Černovláska.cz

Na začátku byl chaos

Představ si mě, jak se proplétám ulicemi, kde se vůně smažených brambor mísí s pachem moči a cigaretového kouře. Mám na sobě staré džíny a roztrhnuté tričko, které pamatuje lepší časy. Jsem drsná holka z města, kde láska neexistuje a peníze se vydávají v rychlosti blesku. Život tady je jako hra na schovávanou, ale já se schovávám sama před sebou.

Hledání adrenalinu

Dneska jsem se rozhodla, že se musím dostat k nějakému vzrušení. Ulice mě volají, a tak se vydávám na lov. Na rohu se scházejí kluci, co hrají karty a vypadá to, že mají víc peněz, než rozumu. Přistupuji blíž, opírám se o zeď a dívám se, jak se snaží vydělat na nějakou pitomou sázku. „Hej, kluci!“ zavolám na ně, a oni se otočí. Zábava může začít.

Peníze na dosah

Sázím všechno, co mám – karta sázky, a hned mi je jasné, že tohle je moje šance. Po pár kolech se situace mění. Kluci ztrácejí trpělivost, a já se dostávám do vedení. „Co si budeme povídat, vy jste na tom hůř než já,“ směju se, když mi na stole přistane balíček peněz. Ten pocit – konečně! Ale tohle není jen o penězích, je to o adrenalinu, o pocitech, které prožívám.

Návrat do reality

S penězi v kapse se cítím jako královna. Mám v plánu si užít večer, ale najednou mi dojde, že tohle je jen iluze. Když se otočím, vidím, jak se na mě dívá postarší chlapík s jizvou přes obličej. „Nemáš něco, co mi patří?“ zeptá se. V tu chvíli mi dojde, že jsem se dostala do problémů.

Nečekaný zvrat

Chlapík se ke mně přiblíží, ale já se nenechám zastrašit. „Ty se mi tu nebudeš vyhrožovat!“ křičím, a v tu chvíli mu podávám peníze, které jsem vyhrála. Ale místo toho, aby odešel, se mi zasměje. „Tohle není jen o penězích, holčičko. Je to o tom, co se skrývá za nimi,“ říká a mě v tu chvíli napadne, že možná, jen možná, je tady víc než jen ztráta a zisk. Život bez peněz a lásky je prázdný, ale co když je to jen začátek něčeho nového?

Byla jsem na dně. Město kolem mě pulzovalo jako živý organismus, ale já jsem byla jeho stínem. Superstar v ulicích, bez peněz a bez lásky. Kdo by si mě vůbec všiml? Nikoho to nezajímalo, dokud se neobjevila Issa.

Issa byla jako blesk. Její vlasy, barva ohně, zářily pod neonovými světly. Přišla do klubu, kde jsme s partou hangoutovali, a hned upoutala pozornost. Ne, že bych se o to snažila, ale najednou jsem se ocitla v její blízkosti. „Slyšela jsem, že hledáš dobrodružství,“ řekla mi, když mě chytla za ruku. „Nemáš co ztratit.“

Vytáhla mě ven do chladného nočního vzduchu. Vankovacid1929 – to byla naše destinace. Starý opuštěný hotel, o kterém kolovaly legendy. Měly jsme v plánu udělat něco bláznivého, něco, co by nám vyrazilo dech. Issa se smála a já jsem se přidala. Byla jsem drsná holka, a tak jsem si říkala, proč ne.

Hotel vypadal jako z hororu. Vstupní dveře skřípaly a vzduch byl plný zapomenutých příběhů. Když jsme vešly dovnitř, pach zatuchliny a starého dřeva mě zasáhl jako facka. Každý krok nás dovedl hlouběji do temnoty, ale já jsem se nebojovala. Měla jsem pocit, že tady se něco stane, něco velkého.

Najednou se ozval křik. Issa se rozběhla, já za ní. Byla to langerova postava, která se objevila na prahu jednoho z pokojů. „Co tu děláte?!“ zařval a já se usmála. „Hledáme dobrodružství, ne?“ Odpověděl jsem na jeho otázku s úsměvem. Jeho oči se rozšířily, ale než stihl něco říct, Issa skočila první. A já? Já jsem ji následovala. Co se stalo dál? No, to bych vám raději nepověděla. Ale jedno je jasné – na konci noci už nic nebylo jako dřív.

Byla jsem na dně. V peněžence ani halíř, ale srdce mi bušilo jako zběsilé. Včera jsem dostala zakázku na web, ale potřebovala jsem něco speciálního – wordpress_file_upload_style_safe CSS. Chybělo mi to jako vzduch. Rozhodla jsem se, že se do toho pustím.

