Černovláska.cz

Tak jo, jdeme na to. Jsem drsná holka z ulice, bez peněz, bez lásky a rozhodně bez iluzí. Dneska se mi dostala do ruky zpráva, která mě šokovala. Sarah Brightman, ta zpěvačka s hlasem jak zvon, se dostala do Guinnessovy knihy rekordů! A co že se to stalo? No, to vám řeknu hned.

Jednoho dne, když jsem se poflakovala na okraji města, objevila jsem malý klub, kam si chodili lidé poslechnout živou hudbu. Vzduch tam byl nasáklý vůní cigaret a levného alkoholu. To místo mě hned zaujalo. Jak jsem se usadila na barovou židli, slyšela jsem, jak se někdo baví o tom, jak Sarah Brightman zpívala na vrcholku hory. Až mě to nakoplo. Jak někdo může mít takovou sílu! Měla jsem pocit, že chci být jako ona, ať už to znamená cokoliv.

Večer jsem se vrátila domů a znovu si prohlédla její videa. Ten její hlas, jehož barva se měnila jak chameleon, mě dostal. Každý tón jakoby měl vlastní život. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme se s partou snažili zpívat pod mostem, bez úspěchu, ale tohle? To bylo něco jiného. Sarah prý v Guinnessově knize rekordů drží titul za nejdelší skok v operním zpěvu. Mně by stačilo, kdybych uměla zpívat alespoň jako kočka, co se snaží dostat ven z krabice.

Po nějaké době jsem se rozhodla vyrazit do města a zjistit, co se dá udělat, abych se dostala na stejnou úroveň. Věděla jsem, že potřebuju peníze, abych si mohla koupit mikrofon a nějaké oblečení, co by mě dělalo cool. Ale peníze? To bylo jako snažit se chytit vzduch. Takže jsem se vrhla do víru města, abych si našla nějakou práci, která by mi pomohla splnit ten sen. Ať už to byla brigáda v baru nebo úklid po večírku, nezastavila jsem se.

Jednoho dne jsem dostala šanci zazpívat na menším koncertě. Nervy mi drnčely jako na tenkém drátu, ale šla jsem do toho. Když jsem zpívala, cítila jsem se jako na vrcholu světa. Všichni na mě koukali, a já se cítila jako Sarah Brightman. A pak, bum! Zjistila jsem, že mě natáčela nějaká holka s telefonem. Nečekala jsem, co se stane dál. Video se dostalo na internet a najednou jsem měla pár nabídek na další vystoupení!

Jak jsem se tak protloukala životem, zjistila jsem, že se vlastně dostávám blíž a blíž k tomu, o čem jsem snila. Můžu být drsná holka, ale přitom se snažím najít svůj hlas. A víte co? Ten život je jako jedna velká opera, plná překvapení. Nakonec jsem se odvážila a zazpívala si na stejném pódiu, kde kdysi stála Sarah Brightman. A co se nestalo? Oznámili mě jako novou hvězdu ulice. Nevěřila jsem vlastním uším.

Hele, tak to je. Jsem v Česku a život mě naučil, že bez peněz a bez lásky se dá přežít, ale chce to sakra hodně odvahy. Právě jsem se procházela po zaprášených ulicích, kdy jsem narazila na malou, špinavou hospodu, která měla na vývěsním štítu napsáno něco jako „3805 Floorfilla“. Co to jako je? Ale to jsem se dozvěděla až později.

Vlezla jsem dovnitř, všude kolem mě se válely plechovky a zbytky barev. U baru seděl chlapík, který měl na sobě tričko s nápisem „Vyhrajte volné vstupy“. Na to jsem se musela podívat. Vypadalo to jako nějaká soutěž, ale já jsem neměla co ztratit. Hned jsem se mu vrhla na krk, protože jsem potřebovala vědět, jak se dostat k těm volným vstupům.

Chlapík se chechtal a říkal, že pokud chci vstupy, musím se zúčastnit jeho malého testu. Vytáhnul jakousi hru, která vypadala jako ohavnost z devadesátých let, a já jsem měla za úkol odpovědět na otázku, která by mi mohla změnit život. „Co je Floorfilla?“

„To je jako lepící hmota, ale pro mé srdce to znamená něco víc,“ odpověděla jsem s úsměvem. Chlapík se na mě podíval jako na blázna, ale nakonec mi dal šanci. „Tak jo, vyhraj to a máš vstupy.“ Cítila jsem, jak mi adrenalin koluje v žilách. Byla jsem připravená na všechno.

