk s tatéry na paži, který vypadal, že by mohl mít informace, které potřebuju.

Snažím se s ním promluvit. Vím, že je to risk, ale co jiného mi zbývá? Jeho úsměv je jako slunce po bouři, ale já mu nehodlám ukázat, jak moc mi záleží. Zjišťuji, že soutěž je mnohem víc než jen o štěstí. Je to o odvaze, a já ji mám na rozdávání. Přímo od něj se dozvídám, že stačí udělat něco bláznivého na baru a vyhrajete. Takže, co udělám? Jdu do toho.

Skáču na bar a začínám tančit, jako by nebyl zítřek. Všichni se na mě dívají, tleskají, a já cítím, jak mi adrenalín stoupá. V tom okamžiku se cítím jako královna. Ale víte co? Ten kluk na mě kouká, jako bych byla podivná, a já mu ukážu, že jsem víc než jen drsná holka bez peněz. Když skončím, slyším, jak mi někdo křičí: „Ty jsi blázen!“ a já se usmívám.

Po tomhle vystoupení mi podávají lístek na soutěž. Jsem na vrcholu světa! Ale pak, když se snažím odejít, ten kluk mě chytí za ruku. „Počkej, to jsi opravdu ty? Ta, co vyhraje všechno?“ říká. A já se zasměju. Takže tohle je překvapení? Ne, ne, ne. To nejlepší teprve přijde. Když se podívám na lístek, uvědomím si, že soutěž o lístky je jen začátek. Co když vyhraju i něco víc? Co když se moje drsná duše dostane na vrchol?“

Když se mi v uších rozezvučel ten známý beat Gigi D’Agostina, věděla jsem, že mě čeká další noc bez peněz, ale s plnou náručí vzpomínek. S kamarádkou jsme se vpily do rozjeté party, která se konala v opuštěném skladu na okraji města.

Všude kolem nás se mísily barvy neonových světel s tmou noci. Lidé se tísnili na malém parketu, zlaté a bílé záře z reflektorů se odrážely v jejich potících se tvářích. Cítila jsem v sobě ten adrenalin, v tom okamžiku jsem zapomněla na všechny starosti. Všechno bylo tak živé, tak intenzivní.

Začala jsem tančit, moje tělo se houpalo v rytmu hudby. Gigi byl mým osobním terapeutem. Všechno kolem mě se rozplývalo, a já jsem byla jen já – drsná holka bez peněz a bez lásky. Srdce mi bušilo, jako by chtělo vypadnout z hrudi, a já jsem se smála, až jsem cítila, jak se mi slzy derou do očí.

V tomhle chaosu jsem spatřila kluka, který byl snad ještě drsnější než já. S jeho koženou bundou a tetováním na rukou byl jako živý sen. Přistoupil blíž, a já jsem věděla, že tohle je okamžik, kdy se nic neděje náhodou. Přes hlasitou hudbu mi zašeptal, abych ho následovala.

Vydali jsme se do bočního vchodu, obklopeni kouřem a zvuky, které se zdály být daleko. Venku jsme se ocitli na prázdném parkovišti, kde se rozhostila taková tma, že jsem v ní čelila jen jeho očím. Když se naše rty konečně setkaly, bylo to jako výbuch. Všechno ostatní zmizelo, ale já jsem věděla, že tohle nebude trvat věčně. A pak bzzzz, telefon v kapse. Byl to můj starý známý, který mi nabízel práci. To byla pro mě šance, ale také jsem věděla, že tím se končí tahle bezstarostná noc.

Když jsem se vrátila zpátky do reality, uvědomila jsem si, že i když jsem bez peněz a bez lásky, aspoň jsem žila. Kdo by potřeboval víc, když má v srdci rytmus Gigi D’Agostina a příběh, který nikdo jiný nemůže napsat?

Jsem drsná holka, co žije v městě plném snů a zklamání. Právě jsem dostala tip na soutěž o vstupenky na galavečer, a to mi rozproudilo krev. Bez peněz a bez lásky, ale s odhodláním, jsem se rozhodla, že to zkusím.