Procházela jsem ulicí, kde se linula vůně smažených brambor a jídlo mi připomnělo, jak moc jsem hladová. Zatlačila jsem vztek a zamířila do prvního internetového café. Když jsem se posadila k počítači, rozsvítila se obrazovka, a já jsem se cítila jako královna. Teď nebo nikdy.

Začala jsem skládat kód, jak kdybych skládala puzzle. Každé písmeno, co jsem napsala, mě posunovalo o kousek blíž. CSS pro upload souborů se nezdálo složité, ale já se nechtěla vzdát. Barevné pozadí a decentní okraje byly klíčové. Musela jsem, aby to vypadalo cool, ale zároveň bezpečně.

Na ulici se začalo stmívat, a já jsem se propadla do světa kódu. Představovala jsem si, jak se moje práce dostane k lidem, jak budou uploadovat soubory bez strachu, že jim něco uteče. To je ono, říkala jsem si. Jenže jakmile jsem konečně dodělala ten zatracený kód, zjistila jsem, že zapomněla na jeden detail – bezpečnostní protokol. V tu ránu mi bylo jasné, že tohle nebylo jen o estetičnosti, ale i o funkčnosti.

S nadějí jsem se pustila do opravy. Znovu jsem skenovala kód, a když to bylo hotové, srdce mi poskočilo. Konečně jsem to měla! S úsměvem jsem si říkala: Možná peníze nejsou všechno, ale tenhle pocit vítězství, ten si koupit nemůžeš. A pak jsem si uvědomila, že bez peněz a lásky se dá žít – když máš vášeň pro to, co děláš.

Když jsem se probrala na pláži Bahama Playa, vlny šuměly jako by mi šeptaly tajemství. Cítila jsem slaný vítr, který mi rozcuchal vlasy, a v hlavě mi zněly rytmy dalekého party. Žádné peníze, žádná láska, jen já a tyhle úžasné barvy večera.

Rozhodla jsem se, že se na tu akci vydám. Vzala jsem si šortky, které víc odhalovaly než zakrývaly, a nahrnula se mezi lidi. Všichni tancovali, smáli se, a já jsem se do toho chtěla ponořit. Vzduch byl prosycen vůní rumu a grilovaného masa, jak se blížil západ slunce.

Na parketu se mísily barvy a hlasy, až jsem měla pocit, že se mi točí hlava. Z ničeho nic se ke mně přitočil kluk s hnědýma očima a úsměvem, který by mohl roztavit led. „Hej, drsňačko, co říkáš na pár drinků?“ Pousmála jsem se a přikývla, ale uvnitř jsem se cítila jako na válečné stezce – žádná romantika, jen adrenalin.

Po několika skleničkách a smíchu jsem se dostala k jádru věci. „Co tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se ho. A on mi vyprávěl o své úžasné dovolené, zatímco já jsem se snažila nesmát se. Měla jsem na mysli, že jeho příběh zní jako špatný scénář z romantické komedie.

Jak noc pokročila, rozprchli jsme se na pláž. Moje srdce bušilo jako o závod. Kluk se najednou ztratil a já jsem se ocitla sama u moře. Až do doby, kdy jsem si uvědomila, že mě pozoruje skupinka místních. „Pojď s námi, máme tu pár překvapení,“ zavolali. A já, bez peněz a bez lásky, jsem se rozhodla, že to je moje šance. Noc plná dobrodružství a nečekaných zvratů mě čekala.

Jak jsem se k nim přidala, zjistila jsem, že pod jedním z palem je tajná party, kde se tančilo na rytmy, které jsem nikdy předtím neslyšela. Bylo to uvolněné, divoké, a já jsem se cítila jako královna noci. A když jsem se ráno probudila, slunce mi svítilo do obličeje a já si uvědomila, že jsem si užila víc, než jsem si kdy dokázala představit. Moje srdce bylo prázdné, ale duše plná zážitků. A pak jsem si uvědomila, že ten kluk byl ve skutečnosti jen iluze, ale to, co jsem prožila, byla skutečnost – život bez hranic.

Úvod do akce

Jsem drsňačka bez peněz, ale s uherským vínem v krvi. Včera jsem se prodrala ulicemi Vizovic, kde se vzduch mísil s vůní grilovaného masa a piva. Hlava mi třeštila, ale já měla cíl – Mistr rocku. Pro mě, holku z ulice, byl tenhle koncert jako svátek. Zatímco ostatní se chystali na pohodlné sedačky, já se šla postavit k pódiu.