Po několika minutách blbnutí a pár proměnlivých otázek jsem vyhrála! Chlapík mi podal lístky na nějakou mega akci a já jsem skákala radostí. Ale ten pocit, když jsem se otočila a uvědomila si, že jsem na tomhle hnusném místě vyhrála, byl neocenitelný. Kdo by to byl řekl? Na konci dne jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky se dá vyhrát, stačí mít jen trochu drzosti a odvahy. A víte co? Ta akce byla nakonec lepší než jsem čekala. Ale to je jiný příběh.

Na cestě po Route 66

Jsem sama na cestě po Route 66. Všude kolem mě se táhnou nekonečné silnice, zmizelé městečka a zaprášené benzínky. 3874 na trnkobrani? To je jen číslo, které mi připomíná, jak moc jsem ztratila. Ale dneska chci cítit víc než jen smutek. Chci cítit tu svobodu, kterou nabízí tento strašidelný kraj.

Zaprášené vzpomínky

Jasné slunce svítí na mou tvář, ale jeho teplo je mi cizí. Vůně opuštěných taveren a starých aut se mísí s pachy benzínu a oleje. Jezdím dál, i když mi peněženka říká, že mám zůstat stát. Cítím se jako duch, který bloudí po silnici, hledající smysl, který nikdy nenajde.

Na křižovatce

Na křižovatce se zastavím. Oči mi přitahuje stará motorest. Zvenku vypadá jako z hororu. Vstoupím dovnitř, vzduch je těžký, plný prachu a vzpomínek. Bez lásky, bez peněz, ale s neovladatelnou touhou po adrenalinu. Rozhlédnu se kolem a pak si objednám černou kávu – silnou jako můj život.

Podivné setkání

V rohu sedí chlápek s kytarou, jeho oči mají příběh, který čeká, až ho někdo uslyší. Zapojujeme se do konverzace. Jmenuje se Jack a jeho příběh je stejně drsný jako ten můj. Po chvíli se rozhodneme, že vyrazíme spolu. Na Route 66 je to nebezpečné, ale já se nebojím. Mám v sobě víc než jen strach.

Nečekané rozuzlení

Po několika hodinách jízdy se něco změní. Zastavíme na místě, které vypadá jako ráj. Slunce se odráží od jezera, které je tak modré, že si myslím, že se mi to jen zdá. Jack mi řekne, že tady končí jeho cesta. V ten moment mi dojde, že jsem se necítila tak živá už léta. Zatímco Jack mizí v dálce, já se usmívám. Tohle místo je můj nový začátek, místo, kde se ztrácí sny, ale zároveň se rodí nové.

Probuzení na vlnách

Letní slunce se proplétá mezi stromy, zatímco já ležím na trávě u Lipna. Vzduch voní po smůle a vodě, a já si mačkám hlavu do písku, abych se zbavila myšlenek na to, jak nemám ani korunu. Kdo potřebuje peníze, když je tady ta svoboda? Včera jsem se konečně dostala na vodu, a ten pocit byl k nezaplacení.

První jízda

Chytla jsem wakeboard a srdce mi bušilo jako o závod. Skočila jsem do vody, jakmile jsem se dotkla prkna. Moje nohy se s ním spojily jako staré kamarádky. Přímo pod nohama se rozplývaly vlny, zatímco já se snažila ovládnout ten bláznivý stroj. Šumění vody, křik kamarádů a smích – to bylo moje léto. Nic jiného jsem nepotřebovala.

Drsné pády

Každý pád byl jako výstřel z pistole. Voda mě pohltila a já se vynořila s úsměvem. Kdo by se bál? Všichni kolem mě byli v šoku, ale já se jen smála. Když jsem opět stála na prkně, věděla jsem, že vyhraju. Adrenalin mi proudil v žilách jako raketa, a já se cítila jako královna vln.

Všechno se proměnilo

Jedno odpoledne se přihnal bouřkový mrak. Vzduch zhoustl a já se rozhodla riskovat. Znovu jsem naskočila na prkno, i když ostatní se stáhli. Najednou jsem se ocitla v jiné dimenzi. Voda se s každým skokem zdála být jako zrcadlo, které odráží moje touhy. Děsivě krásné a nebezpečné.

