Černovláska.cz

Jako drsňačka z ulice jsem se nikdy nebála ničeho. Všechny ty prázdné peněženky a bezcílné noci mě naučily, že když chceš něco, musíš si to vzít. A tak jsem jednoho dne zahnula do ledové arény, kde jsem poprvé potkala McKulhyho. Jeho jméno mi znělo jako melodie, ale já jsem neměla čas na romantiku. Byla to zima, mráz mi pronikal až do kostí, zatímco jsem se snažila proklouznout mezi fanoušky, kteří jásali nad hokejovým zápasem.

Všude kolem mě se rozléhaly výkřiky a vzrušení. Lidé mávali prapory a já cítila, jak mi v krvi koluje adrenalin. Hokej je pro mě jako droga; od první chvíle, co jsem viděla puk klouzat po ledě, jsem věděla, že jsem našla něco, co mi dává smysl. A pak jsem ho spatřila – McKulhyho, kterého jsem znala jen z televizních obrazovek. Jeho brusle se zdály tančit na ledu, a já jsem věděla, že tohle je má šance.

Vyběhla jsem na led, moje boty klouzaly a já jsem se snažila nevypadat jako naprostý idiot. Cítila jsem, jak mě lidé pozorují, ale to mě nezastavilo. Když jsem se dostala dost blízko, zakřičela jsem: „Hej, McKulhy, potřebuješ novou fanynku!“ A on se otočil. V jeho očích jsem viděla překvapení, ale také pobavení. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na správném místě, i když jsem neměla ani haléř.

Po zápase jsem se dostala do šatny, kde to vonělo potem a ledem. Kluci se smáli, zatímco McKulhy se na mě usmíval. „Co tady děláš, drsňačko?“ zeptal se. A já, bez zamyšlení, jsem odpověděla: „Dělám si nárok na tvou pozornost. A možná i na ten Stanley Cup.“ Všichni se rozchechtali, ale já jsem to myslela vážně. Dva dny poté jsem dostala nečekanou zprávu – pozvání na slavnostní předání Stanley Cupu.

Na slavnosti to bylo jako v pohádce. Lidé se tlačili kolem, a já jsem se snažila zůstat nenápadná. Když přišel McKulhy, jeho úsměv byl jako slunce, které prozařuje mráz. Ale pak, když jsem se s ním setkala, došlo mi, že tohle není jen o hokeji. Cítila jsem chemii, která mi vzala dech. A pak se to stalo – polibek. Všichni kolem nás zmizeli, a já jsem nevěděla, co si myslet. Zjistila jsem, že i když nemám peníze a lásku, mohla bych mít něco mnohem víc – příběh, který stojí za to vyprávět.

Jsem na městské ulici, mezi rozpadlými budovami a vybledlými graffiti. Vůně moči a levného alkoholu se mísí se vzduchem, jako by město dýchalo. Dnes je ten den. April. Pořádně jsem si to zapamatovala, protože to je den, kdy se nemám s nikým potkat. Ostatní se smějí, plánují, ale já? Já nemám na smích čas.

Už od rána slunce prahne po tom, aby mi spálilo pleť. Oblečená v roztrhaných džínách a kožené bundě, cítím se jako královna. I když nemám ani na jídlo, vím, že na ulici se musím umět prodat. Všude kolem mě jsou lidé, kteří mě chtějí využít, ale já jsem ta drsná holka, co si nenechá nic líbit. Zatímco se ostatní snaží najít lásku nebo aspoň nějakého chlapa na večer, já se soustředím na přežití.

Procházím kolem stánku s jídlem, kde je vůně grilovaných vuřtů přímo nesnesitelná. Ale co? Nechci se nechat rozptýlit. Vím, že pokud se chci dostat na vrchol, musím pokračovat. Jdu dál a pozoruji ulice. April je tady, ale já ji neberu vážně. Je to jen další den, kdy se musím bránit všem těm kecům o lásce.

Najednou se mi do cesty postaví hromada kluků. Oči se mi rozšíří, když si uvědomím, že hledají zábavu. Jediný pohled na jejich oblečení, roztrhané trička a špinavé tenisky mi říká, že nejsou moje parta. Ale stejně jako já, i oni mají chuť na adrenalin. „Co takhle malá sázka?“ říká jeden z nich. Kdo by odolal?

Vytáhnou mě do opuštěného skladu. Vzduch je tu těžký, smrdí starými kartony a zapáchajícími zbytky. Sázka zní jasně: kdo z nás bude umět nejlépe předvést, co v sobě má. V tu chvíli si uvědomím, že tohle je moje šance. April mi vklouzla do hlavy, ale já ji chci překvapivě porazit. A tak začnu. Nikdo nečeká, že drsná holka z ulice má takové triky. Všichni zírají, a já se směju, protože vím, že dneska si nikdo nedovolí říct, že jsem nic. Když skončím, kluci jsou v šoku. Najednou je ticho a já se usmívám. Kdo by to byl řekl? I bez peněz a lásky se dá vyhrát. A April? Ta se mi klaní.