První setkání s rockem

Na pódiu se objevili kluci s dlouhými vlasy a kytarami, jejichž zvuk rozvibroval vzduch. Srdce mi bušilo jako bubny v pozadí. Cítila jsem, jak se do mě dostává energie z těch prvních tónů. Každé slovo, které zpívali, se mi dostávalo pod kůži. Vzduch byl prosycený potem, vzrušením a touhou. Řvala jsem s davem, jako bych byla součástí něčeho většího.

Ve víru tance

Všichni kolem mě skákali, já se vrhla dopředu, do víru tance. Všechno se rozmazalo, jen já a ten zvuk. Všechny starosti a prázdnota zmizely. Na chvíli jsem zapomněla na život, který mě tlačil k zemi. Přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že rock je víc než hudba – je to životní styl. Vzala jsem si do hlavy, že tohle je moje chvíle, a žádné rozptylování mě nezastaví.

Setkání s mistrem

A pak se to stalo. Mistr rocku se zjevil přímo přede mnou, jeho hlas mě oslnil. Jako by mě vyzval, abych přišla blíž. Nervy mi pracovaly, ale já byla odhodlaná. Vytáhla jsem se na pódium, kde se mi podařilo chytit jeho pozornost. Na chvíli jsme se spojili pohledem. Všechno kolem nás zmizelo – jen my dva a ta energie, která mezi námi létala.

Nečekaný závěr

Pak se stalo něco nečekaného. Mistr mi podal kytaru. Přesně v momentě, kdy jsem si myslela, že jsem na dně, jsem se dostala na vrchol. Přede mnou bylo publikum, které mě podporovalo. Zahrála jsem pár akordů a zbytek byla improvizace. Zjistila jsem, že tohle je má vášeň – ať už jsem bez peněz nebo lásky, rock je to, co mi dává sílu. Když koncert skončil, odcházela jsem s prázdnýma kapsama, ale s plným srdcem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že život je o okamžicích, které si pamatuješ, a já právě zažila nezapomenutelný.

Když jsem včera v noci šla na koncert, nevěděla jsem, že mě to zavede na cestu, kterou jsem si nikdy nepředstavovala. Byl to malý klub, zaplněný kouřem a vibracemi, které se draly z reproduktorů. Pink Floyd se mi vkradl do uší, zatímco jsem se prodírala davy, a já jsem si říkala, že tohle je přesně to, co potřebuju, abych zapomněla na všechno, co mi chybí.

Když kapela začala hrát PulseCID3050, cítila jsem, jak mi srdce tluče v rytmu basů. Bylo to jako by mě někdo vzal za ruku a vtáhl do jiného světa. Davy se houpaly, skákaly, a já jsem se v tom všem ztrácela. Kolem mě bylo tolik barev; modré a fialové světla se mísily s dýmem, který byl tak hustý, že se dal krájet. Byl to okamžik, kdy jsem se cítila jako královna, a přitom jsem věděla, že doma čeká prázdná peněženka a ještě prázdnější srdce.

Vtom jsem ji spatřila. Vysoká, s vlasy jako plameny a očima, které se třpytily jako hvězdy. Přistoupila ke mně a já jsem slyšela, jak mi šplouchá krve v uších, když mi řekla: „Máš něco, co mi můžeš dát?“ Nevěděla jsem, co na to říct. Chtěla jsem jí nabídnout víc než jen úsměv, ale co? Když mi došlo, že nemám nic, co bych mohla ztratit, podala jsem jí ruku a řekla: „Pojď se mnou na tohle dobrodružství.“

Než jsem se nadála, už jsme se proplétaly mezi lidmi, zpívaly si spolu, a já jsem se cítila, jako bych byla součástí něčeho mnohem většího. Byla to svoboda, kterou jsem nepoznala. PulseCID3050 hrálo dál, a my jsme se staly součástí té magické atmosféry, kde se smutek a radost mísily v jeden neodbytný pocit.

A pak, v tom nejintenzivnějším momentu, když se hudba dostala na vrchol, jsem si uvědomila, že jsem ztratila kontrolu. Všechno se rozpadalo a já jsem se ocitla na podlaze klubu, když se světla zhasla. Otočila jsem se a spatřila ji, jak se směje, zatímco se svět kolem nás rozpadá. Byla to ta samá holka, která mě vzala na cestu. A v ten moment jsem si uvědomila, že jsem vlastně našla něco, co jsem nikdy nečekala. Kdo potřebuje peníze nebo lásku, když můžeš mít takovou volnost, která se nebere vážně? A tak jsme se smály a tančily, dokud nás nevyhnali ven. Co na tom, že jsem bez peněz? Měla jsem svoje dobrodružství. A to mi stačilo.