Překvapivé rozuzlení

Když jsem se vrátila na břeh, zjistila jsem, že jsem na sebe přitáhla pohledy. Ne, nebyli to kluci, ale parta lidí, kteří si mě chtěli vyfotit. A najednou, bez peněz a bez lásky, jsem se stala hvězdou. Co byste řekli? Drsná holka bez peněz, ale s velkým příběhem.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, a bez přátel. Jen já a moje myšlenky, které se mi v noci proháněly hlavou jako rozzuřené kočky. Ale dnes to bude jinak. Dnes je 3288 recital, a já mám plán.

Ulicemi města se šířila vůně čerstvě pečených koláčů, ale na to jsem neměla čas. Všechno nebo nic, říkala jsem si. Přehodila jsem si přes rameno svůj starý batoh, ve kterém jsem měla jen pár drobností a poslední zbytky naděje. Dasi, jak se mi říká, jsem byla připravená na akci.

V ten moment, kdy jsem dorazila na místo, se mi rozbušilo srdce. Hlava mi říkala, ať jdu zpátky, ale já věděla, že nemám na výběr. Všechny ty barevné světla, zvuky hudby a smích – to mě táhlo jako magnet. Vzduch byl naplněný vzrušením a očekáváním. Odtud nebylo cesty zpět.

Když jsem vkročila dovnitř, na pódium se připravoval umělec s názvem Zazvurkove. Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděla naživo. Jeho hudba byla jako žhavé uhlíky, co se mi zarývaly do duše. A já? Já jsem byla jeho největší fanynka, i když jsem neměla peníze na lístek. Všechno ostatní se mi vytratilo z hlavy. Byla jsem tam, a to se počítalo.

V momentě, kdy začal hrát, chytla mě euforie. Lidi okolo mě tancovali, smáli se, a já jsem se k nim přidala. Tancovala jsem jako by mi na tom záleželo, jako by mi život visel na vlásku. Bylo to osvobozující, a já byla na vrcholu světa. Ale pak, když jsem se otočila, uviděla jsem ho – muže, jehož pohled mě zasáhl jako blesk. Všechno, co jsem cítila, se najednou změnilo.

Na konci recitalu, když se světla ztlumila a hudba utichla, jsem se rozhodla udělat krok vpřed. 3288 nebylo jen číslo, bylo to mé nové začátky. A i když jsem byla pořád sama, ten pohled mě vytrhnul z prázdnoty. Pustila jsem se do akce, protože život je příliš krátký na to, abych čekala. A kdo ví, co se stane příště? Možná se zítra probudím s láskou, nebo možná ne. Ale vím, že dnes jsem udělala krok, a to mi stačí.

Když jsem se ocitla na křižovatce mezi ulicí a prázdnem, všechno mi bylo jedno. Zasněžené město bylo tichou scénou pro chaos, který jsem měla na srdci. Vzduch voněl po spálených pneumatikách a páleném dřevu, když jsem si uvědomila, že potřebuju peníze. Je to vždycky o penězích – a já je neměla.

Na ulici se zjevil mar PHP6874616363657373, jakýsi podivný symbol, který hlásal, že zde něco není v pořádku. Lidi kolem mě si toho nevšímali, ale já jsem cítila, jak mi v žilách koluje adrenalín. Bez přemýšlení jsem se rozhodla to prozkoumat. Proč by mělo být něco takhle zvláštního a nikdo se o to nezajímal? Vzala jsem si svůj starý mobil a vyrazila.

Když jsem se dostala blíž, mar PHP6874616363657373 vyzařoval podivnou energii. Bylo to, jako když se na mě dívá celý svět. Zastavila jsem se a cítila, jak se mi zrychluje tep. Vzduch byl těžký, jakoby byl naplněný očekáváním.

Pak jsem to spatřila – malou skupinku lidí, kteří se kolem něj shromáždili. Všichni měli na sobě černé oblečení a v očích jim blýskal zájem. Odtud se ozývaly šepoty, které mě nutili přiblížit se. Chtěla jsem vědět, co se děje. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se vmísila do jejich kruhu.

Na konci setkání jsem zjistila, že mar PHP6874616363657373 je tajná značka pro nový druh undergroundového umění, které se skrývá v temných uličkách města. Dali mi šanci, abych se stala součástí jejich skupiny. Konečně jsem se cítila jako někdo, kdo má místo a smysl. Překvapivě jsem se ocitla v centru pozornosti – a to bez peněz a lásky. Takový byl život, a já byla připravená se mu postavit.