Bylo to jednoho šedivého rána, kdy jsem se probudila s pocitem, že musím něco změnit. Zatímco ostatní snili o lásce a penězích, já jsem se rozhodla, že si vezmu věci do svých rukou. Moje manželka byla jako rozmazlený kocour, co se jen válel na gauči a čekal, že mu přinesu všechno na talíři. Ale já jsem na to neměla čas.

Čím víc jsem se na to dívala, tím víc mě to štvalo. Život není o tom, čekat, až ti někdo něco dá. Tak jsem se rozhodla, že ji vezmu do akce. První krok? Změnit náš malý byt na bojiště a udělat z ní partnerku na život. Vytáhla jsem starou kytaru a začala hrát naší oblíbenou píseň, až se vzbudila. „Hele, nebudeme tady spát jako dva lenochodi! Pojď ven!“

Vytáhla jsem ji z postele a táhla do ulice. Cítila jsem vůni čerstvého pečiva z pekárny a viděla, jak se lidé rychle ženou do práce. „Dneska začneme s úklidem!“ zvolala jsem, když jsem ji strčila do první zašlé uličky. Bylo to jako v nějakém filmu, kde se všechno otočí. Nejdřív se bránila, ale pak jsem jí ukázala, že úklid může být zábava. Vztah je přece o spolupráci, ne?“

Tak jsme začaly uklízet, třídit a vyhazovat. Každý starý nepotřebný kousek byl jako kamenem ze srdce. Měla jsem pocit, že se měníme, že se z nás stávají jiní lidé. Doma to začalo vonět po čerstvosti, a já se cítila, jako bychom objevily nový svět. Naše sousedství se probudilo a my jsme začaly vycházet ven za zábavou.

Jak jsme tak bláznily, najednou jsem si uvědomila, že se mi na ní vlastně líbí. Kdo by to byl řekl? Místo abych ji převychovávala, naučila jsem se, že jde o vzájemné ovlivňování. A tak, když jsem ji viděla smát se a tančit na ulici, věděla jsem, že se mi podařilo přetvořit ji tak, jak jsem chtěla. Nakonec jsem si uvědomila, že láska se rodí tam, kde se to nejméně čeká. A to vše bez centu v kapse.

Hlava na stole a klávesnice na stole

Zavřela jsem oči, ale spánek mě nechtěl vzít. Místo toho jsem seděla v zaprášené garáži, kde se všechno smrdělo olejem a starými pneumatikami. Počítač, co stál v rohu, svítil jako maják v temnotě. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho našla. Byla jsem bez peněz a bez lásky, ale tenhle stroj měl v sobě kouzlo. Co může dělat počítač, když spíš? To byla otázka, co mě pálila v hlavě.

Záhadné upozornění

Když jsem se blížila k jeho obrazovce, zaslechla jsem tichý bzukot. Jako by mě volal. Klikla jsem na něj a objevila jsem podivné upozornění. „Máš 3140 nových zpráv!“ Pomyslela jsem si, že to je blbost. Kdo by mi psal? Nikdo mě nemá rád, ale zvědavost byla silnější. Kdo ví, co se skrývá za těmi čísly?

Digitální svět

S každým kliknutím se mi otevíral nový svět. Byly tam fotky, které jsem nikdy neviděla – já, v jiných životech, s lidmi, které jsem neznala. Voněly jako jaro, ale já jsem byla zvyklá na vůni spáleného oleje. Všechno to bylo tak barevné, tak živé. Cítila jsem, jak mě to vtahuje dovnitř, jako když se potápíte do studené vody. Zprávy byly jako vzkazy z vesmíru, co se snažily promluvit.

Realita vs. fantazie

Najednou jsem začala cítit, jak se mi ztrácí půda pod nohama. Kde končí realita a začíná fantazie? Počítač se stal mým únikem, mým přítelem, mým nepřítelem. Pořád jsem snila o tom, co by se stalo, kdybych se probudila. Ale co když jsem se probudila už teď? Život nebyl tak jednoduchý.

Nečekané rozuzlení

Když jsem klikla na poslední zprávu, obrazovka zčernala. A pak se na ní objevila zpráva: „Myslíš, že jsi sama?“ Záhy jsem pocítila, jak mi začalo bušit srdce. Otočila jsem se a za mnou stál stín. Byla jsem tu, v garáži, sama, ale ten stín mě nechtěl nechat odejít. Co může dělat počítač, když spíš? Může ti ukázat, že jsi nikdy opravdu sama.