Nejdřív jsem musela zjistit, jak na to. Moje první kroky vedly do místní kavárny, kde se zdržovali lidé, co měli informace. Vzduch byl prosycen vůní čerstvé kávy a koláčů. Sedla jsem si k jednomu stolu, kde se mluvilo o archivních soutěžích. Všichni se smáli a vyprávěli si historky, ale já potřebovala něco víc. Chtěla jsem vyhrát.

Po několika minutách jsem slyšela klukovský smích, který mě přiměl zvednout hlavu. Dva kluci, co vypadali jako by právě vypadli z nějakého filmu, se prali o poslední kousek koláče. Byli to moji spojenci, nebo spíš oběti. Přistoupila jsem k nim a s bezprostředností, která mě charakterizuje, jsem se zeptala: „Hele, jak se dostanu k těm vstupenkám?“

Nečekali na nic a během chvilky mi vysvětlili, že je to všechno o tom, co uděláš, abys získala body. Vyzvali mě, abych se zúčastnila improvizované soutěže, kde se hodnotila kreativita. „Tak jo, jdeme na to!“ řekla jsem a vytáhla z batohu starý, ale funkční foťák.

Na ulicích jsem fotila všechno, co mi přišlo pod ruku. Barvy města, smích dětí, a dokonce i šedivé zdi s graffiti, které vyprávěly příběhy. Každý snímek byl jako malý kousek mě, který jsem dávala do soutěže. Když jsem se vrátila do kavárny, kluci se na mě podívali a prohlásili, že jsem hotová vítězka. A pak to přišlo. Email, který mě pozval na galavečer.

Přišel den galavečera. Měla jsem na sobě šaty, které jsem si půjčila od kamarádky, a cítila se jako královna. Když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že jsem vyhrála více než jen vstupenky. Galavečer byl plný lidí, kteří mi nabízeli lásku, pozornost, a dokonce i peníze. Ale já jsem se usmála a řekla: „Děkuju, ale já už mám vítězství. Nechci nic víc.“ A to bylo pro mě překvapení, že jsem našla sílu a hodnotu sama v sobě.

Byla jsem na dně. Když jsem se ráno probudila, slunce se mi cpal oknem a já jsem se cítila jak zbitý pes. V peněžence pětikoruna a v břiše prázdno. Ale tohle nebyl den, kdy bych se vzdávala. Galavečer se blížil a já měla plán.

Na ulici vonělo čerstvě upečené pečivo a já jsem se rozhodla, že si ho nemůžu nechat ujít. S každým krokem jsem cítila, jak mě ovládá adrenalín. Na zdi jsem zahlédla plakát s informacemi o soutěži o lístky. Všichni říkali, že je to blbost, ale já jsem si řekla, že to zkusím.

Vstoupila jsem do malého klubu, kde se soutěž konala. Vzduch byl naplněný vůní piva a potu, a já jsem se usmála. Měla jsem přehled o tom, co se děje. V koutku jsem zahlédla skupinku lidí, kteří se bavili a smáli. Tak tohle jsou ti šťastní, co si neumí ani představit, jaké to je, nemít nic. Ale věděla jsem, že to není o nich, ale o mně.

Soutěž začala a já jsem se postavila na startovní čáru. Vzduch houkal napětím. Když jsem se dostala k mikrofonu, všechno kolem mě zmizelo. Můj hlas se ozýval jako bouře. Odpovídala jsem na otázky, smála se a vesele provokovala publikum. Když jsem nakonec vyhrála, cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod.

Ale pak přišlo to překvapení. Když jsem dostala lístky, zjistila jsem, že tohle nebylo jen tak. Galavečer byl místem, kde se setkávali lidé z minulosti a já jsem se ocitla tváří v tvář svému bývalému. Jeho úsměv, který mě kdysi uchvátil, teď vyvolal vlnu vzpomínek. A já? Já jsem si uvědomila, že ani lístky na galavečer neznamenají vítězství, pokud se člověk nedokáže zbavit minulosti.