Všechno začalo jedné mrazivé noci v opuštěné garáži, kde jsem se schovávala před světem. 3440 bodový systém byl v té době jen šuškání mezi lidmi, ale já věděla, že se něco blíží. Představ si, že máš možnost získat body za každou akci, kterou uděláš. Jaká ironie! Já, bez peněz a bez lásky, teď budu muset hrát hru, která mi může přinést buď vše, nebo nic.

Odešla jsem z garáže, vdechujíc vůni rezavého oleje a zaprášeného betonu. Každý krok byl jako výstřel do tmy. Na ulici už svítily neonové nápisy, které slibovaly bohatství a slávu, ale já věděla, že musím být opatrná. Prognoza blízké budoucnosti vypadala v té době temně, jako černá káva bez cukru.

Po pár dnech se mi podařilo načapat jednu šanci. Zjistila jsem, že existuje skupina, která bodový systém ovládá. Byli to drsní hráči, kteří se nezastavili před ničím. Srdce mi bušilo, když jsem se k nim přidala. Na stole ležely karty, a já jsem začínala rozkládat plán. Adrenalin mi šel do žil…

Bylo to jako tanec na ostří nože. Každý tah byl risk a já se musela naučit, jak přežít. Vzduch byl nabitý napětím, jako kdyby se svět zastavil, a já byla středem pozornosti. 3440 bodový systém byl mým klíčem k úniku, ale i mým vězením.

Na konci měsíce jsem zjistila, že se vše točí kolem důvěry. Všichni hráli hru, ale nikdo nehrál fér. A já? Já jsem si uvědomila, že místo bohatství jsem získala něco cennějšího. Chápala jsem, že láska a přátelství se nedají koupit za žádné body. To bylo překvapení, které jsem nečekala.

Tohle je příběh o tom, jak jsem se dostala k vstupenkám na Helenu Vondráčkovou. Nevěřila jsem, že bych mohla vyhrát. Třeba proto, že jsem poslední dobou vyhrávala maximálně tak v kartách, a to ještě s obrovským štěstím. Ale tohle bylo jiné. 3627 soutěž o vstupenky mi přišla jako poslední šance, jak se dostat k nějaké zábavě, zatímco kolem mě bylo jen šedé nic.

Celý den jsem procházela městem, v uších jsem měla šumění a na nohách roztržené tenisky. Připadala jsem si jako duch, co bloudí mezi lidmi, které nezajímá, jestli mám hlad nebo jestli mi praskla duše. Všude kolem mě se mísily vůně kebabů a čerstvě upečeného chleba a já se snažila na to nemyslet. Místo toho jsem si představovala, jak se šíleně bavím na koncertě, zatímco všichni kolem mě zpívají a tančí.

Večer jsem se posadila na starou lavičku v parku a v ruce jsem držela svůj mobil. Srdce mi bušilo jako blázen, když jsem zadávala číslo do soutěže. Soutěž o vstupenky – to znělo jako záchranná vesta. Zatímco jsem čekala na odpověď, obraz koncertu se mi vkrádal do hlavy. Helena, její písničky, ten pocit, že jsem součástí něčeho většího. Zastínila jsem to, co mi chybělo – lásku, peníze, všechno.

Den D. Zpráva na displeji. „Gratulujeme! Vyhrála jste vstupenky!“ Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip. Ale ne, bylo to skutečné. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalín. Hlava mi třeštila, ale v tom chaosu jsem našla sílu. Našla jsem si šaty, co pamatují léta, kdy bylo všechno jinak, a vyrazila jsem na koncert. Černé vlasy mi vlály ve větru, pocit svobody byl úžasný.

Na koncertě, mezi šťastnými lidmi, jsem zapomněla na svět venku. Helena zpívala, a já se nechala unášet jejími melodiemi. A pak přišlo to překvapení – na pódiu se objevil její host. Byl to kluk, co mi včera v parku dal cigaretu. Zíral na mě, jako by znal mou duši. A já věděla, že tohle je začátek něčeho nového. Možná bez peněz a lásky, ale s jasně vytyčenou cestou. Koncert skončil, ale náš příběh teprve začínal.

Tak jo, včera večer jsem se ocitla na rozcestí. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou zažít něco šíleného. Na ulici jsem zahlédla 3619 soutěž o vstupenky na Paffendorf a to mě nenechalo chladnou. Kdo by nechtěl vidět tenhle zábavný chaos naživo?

V rušném městě jsem se proplétala mezi lidmi, kteří se smáli, pili a užívali si život. Já? Já jsem si musela vystačit s prázdnou peněženkou a hrstkou snů. Vzduch byl nasáklý vůní kebabů a kouře z cigaret. Všude kolem mě se rozléhaly hlasy, které se snažily přehlušit zvuk mé touhy po dobrodružství.

