Černovláska.cz

Úvod do chaosu

Byla jsem tam, na okraji města, kde se tma setkává s neonovými světly. Můj svět byl plný melankolie a špíny. Cítila jsem, jak mi vítr hladí vlasy, které už dávno ztratily svou barvu. Představ si to – já, s uměleckou duší, ale bez koruny v kapse. Ne, že by mě to nějak trápilo. Emo ksicht je prostě moje značka, ať už to znamená cokoliv.

Na ulici s barvami

Dneska jsem se rozhodla, že si potřebuji udělat pořádnou emo proměnu. Černé linky kolem očí, rudé rty jako z krve, a vlasy, které se mi víc a víc ztrácely v šedi ulice. Cítila jsem, jak mi barva proniká do pleti, a bylo to jako návrat k sobě. Jenže v tomhle městě, kde se lidé dívají skrze tebe, jsem potřebovala víc než jen look. Musela jsem být drsná, jako vždy.

Vůně deště a potu

Když jsem vyšla na ulici, vzduch byl nasáklý vůní deště a potu. Každý krok byl jako výstřel z pistole, a já jsem se s tím smířila. Hlasy kolem mě, smích a křik, byly jako orchestr, který se snažil mě přehlušit. Ale já jsem byla odhodlaná. V tom chaosu jsem se rozhodla zachytit svůj příběh.

Jak se stát hvězdou

Přišla jsem do klubu, kde se scházeli lidé jako já – rozervaní, toužící po něčem víc. Vzala jsem si mikrofon a začala zpívat. Nezajímalo mě, co si o mně myslí ostatní. Bylo to jako exploze barev a emocí, které se vznášely ve vzduchu. Když jsem skončila, tleskali mi, jako bych byla královna.

Nečekaný závěr

Ale pak se stalo něco nečekaného. Přišel k mně kluk s piercingem v obočí a zeptal se, jestli se nehodlám stát součástí jeho bandy. Nečekala jsem, že by mě to mohlo zaujmout. Ale nakonec jsem si uvědomila, že i v tomhle šílenství bych mohla najít místo, které bych mohla nazvat domovem. Emo ksicht, bandy a nový začátek. Možná, že bez lásky a peněz se dá žít i lépe, než jsem si myslela.

Všechno začalo v tom zapadlém městě, kde jsem žila jako královna ulice. Patnáct let jsem byla bez lásky, bez peněz, a bez jakýchkoliv iluzí. Dneska jsem se rozhodla, že to změním. A tak jsem vyrazila na to místo, kde se vše změnilo.

Když jsem dorazila na adresu 3583, vdechla jsem vůni pálícího se plastu a starého benzínu. Byl to ten typ místa, kde se snažíš zapomenout, ale vzpomínky se ti vpíjejí do pleti jako klíčové slova. Anna K. – to jméno mi zní v hlavě jako rozbitý gramofon.

Otevřela jsem dveře, které se s tichým skřípěním rozestoupily jako na povel. V místnosti bylo šero, ale já byla připravena na akci. Na stole ležela stará fotka – Anna K. s úsměvem, který už dávno zmizel. Ten úsměv měl něco zázračného, něco, co mě nutilo jít dál.

V tu chvíli jsem věděla, že musím zjistit, co se stalo. Patnáct let je dlouhá doba, a já se nehodlala spokojit se stíny minulosti. Našla jsem její deník, plný myšlenek a emocí, které mi připomněly mé vlastní boje. Byla jsem drsná holka, ale v tom deníku se skrýval příběh, který by mě mohl rozplakat.

Když jsem se prohrabávala stránkami, najednou se ozval zvuk. Dveře se otevřely a v nich stál chlapík s jizvou přes obličej. „Kdo jsi?“ zeptal se a já mu s úsměvem odpověděla: „Ta, co hledá Annu K.“ A v tu chvíli jsem věděla, že tohle setkání změní všechno. Chlapík se mi zjevil jako klíč k minulosti, která se zdála být uzavřená. Kdo ví, co všechno se skrývá za těmi zdmi. A možná právě dneska najdu nejen Annu, ale i sebe.

Vše začíná na rohu ulice

České Budějovice, město, kde se dělají skvělé pivo a kde se v noci rozzáří ulice neonovými světly. Pár korun v kapse, ale to mě nezastaví. Hlasitý rap se linul z nedaleké klubovny a já jsem se nemohla dočkat, až tam vlítnu. Ulice voněly po gyrosu a levném cigaretovém kouři, a já jsem se cítila jako královna, i když jsem byla bez peněz a bez lásky.