Byl večer a já stála na rohu ulice, s rukama zkříženýma na hrudi, zatímco kolem mě procházeli lidé, kteří měli všechno. Peníze, lásku, úsměvy – a já? Já měla jen prázdný žaludek a drsné slovo na jazyku. Vanilla Ninjacid3005 jsem říkala, když jsem se pokoušela udělat si jméno v podsvětí. Chtěla jsem akci, ne kecy.

Všude kolem mě se linula vůně pálícího se asfaltu smíchaného s náznakem levného parfému. Zíral jsem na neonová světla, která blikala jako úzkostlivé srdce. V tomhle městě byla každá ulice plná příběhů, ale já jsem hledala ten svůj. Vzala jsem si svůj starý motocykl, jehož barva už dávno ztrácela lesk, a vyrazila do noci s myšlenkou na adrenalin.

Projížděla jsem městem, cítíc vítr ve vlasech, když jsem narazila na gang, který se zdál být mnohem víc než pouze partička kluků na motorce. Jejich oči mě pálily jako žhavé uhlíky, a já věděla, že bych se neměla přibližovat. Ale co, já nikdy nebyla ta, co couvá. „Hele, kluci! Chcete se bavit?“ zavolala jsem, když jsem se přiblížila k nim. Všichni se na mě otočili, a já je hned prověřila svým pohledem. Odpověď přišla rychle, a já se ocitla v jejich hře.

Všechno se točilo okolo rychlosti a nebezpečí. Jízda na motorce v noci, prchající před policajty, a já se smála v obličeji strachu. Vanilla Ninjacid3005 byla moje značka, a tak jsem ji ukázala. Naše tempo se zrychlovalo, město pod námi se stávalo rozmazanou skvrnou. Adrenalin byl mé palivo, a já ho potřebovala víc než kdy jindy.

Když jsme se konečně zastavili, byla jsem uprostřed rozpadlé továrny, která voněla jako zapomenuté sny. Gang se mě zeptal, jestli chci dokázat, co ve mně je. „Co mám udělat?“ zeptala jsem se s úsměvem. Chtěli mě vyzvat na souboj, ale já se jen smála. „Ninja se nikdy nevzdává!“

Překvapení přišlo, když jsem se dozvěděla, že ten, kdo mě vyzval, byl ve skutečnosti můj dávný kamarád z dětství, který zmizel, když se z něj stal zločinec. Ten večer jsme bojovali, ale ne proti sobě. Všechno se změnilo, když jsme spojili síly, abychom se postavili proti skutečnému nepříteli – systému, který nás oba zradil. A tak, s Vanilla Ninjacid3005 jako naší vlajkou, jsme se stali legendou města. Kdo by to byl řekl, že z prázdného žaludku může vyrůst tak silný příběh?

Všechno začíná s papírem

Dneska jsem vzala do ruky starý papír, co jsem našla v té zaprášené krabici na půdě. Když jsem ho rozložila, ucítila jsem ten známý pach starého inkoustu. Byl tam záznam, který mi změnil den. Rekord z místní soutěže v skateboardingu. Kdo by to byl řekl, že mi to otevře dveře do světa, kde se pohybují jen ti drsní a nepřístupní.

Losinycid3100 – co to proboha je?

Nevěděla jsem, co to přesně znamená, ale v tom papíru byl odkaz na tajnou schůzku, která se měla konat na skládce za městem. Zvědavost mě hnala vpřed. Šla jsem tam s víc než jen odvahou. Měla jsem v kapse pár drobných, ale to mě nezastavilo. Musela jsem zjistit, co je to losinycid3100.

Setkání s drsnými kluky

Na skládce to vypadalo jako z nějakého akčního filmu. Kluci se scházeli kolem ohně, smíchem a vzrušením se to tam hemžilo. Vzduch byl nasáklý kouřem a vůní benzínu. Přistoupila jsem blíž, a když jsem promluvila, vypadalo to, že jsem je všechny překvapila. „Tak co, kluci, kdo mi poví, co je to za blbost, losinycid3100?“

Překvapení na dosah

Jeden z nich se zasmál a ukázal na velkou plechovku, která byla umístěná na stole. „Tohle je naše tajná zbraň. Losinycid3100 – směs, která dělá z obyčejného skateboardu raketu!“ Všichni se smáli, a já jsem věděla, že jsem se dostala tam, kam jsem chtěla. Bylo to jako najít poklad, ale s většími riziky.

Jak to celé dopadlo?