Víte co, nikdy jsem nebyla typ holky, co by se bála jít po hlavě do akce. Včera jsem zaslechla, že se chystá Galavečer a já se rozhodla, že tam musím být. Všude na internetu se mluvilo o soutěži o vstupenky, ale já? Mně bylo jasné, že tohle nebude pro mě. Nemám prachy na lístek, ale vykašlu se na to. Tohle je o tom, co uděláš, když máš hlad a touhu po dobrodružství.

Už od rána jsem se procházela po městě a snažila se najít nějakou možnost, jak se dostat na ten galavečer. Všude kolem mě se válely útržky barevných letáků, vdechovala jsem vůni popcornu a kávy z přilehlé kavárny. Všichni se smáli, zatímco já jsem měla v kapse jen drobáky. Ale to mě nezastavilo.

Na rohu ulice jsem potkala starého známého, který se jmenoval Pavel. Známe se už léta, ale nikdy jsem si nebyla jistá, jestli ho mít ráda. Měl v ruce lístek na galavečer. Chtěla jsem ho dostat. „Tak co, Pavle? Jak se máš?“ zamávala jsem mu s úsměvem, který byl víc falešný než zlatý prsten na jeho ruce. Pár rychlých vět a už jsem se ho snažila dostat do jiného světa. „Máš lístek? Co kdybys mi ho půjčil? Mám pro tebe skvělou nabídku.“

Pavel se na mě podíval, jako bych mu nabídla království. „Co za to?“ zeptal se. A já? V tu chvíli jsem mu řekla, že mu pomůžu sehnat holku na večer. Jenže on chtěl víc. Chtěl, abych s ním šla na drink. Srdce mi bušilo. Přemýšlela jsem, že mu to udělám. Kdo ví? Možná se mi podaří dostat na galavečer, ať už to stojí, co to stojí.

Tak jsem s ním šla. Sice jsem mu nalila do ucha pár lží, ale co, nikdo není dokonalý. Když jsme dorazili do baru, uviděla jsem, jak se jeho touha po mně pomalu zhmotňuje. Pila jsem, smála se a pak jsem mu šla přímo na nervy. „Co říkáš na to, že mi dáš ten lístek, a já ti ukážu, co dokážu?“ vyzvala jsem ho. A on? Souhlasil. Na konci večera jsem měla v ruce lístek a v očích plno jiskřícího očekávání.

Na galavečer jsem dorazila s úsměvem na rtech a pocitem vítězství. Všechno vypadalo jako pohádka. Ale pak, když jsem se rozhlédla, uviděla jsem, že Pavel si mě hledá. Pochopila jsem, že se na mě snaží dostat. A co teď? Otočila jsem se a ztratila se v davu, zatímco jsem se smála, protože jsem věděla, že tentokrát jsem to zvládla. Nakonec se mi podařilo vyhrát víc, než jsem si kdy myslela. A tak jsem tam stála, bez peněz, ale s lístkem na galavečer a dobrodružstvím v srdci. Je to krutý svět, ale je můj.

Hlava plná zvuků

Představ si, jak se město probouzí do odpolední šedi. Hlasité zvuky klaksonů a křik rozzuřených řidičů mi drásají uši. Mám na sobě staré kožené sako, které pamět chrání jako druhou kůži. Zina Stereophonic Punx, to je moje jméno, a dneska večer to rozjedu.

Život na hraně

Zpívající neonové nápisy na ulicích mě lákají. Cítím vůni levného piva a kouře z cigaret. Kluci z party mě pozvali na tajný koncert, prý to bude jízda. Bez peněz, bez lásky, ale s adrenalinovým pocitem, který mě žene vpřed. Když dorazím do garáže, zvuky z amplifikátorů mě přivítají jako ztracenou dceru. Všichni jsou tu jako já, drsní a bezstarostní.

V rytmu punku

Kapela se rozjede a já se propadám do víru těl, která se pohybují v rytmu. Každý úder bubnu mi buší v hrudi, každý tón kytary mi rozproudí krev v žilách. Lidi kolem mě skáčou, smích a křik se mísí s hudbou, a já cítím, jak se ze mě stává součást tohoto šílenství. Všechno ostatní mizí, jako by neexistovalo.