Nečekaná setkání

V klubu to žilo. Lidi, co tančili, jako by se nechumelilo. Na pódiu rapper, co svítil jako hvězda a jeho slova létala vzduchem jako střely. Zůstala jsem stát vzadu, poslouchala, jak se jeho hlasy proplétají s beaty. Najednou jsem zahlédla kluka s černou kapucí, jak na mě kouká. Byl jako magnet, přitahoval mě, i když jsem věděla, že mě nepotřebuje. Zazněl refrén a já si uvědomila, že v tomhle městě se dá zažít cokoli – i když jsi sám.

Bitva v srdci klubu

Pak to přišlo. Nějaká holka s blonďatými vlasy, co se snažila přeskočit všechny, mě strčila. „Ty nejsi nic,“ vyhrkla. Bylo to jako blesk, co mě probudil. Odpověděla jsem jí hned: „A ty si co, princezna?“ A než jsem se nadála, stála jsem s ní tváří v tvář. Čekala jsem, že mě shodí na zem, ale místo toho to vypadalo, že se rozsvítí celé město. Lidi kolem nás začali tleskat, a já věděla, že tady se bude psát příběh. Adrenalin v žilách, beaty v uších, a já jsem byla v tom.

Začátek nové éry

Po bitvě, co se rozhořela, se kluk s kapucí proplétal mezi lidmi, až se dostal ke mně. „Jseš drsná, holka,“ usmál se. „Co ty a rap?“ Přikývla jsem. „Jsem jako ten beat, co tluče. Nikdy se nezastavím.“ Naše pohledy se spojily, a já věděla, že tenhle večer bude mít dohru. Tohle není jen o tom, co máš, ale o tom, co prožíváš.

Nečekaný zvrat

A pak, když jsem myslela, že se všechno rozjasní, přišli chlapi v černém. „Kdo si myslíš, že jsi?“ jeden z nich se na mě podíval. „Jsem ta, co to rozproudí,“ odpověděla jsem. Otočila jsem se a s klukem jsme se spojili jakoby jsme byli jedno. Beat v klubu se proměnil v bouři a já jsem nevěděla, jestli se mi to zdá, nebo jestli to je skutečnost. A pak, jako by se město zastavilo, slyšela jsem jen ten rap. Ten pravý, co v sobě nosí příběhy, a já jsem byla jeho součástí. Kdo by to byl řekl, že bez peněz a bez lásky se dá najít místo, kde patříš?

Na začátku bylo jídlo

Byla jsem na dně. Bez peněz a bez lásky, ale s neochvějným odhodláním přežít. Kuchařka? Hm, to je spíš způsob, jak se dostat k jídlu, než nějaké povolání. V malém městě, kde se každý zná, jsem se rozhodla ukázat, co umím. Vůně česneku a cibule se linula z mé malinkaté kuchyně, zatímco jsem si v hlavě přehrávala, jak zbohatnout.

Bez peněz, ale s vášní

Místo abych se zabývala láskou, která mi stejně nic nepřinesla, zaměřila jsem se na vaření. Koupila jsem si levné suroviny, které jsem během dne sháněla v místních obchodech. Všechny ty barevné zeleniny a voňavé bylinky mě nenechávaly chladnou. Každý pokrm jsem připravovala s takovou vášní, jako by to mělo být naposledy.

Riziko a nástrahy

Jednoho večera jsem se dostala do potíží. Klient, který si objednal večeři, byl hrubý jako břitva. Vydal se za mnou do kuchyně, když jsem připravovala jeho jídlo. „Co to má být?“ zeptal se a já mu v odpověď vrazila do ruky lžičku. „Zkus to, nebo se na to vykašli!“

Nečekaný obrat

Když jsem se vrátila zpět do kuchyně, rozplakala jsem se. Ale pak jsem se vzpamatovala. Otočila jsem se a připravila další pokrm, tentokrát s ještě větší vášní. Vznikla tak jídla, která byla nejen chutná, ale i krásná. Světlo svíček, barevné talíře a vůně, které se mísily v ovzduší, mi dávaly sílu.

Překvapení na závěr

Nakonec, když jsem servírovala jídlo, dostala jsem aplaus. Klient byl ohromen. Ale to nebylo vše. Přišel za mnou znovu, tentokrát s úsměvem. „Dáš mi šanci se ti omluvit?“ zeptal se. A já, místo abych se mu postavila, jsem se usmála. Možná, že láska a peníze nejsou všechno, ale někdy stačí malý záblesk naděje.