Na závěr večera jsem se rozhodla, že si to vyzkouším. Kluci mi půjčili skateboard a já se postavila na okraj skládky. Cítila jsem adrenalin, jak stoupá, a pak jsem se odrazila. Losinycid3100 mě katapultovalo do vzduchu. Všechny barvy se rozplynuly, ale já jsem letěla. A pak jsem dopadla… na zem, ale s úsměvem na rtech. Rekordy se lámou, ale já už nikdy nebudu sama.

Na ulici, kde sny umírají

Měla jsem hlad. Všude kolem mě se rozprostíraly neonové světla, která slibovala zábavu, ale já věděla, že se mi nic nedostane zadarmo. Ulice byly plné lidí, kteří se bavili, ale já jsem byla sama, bez peněz a bez lásky. Jen já a moje touha po vzrušení. Jasně červené rty se mi leskly ve světle lamp, když jsem se rozhodla jít na to, co umím nejlíp – vyrazit do akce.

Hra začíná

Vstoupila jsem do klubu, kde se ozývaly tlukoucí rytmy hudby. Vůně cigaret a potu mě obklopila, ale já jsem to měla ráda. Vzduch byl prosycený napětím. Byla jsem připravená na každou výzvu. Kluci se na mě dívali, když jsem procházela kolem, ale já jsem se nezastavila. Měla jsem cíl. Sexcid3111 – to byla má zbraň. Byla to hra, kterou jsem uměla hrát.

První tah

Našla jsem ho v rohu, opřeného o bar. Byl to typ, který mě zaujal – tvář s jizvami, ale oči jako oheň. Přišla jsem blíž, a on se usmál. „Co chceš, holka?“ zeptal se. Bez okolků jsem mu řekla, že hledám nějakou zábavu. On se zasmál, a já věděla, že je to ten pravý. Všechny moje problémy se rozplynuly, když jsem se dostala k němu.

V srdci noci

S ním jsem se ocitla v temném koutě, kde se všechno stalo rychle. Adrenalin v mé krvi explodoval, zatímco jsme se svlékali z našich starostí. Zapomněla jsem na hlad, na peníze, na tu samotu. Byla jsem jen já a on, a to bylo dost. Každý dotek, každé vzdychnutí, to byl moment, kdy jsem se cítila naživu.

Překvapení na konci

Když jsme se od sebe odtáhli, on se na mě podíval. „Myslíš, že je to všechno?“ zeptal se. A já jsem si uvědomila, že to nebylo jen o tom. Měla jsem v sobě něco víc. Bez peněz a bez lásky, ale s touhou po něčem, co se nedá koupit. Když jsem se zvedla a šla pryč, věděla jsem, že tohle nebyl konec. Spíš začátek něčeho, co může změnit všechno. Protože v této hře jsem byla stále v akci, a to, co přijde, může být ještě zajímavější.

Stála jsem na rohu ulice, zadní ulice, kde se potulují všichni ti, kteří chtějí utéct. Žádné peníze, žádná láska. Jen já, drsná holka s kocovinou a touhou po adrenalinu. Vzduch byl cítit jako kombinace piva a cigaret. Takže jsem se rozhodla, že musím něco udělat.

Jasné neonové světla barů se rozsvítila, a já jsem věděla, že je čas na akci. Černovláska v černém koženém kabátu, to byla moje uniforma. Přišla jsem sem hledat něco víc než jen další dávku. Můj cíl? Christina Aguilera. Proč? Protože vím, že ona je v tomhle městě, a pokud je někdo schopný mi pomoct, tak ona.

Procházela jsem se městem, slyšela jsem hlasy a smích, ale já jsem měla jinou melodii v uších. Hudba mě volala, jakoby mi říkala, že právě teď je ten správný čas. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří se smáli a pili, zatímco já jsem se snažila najít svůj vlastní důvod k úsměvu. Měla jsem plán.

Našla jsem se v jednom z barů, kde se lidé svíjeli na parketu. Zábava byla na vrcholu, ale já jsem měla jinou hru. Oslovila jsem kluka, který měl na sobě tričko s jejím jménem. „Kde je Christina?“ zeptala jsem se ho přímo a on se na mě podíval, jako bych spadla z Měsíce. „Odkud víš, že tu je?“

„Protože já to vím,“ odpověděla jsem mu se smíchem. „A ty mi to teď řekneš!“ Vzala jsem ho za ruku a táhla ho ven. Ulice byly temné, ale já jsem viděla jasně. Po několika minutách jsem stála před malou, špinavou garáží. Byl to konec jedné cesty a začátek další. Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem ji. Christina Aguilera stála tam, v tom podivném světě, a já jsem si uvědomila, že jsem našla víc než jen odpovědi. Našla jsem svou vlastní sílu.