Nečekaná setkání

Pak ho spatřím. Typ, co vypadá jako z jiného světa. Tmavé vlasy, košile s lebkami a oči, které by mohly procházet skrz mě. Vzájemně si vyměníme pohledy, a najednou cítím, jak se něco mění. Pochybnosti, které mě dřív svazovaly, se vytrácí. Místo toho se dostavuje vzrušení, které mě nutí jít blíž.

Překvapení na konci

Když koncert končí, my se ocitáme v temné uličce, kde se zvuky města ztrácí. Zní to jako konec, ale najednou mi podává ruku a já se cítím jako královna. „Pojď, ukážu ti něco víc než jen hudbu,“ říká. A já, i když vím, že nejsem připravená, ho následuji. Kdo ví, co na mě čeká, ale jedno je jisté – tohle nebude obyčejný večer. Život je příliš krátký, abych zůstala jen u hranic punku.

Střet s realitou

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce pražilo jako o život a já se potácela mezi myšlenkami o tom, jak přežít další den bez peněz. Stála jsem venku na rozbitém chodníku, vůně benzínu z nedaleké benzínky mi stoupala do nosu. Když jsem se podívala na svůj starý laptop, který jsem měla na stole v garáži, vzpomněla jsem si na WP Time Capsule. „Co kdybych to zkusila?“ pomyslela jsem si.

Začátek dobrodružství

Sotva jsem se dostala domů, otevřela jsem svůj laptop. Na obrazovce blikal ikonka pluginu, který jsem si stáhla z webu. Byla jsem plná adrenalinu a odhodlání. Pustila jsem se do instalace jako drsná holka, co nezná strach. Vzduch v místnosti byl tíživý, ale já jsem se soustředila. Nešlo mi o peníze, ale o to, jak změnit svůj život.

První úspěch

Po několika nervózních kliknutí a sledování pokroku se na mě usmála zelená kontrolka. To bylo ono! WP Time Capsule mi pomohl zálohovat všechny moje data. Mělo to být jednoduché, ale já jsem se cítila jako vítěz. Vzduch se najednou naplnil nadějí. Co teď? Jaké nové možnosti se mi otevírají?

Nečekané setkání

Netrvalo dlouho a já jsem dostala e-mail od jednoho z mých starých známých. Pozval mě na kafe, a tak jsem se rozhodla risknout. Měla jsem na sobě tričko, co pamatovalo dávné časy, a džínsy, které paměť nosila jako odznaky přežití. Když jsme se potkali, jeho úsměv byl jako sluneční paprsek, který mi prosvětlil den. Představoval jsem si, že sváry s minulostí se možná přetaví v něco nového.

Nečekaný zvrat

A pak to přišlo. Během rozhovoru, kdy jsme se smáli a vzpomínali, se mě zeptal, jestli chci začít společně podnikat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že WP Time Capsule mi nejen pomohlo zachovat moje vzpomínky, ale i otevřelo dveře k novým příležitostem. Bez peněz a bez lásky jsem se dostala na křižovatku, kde se mi nabízela šance na nový začátek. A já? Já jsem byla připravená na akci.

Jednou jsem seděla u stolu v zaplivané kavárně, vonící po levném tabáku a kávě, která byla víc horká než dobrá. Neměla jsem peníze, ale to mě nezastavilo. Zasněně jsem koukala na svůj rozbitý telefon a přemýšlela, jak se dostat k novému webu, co by mi otevřel dveře do světa, ze kterého jsem se chtěla dostat. ThemeGrill byl pro mě jako zlatý klíč, který jsem ale neměla. Nahlédla jsem do starého zápisníku, kde jsem si zapisovala nápady, a našla jsem starý odkaz na demo importer.

Vzpomněla jsem si na jednoho kámoše, co měl talent na hackování. Možná mi pomůže. Skoro jsem se smála, když jsem mu zavolala. Byla to akce, co stála za to. Sešli jsme se v jeho garáži, která voněla po oleji a starém víc než po vzduchu. Byl to malý zázrak, když jsem viděla, jak na klávesnici tancuje prsty, a já se zatím modlila, aby se mi to podařilo. Všechno se točilo kolem jednoho kliknutí; demo importer byl klíč, který otevřel bránu.