Byl jsem na dně, tak jsem si vzala batoh, plný prázdných lahví a špinavých hadrů, a vyrazila ven. V ulicích města, kde se smích mísil s vůní smažených klobás, jsem se cítila jako královna bez trůnu. Během odpoledne jsem narazila na Kubu, moderátora, jehož jméno znali všichni, ale nikdo ho neviděl v reálu. Teď stál přímo přede mnou, v obklopení svých fanoušků a slávy, zatímco já jsem byla ta, co se snažila přežít.

„Hele, co tady děláš?“ zvolal Kuba s úsměvem, který měl v sobě něco z nebezpečného. Jeho hlas zněl jako zvon, který mi připomněl, že v životě jsou i jiné zvuky než jen křik zoufalství. Vzduch byl cítit kouřem z cigaret a já jsem najednou toužila po akci. „Chtěla bych vidět, co se skrývá za tou tvou mediální fasádou,“ odpověděla jsem mu, a najednou to vypadalo, že mě bere vážně.

Kuba se zasmál, a já jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. „Pojď se mnou, mám něco, co tě zaujme,“ řekl. Bez váhání jsem ho následovala. Cítila jsem se jako na horské dráze, kdy každý zákrut přinášel nové vzrušení. Vzali jsme se do zapadlého klubu plného barevných světel a vůně potu a alkoholu. Tady jsme se ocitli v jiné dimenzi, kde jsem zapomněla na své starosti.

V klubu jsme se proplétali mezi tancujícími lidmi, a když se Kuba ujal slova, jeho charisma naplnilo vzduch. Vyprávěl mi o svých snech a touhách, zatímco já jsem se snažila neztratit se ve svých vlastních. Každé slovo, které vyslovil, bylo jako nový náboj, který mě posouval blíž k neznámému. Ale pak přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to, co se děje, je jen iluze, a já se brzy vrátím zpět do reality.

Na konci večera, když jsme se loučili, se mi Kuba podíval přímo do očí a řekl: „Víš, co je cid1523ksnidane?“ Chvíli jsem přemýšlela, než jsem to slovo vyslovila. „Ne, co to je?“ „To je kód pro svobodu. Měli bychom si ho zapamatovat, protože v tomto životě je svoboda to jediné, co máme.“ A pak zmizel v davu, jako by nikdy neexistoval. Zůstala jsem tam, uprostřed tance a smíchu, s pocitem, že jsem právě zažila něco, co mě navždy změní. Kdo by si pomyslel, že moderátor Kuba mi ukáže, co znamená skutečná svoboda?

Fastfoodová odysea

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, co se v životě nehodlá schovávat. Moje břicho řvalo jako lev, když jsem kráčela ulicí a cítila tu nesnesitelnou vůni jidlo z fastfoodu. Cid1366khamburger mi zněl v hlavě jako rajská hudba.

Jednoho dne, když jsem se procházela po městě, spatřila jsem neonové světlo, které blikalo jako poselství z jiného světa. „Tady je to!“ pomyslela jsem si, když jsem se postavila před stánek. „Žádné kecy, rovnou akce!“

Srdce mi bušilo, když jsem nahlédla dovnitř. Obsluha byla rychlá, jako blesk. Hamburgery se točily na grilu a já jsem si představovala, jak mi ten horký kousek masa dopadne na jazyk. Všechny barvy, vůně a zvuky se spojily v jeden velký chaos, který mě lákal blíž.

Ale moje peněženka byla prázdná. „Co teď?“ pomyslela jsem si. V tu chvíli mi do hlavy vklouzla šílená idea. Bez rozmyslu jsem se rozhodla, že si hamburger prostě vezmu. Srdce mi bušilo, ale adrenalin mě hnal kupředu.

Otočila jsem se na patě, abych se vyhnula pohledům kolemjdoucích, a vtrhla zpět do stánek. Rychlý pohyb, úsměv, a pak jsem ho měla v ruce. Cid1366khamburger! Skočila jsem jako kočka na útěku. Zatímco jsem byla na útěku, cítila jsem, jak mi šťáva z masa stéká po prstech. Bylo to jako vítězství.

Zastavila jsem se v parku, abych si ten hřích užila. Kousla jsem do teplého masa a rozplakala se. Ne z lásky, ale z toho, jak úžasně chutnalo. A pak, v tom okamžiku, jsem si uvědomila, že i když jsem sama, je tu jedna věc, co mě nikdy nezradí – fastfood. Jaká ironie, že jsem to, co mi chybělo, našla v hamburgeru!

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se město zdálo být bez duše, a já jsem se procházela po rozsvícených ulicích. Hlavní náměstí pulzovalo životem, ale já jsem cítila jen zimu v srdci a prázdnotu v peněžence. Žádná láska, žádné peníze, jen já a moje touha po adrenalinu. A pak jsem to spatřila – soutěž o vstupenky na galavečer, vyhlášená na sociálních sítích. Moje šance! Nechtěla jsem zůstat doma a civět na televizi.