Rozhodla jsem se, že se pokusím soutěžit. Vzala jsem si telefon a začala psát na sociální sítě. „Kdo se chce přidat? Potřebuju parťáka na bláznivou jízdu!“ Netrvalo dlouho a přihlásilo se pár lidí, ale já chtěla víc. Chtěla jsem to udělat sama.

Vydala jsem se na místo konání soutěže. Bylo to v zapadlé garáži, kde se světla a stíny mísily s hudbou. Uvnitř bylo plno lidí, každý měl v očích jiskru touhy po vítězství. Atmosféra byla elektrizující. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se dostala k registraci. „Kdo ví, co se stane,“ pomyslela jsem si, když jsem se podepsala na papír.

A pak to začalo. Hlava mi třeštila, jak jsem se snažila splnit úkoly. Skákání přes překážky, házení míčů, a dokonce i tanec s neznámým klukem, jehož vůně byla jako směs čerstvého vzduchu a potu. Všechny tyto výzvy se mi zdály šílené, ale já se smála a užívala si to, jako bych konečně našla něco, co mi dává smysl. Ale pak, když jsem se blížila k cíli, jsem spatřila něco, co mi vzalo dech – vstupenky na Paffendorf byly pro mě na dosah, ale zároveň jsem si uvědomila, že to, co jsem hledala, nebylo jen v těch vstupenkách. Bylo to v té euforii a svobodě být sama sebou.

Tak jsem si vzala vstupenky a šla za zvukem hudby. Zjistila jsem, že láska a peníze nejsou to, co mě dělá šťastnou. Byla jsem drsná holka, která nakonec našla víc než jen lístek na koncert; našla jsem vnitřní svobodu, která mi chyběla. A to mi dává sílu jít dál.

Stála jsem na rohu ulice, kde se město potápělo do šera. Hlava mi hučela a já jsem si říkala, že dnešek bude jiný. Bez peněz, bez lásky, ale s dávkou adrenalinu. Představte si, že jste v barevné džungli neonů a vůní, které vás hned praští do nosu. To je moje město.

Vyrazila jsem na ulici, kde se dalo všechno. Byla jsem rozhodnutá, že udělám ze svého blogu Blogzine. Proč? Protože se mi to líbí. Když se cítíte jako drsná holka, něco se ve vás změní. Chci, aby lidé cítili, co prožívám. Vzala jsem si k srdci, že mé slova mají sílu. Začalo to jedním prostým nápadem.

Sedla jsem si do kavárny, kde se dalo najít pár podobných duší, které hledaly útěk. Káva mi voněla jako spálené sny a u stolu vedle mě seděl chlápek, co měl na sobě tričko s nápisem „Život je krátký“. Odpovídala jsem mu pohledem, co říkal: „Tak začni psát, co cítíš.“ Byl to impuls, který jsem potřebovala. Zmocnila jsem se klávesnice a začala psát. Slova se hrnula jako řeka.

Jak jsem psala, všechno okolo mě se rozmazalo. Zvuky, hlasy, to všechno se stalo šumem. Jen já a můj blog. S každým dalším odstavcem jsem cítila, jak se mi zvedá adrenalin. Chtěla jsem ukázat světu, co je uvnitř mě, jaké emoce mě trápí, jak vypadá život bez peněz a bez lásky. Každé slovo bylo jako náboj, který jsem vypustila do vzduchu.

A pak to přišlo. Na dveře kavárny zaklepal chlápek, který se tvářil jako by právě vylezl z nějakého akčního filmu. V ruce držel propisovačku a v očích plameny. Otočil se na mě a řekl: „Slyšel jsem, že píšeš. Chci, aby tvůj blog žil. Co takhle udělat zázrak?“ V tom okamžiku jsem si uvědomila, že jsem možná našla klíč k tomu, co jsem hledala. Tak jsem mu přikývla a začala psát příběh, který změní všechno.

Na konci dne jsem zjistila, že život je o odhodlání a strachu. Možná nemám peníze, ale mám příběhy, které můžu vyprávět. A každý příběh, který napíšu, se stává součástí mě. Takže, udělejte ze svého blogu Blogzine, protože život je příliš krátký na to, aby byl nudný. A co se stalo s tím chlápkem? Ten se stal mým největším fanouškem a navždy změnil směr mého psaní. Tak se na mě nezapomeňte podívat!