Jakmile se to rozjelo, viděla jsem, jak se na obrazovce objevují barvy a vzory. Byla to exploze – jako když se na obloze rozzáří ohňostroj po celodenním dešti. Můj nový web ožil! Měla jsem pocit, že jsem se dostala na vrchol světa. Myšlenky na to, co všechno udělám, mě zaplavily. Ale ta slast byla krátká.

Všechno se pokazilo, když mi došlo, že jsem zapomněla na důležitou věc – představení. Kdo by přišel na web bez obsahu? Vrátila jsem se zpět do reality, a to rychle. Měla jsem pár nápadů, ale žádný z nich se nezdál dost dobrý. Vzrušení z nového designu se rychle proměnilo v frustraci.

Pak jsem se rozhodla, že na to půjdu jinak. Vytvořila jsem příběh o drsné holce bez peněz a bez lásky. Byla jsem to já, a najednou jsem měla co říct. Když jsem to publikovala, dostala jsem reakce, o kterých jsem ani nesnila. ThemeGrill mi dal víc, než jsem čekala. Nakonec jsem zjistila, že i bez peněz a lásky mohu mít něco, co mě bude bavit a spojí mě s lidmi.

Posaď se, ať ti povím příběh, kterej bys měl znát. Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky. Všechno, co mám, je pár špinavejch hadrů na zádech a nezničitelná vůle. Jednoho dne jsem se rozhodla prozkoumat starou garáž na konci ulice. Všichni o ní mluvili jako o místě, kde se ukrývá poklad. No, já nejsem ta, co by se bála.

Když jsem otevřela vrata, vdechla jsem vůni starého dřeva a zaprášených vzpomínek. Sluneční paprsky se probojovaly skrz praskliny a ozářily hromady haraburdí. Kolo, starý nábytek, a nějaké zrezivělé nářadí. Nic, co by mě zaujalo. Ale pak jsem spatřila to, co vypadalo jako truhla. Zlaté detaily, které se na ní třpytily jako moje sny, když jsem byla malá.

Srdce mi bušilo jak o závod, když jsem se k ní přiblížila. Ten zvuk, jak se mi pod nohama sypal prach, byl jako symfonie mého odhodlání. Otevřela jsem víko a uvnitř se lesklo něco, co jsem nikdy neviděla. Bylo to staré, ale vypadalo to cenně. Jakýsi artefakt, co se svítil jak hvězda na nočním nebi. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na stopě něčeho velkého.

Na chvíli jsem zapomněla na svůj život bez peněz a bez lásky. Cítila jsem se jako královna. Ale brzy jsem si uvědomila, že tohle není obyčejná truhla. Když jsem se dotkla artefaktu, začaly se mi ukazovat vize. Všechny ty příběhy, co se v garáži skrývaly, vypluly na povrch. Viděla jsem lidi, kteří se snažili artefakt najít, ale nikdy se jim to nepodařilo. A teď jsem byla já na řadě.

Vtom se ze tmy ozval zvuk. Otočila jsem se a spatřila postavu, která se blížila. Bylo to jako z hororového filmu, ale já jsem se nebála. ‘To je moje,’ zasyčela jsem. Nikoho jsem se nehodlala vzdát. Když se postava přiblížila, uviděla jsem, že to byl chlapík s jizvou přes obličej. Kdo si myslí, že je? Ale než jsem se stihla bránit, artefakt v mé ruce se rozsvítil a oslnil nás oba. A pak… se stalo něco nečekaného.

Všechno zmizelo. Hlava mi třeštila, a já jsem se ocitla zpět na ulici, prázdná ruka. Garáž byla zavřená, jako by nikdy neexistovala. Všechno, co jsem viděla, se mi zdálo jako sen. Ale v mé kapse se mi něco lesklo. Když jsem to vytáhla, byl to klíč. Klíč k něčemu mnohem většímu, než jsem si kdy dokázala představit. Kdo ví, co mě čeká dál, ale jedno vím jistě – tohle nebyl konec, ale teprve začátek. A já jsem připravená na všechno.