Dostala jsem se k tomu v poslední chvíli. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří byli stejně tak zoufalí jako já, ale já jsem se nedala. Vstupenky! Vzpomněla jsem si na svůj starý trik: trochu drzosti a špetku šarmu. „Hej, co kdybychom si to rozdat na parkovišti? Kdo vyhraje, ten dostane lístky,“ navrhla jsem s úsměvem, který zaváněl nebezpečím.

Chlápek v kožené bundě se na mě podíval s údivem. „Ty jsi šílená, holka.“ „A ty jsi slaboch, pokud se bojíš prohrát,“ odsekla jsem. Vzduch byl naplněný napětím a já jsem si připadala jako královna. Vzduch voněl po benzínu a dobrodružství. Rozdali jsme si to na pár koleček a já jsem byla jako vítr – rychlá, nepolapitelná.

Po pár minutách bylo jasné, že já jsem ta, kdo vyhrává. Když jsem se zhroutila na zem, vyčerpáním, chlápek mi podal lístky. „Máš je, holka. Ale pamatuj si, že jsi to vyhrála srdcem.“ Co to má znamenat? Odfrkla jsem si. Vstupenky byly moje, a to mi stačilo. Na galavečer jsem šla s pocitem vítězství, i když v duši jsem cítila, že je to jen prázdná sláva.

Večer galavečera byl okouzlující. Všude kolem mě se točilo světlo, lidé se smáli a já jsem si připadala jako cizinec. Ale pak jsem potkala někoho, kdo mi vzal dech. Byla to drsňácká holka, jakou jsem nikdy neviděla. Když se na mě podívala, cítila jsem, jak mi srdce přeskočilo. Co to má být? V tom okamžiku jsem si uvědomila, že i když mají vstupenky hodnotu, bez lásky a opravdového spojení jsme jen prázdné nádoby.

A tak jsem skončila na galavečeru, ale s úplně jiným pokladem, než jsem očekávala. Nejednalo se o lístky, ale o pocit, který mě zahřál víc než jakýkoli luxus. Život je o překvapeních, a já jsem se naučila, že i bez peněz a lásky můžu najít něco cenného – skutečné spojení.

Bylo už pozdě. Ulice byly poseté odpadky a já jsem stála uprostřed, s větrem ve vlasech a touhou v srdci. Vzduch byl nasáklý vůní benzínu a zapraženého jídla z nedalekého stánku. Nic takového pro mě ale neplatilo. Můj žaludek byl prázdný, ale moje mysl byla plná myšlenek na to, co dál. Rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, a já jsem byla na pokraji rozhodnutí.

Na rohu ulice jsem si všimla muže, který se mi podíval přímo do očí. Jeho pohled byl jako elektrický proud, okamžitě mě přitáhl k sobě. Když jsem k němu přistoupila, cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. To byla ta chvíle, kdy jsem zapomněla na všechno – na prázdný žaludek, na chlad a na to, co mě čekalo. Všechno, co jsem potřebovala, bylo teď.

„Máš nějaký plán?“ zeptal se, zatímco se jeho úsměv rozšiřoval. Jsem drsná holka, bez peněz a bez lásky, ale tohle jsem nečekala. Nechtěla jsem plán, chtěla jsem akci. „Plán?“ zasmála jsem se. „Můj plán je tady a teď!“

Společně jsme se vydali do noci, proplétali jsme se mezi rozbitými lampami a zapomenutými příběhy. Každý krok byl jako výstřel v tichu, a já jsem věděla, že tahle noc se bude zapisovat do mé paměti. S ním jsem cítila, že chtíč a rozum se spojily, a my jsme byli jedním celkem. Všechno bylo možné, a já jsem byla připravená riskovat.

Když jsme dorazili k opuštěné budově, v srdci města, vzal mě za ruku a vedl mě dovnitř. Tam, uprostřed zaprášených vzpomínek a starých snů, jsem pocítila, že náš okamžik má cenu. Ale jakmile jsme se podívali do očí, došlo mi, že tohle je jen chvilková iluze. Rozum a chtíč se zase dostanou do opozice. Na konci noci, když jsem se vrátila do reality, uvědomila jsem si, že jsem zase sama, ale s novým příběhem, který mě nenechá na pokoji.

Už jsem si na tenhle život zvykla. Jsem drsná holka z ulice, bez peněz a bez lásky. Mám jen pár zmačkaných bankovek v kapse, ale to mi nebrání v tom, abych si občas užila. Dneska jsem se rozhodla, že si udělám výlet do centra města. Město je plné barev, vůní a lidí, ale já tu hledám něco jiného.

Když jsem se procházela kolem zaplivaných barů, ucítila jsem, jak se mi pod nohama třepou dlažební kostky. Adrenalin mi koloval v žilách. Na rohu jedné z ulic stál chlapík s cigaretou v ruce a vyzařoval z něj nebezpečí. Nebylo to poprvé, co jsem se s takovými lidmi setkala, ale dneska jsem se rozhodla udělat krok vpřed.

„Hele, ty!“ zavolala jsem na něj, a on se otočil, jako by na mě čekal. Jeho pohled byl ledový, ale já jsem se nedala. „Mám pro tebe nabídku.“ Hned jsem věděla, že tohle nebude jen tak. Nic v tomhle městě není zadarmo, a já jsem neměla co ztratit.

Chlapík se zasmál a přikývl. „Co máš na mysli?“ zeptal se. A tak jsem mu to řekla. „Chci se dostat do klubu, který je jen pro vyvolené. Mám v plánu ukrást něco, co tam mají. A ty mi s tím pomůžeš.“ Jeho úsměv se rozšířil, a já věděla, že jsem zapletla do hry.

Když jsme vstoupili do klubu, vzduch byl naplněný vůní potu a alkoholu. Hudba duněla a já jsem cítila, jak mi srdce buší. Přesně tohle jsem chtěla. Moje mysl se rozplývala v rytmu. Ale v tom okamžiku, když jsem se blížila k cíli, jsem spatřila něco, co mi zadrželo dech. Uprostřed místnosti stál muž, který měl v ruce černou obálku. To, co jsem chtěla ukrást, bylo v ní. Přesně to, co jsem potřebovala, aby se můj život změnil.

Jak jsem se k němu blížila, chlapík vedle mě se najednou otočil a zmizel do davu. A já? Zůstala jsem sama s tou obálkou v rukou. Otevřela jsem ji a místo dalšího plánu na útěk, tam bylo jen jedno slovo: „Nečekej na zázrak, sama si ho udělej.“ A já? Já jsem se usmála. Takže tohle byl můj nový začátek. Bez peněz, bez lásky, ale s nádechem svobody. A to, co se stalo dál? To je jiný příběh.

Když jsem se probudila, slunce se dralo skrze špinavé okno jako malý zloděj, co chce ukrást má tajemství. Dneska to ale nebude o tajemství, ale o akci. Soutěž o vstupenky na galavečer mi přišla do rukou jako zlatý klíč k neznámému světu. A já? Já jsem na takový klíč vždycky čekala.

Oblékla jsem si své nejvíc vytahané triko, které pamatuje časy, kdy jsem měla peníze na kafe a cigarety, a vyrazila jsem do města. Počítala jsem každý krok jako minci, co mi chyběla v kapse. Ulice byly špinavé, ale pro mě byly jako plátno, na kterém se malovaly příběhy. Cítila jsem vůni čerstvého pečiva z pekařství, co se snažilo zaplnit díry ve městě. Tak blízko, a přesto tak daleko od mých snů.

Po chvíli jsem dorazila na místo, kde se měla soutěž konat. Lidi tam běhali jako včely, všichni měli jasný cíl – vyhrát. Křičeli, smáli se, a já jen stála opřená o zeď, s pocitem, že jsem mezi nimi jako stín. Ale to mi nevadilo. Naopak, adrenalin ve vzduchu mě povzbuzoval. Cítila jsem, jak mi srdce buší jako divoké zvíře, když jsem slyšela, jak se vyhlašují pravidla soutěže.

Soutěž byla jednoduchá – kdo překoná vtipnou výzvu, ten získá vstupenky. Vtipná výzva? Pro mě to byla výzva přežít. Když mě zavolali, vykročila jsem vpřed s odhodláním. Můj úkol? Zahrát si na umělce a udělat improvizované vystoupení v oblečení, které bych našla na ulici. To jsem uměla.

A tak jsem se vrhla do akce, oblečena jako klaun, a diváci se smáli, tleskali a já si užívala každou vteřinu. V tom chaosu jsem cítila, že jsem konečně na správném místě, i když jsem neměla peníze ani lásku. A pak to přišlo – vítězství! Ruce nad hlavou, křik, nadšení. Ale konec byl jiný, než jsem čekala. Vstupenky byly jen pro jednu osobu. A co jsem dostala? Pozvání na rande s organizátorem. Takže já, drsná holka bez peněz, ale s úsměvem, se chystala na něco, co jsem nikdy nechtěla. Jaký paradox, co? Kdo by to byl řekl!