Všechno začalo ve tmě

Když jsem si zapálila cigaretu na rohu ulice, cítila jsem, jak se mi na kůži lepí chladno noci. 3592 celebrity foto – tohle číslo se mi v hlavě točilo jako blázen. Všichni ti, co se na Instagramu usmívají a hrají si na šťastné, zatímco já tu stála na okraji, bez peněz a bez lásky.

Ten večer v klubu

Dostala jsem tip, že se v jednom z luxusních klubů ve městě schází pár celebrit. „Zajdi tam a udělej nějaké fotky, třeba se ti podaří prodat je,“ řekla mi kámoška. Nevěřila jsem, že by to fungovalo, ale co jiného mi zbývalo? Oblékla jsem se do černého a vyrazila s cigaretem v puse a se znechuceným pohledem.

Na scéně

Klub byl jako horká pec. Všude se mísily vůně levných parfémů a drahého alkoholu. Celebrity tančily v neonovém světle, zatímco já se snažila proplížit mezi nimi, jako duch. Jako drsná holka, co nezná strach, jsem je fotila, až jsem se dostala k jednomu známému herci. „Hej, tohle je moje šance,“ pomyslela jsem si.

Drsné setkání

„Co děláš s tím telefonem?“ zeptal se mě. Jeho hlas byl jako med, ale já jsem se nenechala zastrašit. „Fotím celebritu, co jiného bych dělala? Mám hlad a prázdnou peněženku,“ odpověděla jsem. On se zasmál, jako by to byla ta nejvtipnější věc, kterou slyšel.

Nečekaný obrat

Na konci večera, když jsem se chystala zmizet, mi podal vizitku. „Zavolej mi, jestli chceš dělat něco víc než jen fotit,“ řekl. Ale já jsem si uvědomila, že tohle je přesně ten moment, kdy se drsná holka bez peněz a bez lásky rozhodne vzít věci do vlastních rukou. 3592 celebrity foto už nebylo jen číslo, ale šance na nový začátek. A kdo ví, co z toho ještě vzejde?

Úvod do chaosu

Zrovna jsem stála na rohu ulice, kde se světla města mísila s vůní levných kebabů a cigaret. Kolem mě se hemžily postavy, které měly víc peněz, než rozumu. Já měla v kapse jen pár drobných a pocit, že musím něco změnit.

Hlava plná plánů

Rozhodla jsem se, že se pokusím dostat na Český slavík, nejen abych viděla, jak se ti vyžraní umělci předvádějí, ale abych si možná i něco přivydělala. Vypadalo to jako bláznivý plán, ale co jiného mi zbývalo? Vytvořila jsem si několik scénářů, jak se tam dostat. Přesvědčila jsem kamarádku, že s námi půjde. Měla jsem na sobě černé kožené kalhoty a tričko, které jsem si koupila ve vyřazení. Vypadalo to dost dobře na to, abych si mohla nalákat pár pohledů.

Na cestě k cíli

Dostala jsem se do sálu, kde se konala akce. Všude kolem mě se mísily barvy – svítilny, které vrhaly modré a červené odlesky, a já jsem se cítila jako v jiném světě. Zatímco se na pódiu odehrávalo šílenství, já jsem se snažila proplést mezi davem, vdechovat atmosféru a užít si ten adrenalin. Každý tón, každé slovo, které vyšlo z úst těch umělců, mě nabíjelo.

Překvapení na obzoru

Najednou jsem si všimla, že se ke mně blíží nějaký chlapík. Vypadal jako jeden z těch, co se snaží dostat do showbyznysu, ale jeho pohled byl jiný. Byl plný odhodlání a touhy. Řekl mi, že má v plánu udělat skvělou věc a potřebuje pomoc. Neváhala jsem.

Nová cesta

Zatímco mi vyprávěl o svém plánu, já jsem cítila, jak se mi zvedá hladina adrenalinu. Společně jsme vymysleli, jak se dostat na pódium a ukázat světu, co v nás je. Po pár minutách byli všichni kolem nás nadšení, a já jsem se smála, protože jsem věděla, že i bez peněz a lásky, jsem našla něco, co mi dává smysl.

Nečekaný závěr

Když jsme se dostali na pódium, všechny oči byly na nás. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že peníze a láska nejsou to, co definuje úspěch. Byla jsem tam, na tom pódiu, a cítila jsem se jako královna. Ten chlapík vedle mě byl nečekaný, ale já jsem věděla, že jsem konečně našla to, co jsem hledala – sílu a odvahu, abych se postavila za sebe. A to bylo to nejvíc.

Když jsem se ráno probudila, slunce už svítilo jako rozžhavená plechovka. Znovu jsem si říkala, že dneska nebudu mít klid. Stres, ten neúprosný parazit, co se mi zalepil na krk a nenechá mě na pokoji. 3759</b. – to je číslo, které mi nedalo spát. Znamenalo to pro mě test, který jsem si vymyslela, abych zjistila, jak moc jsem rozervaná.

Vydala jsem se do města, kde vůně pečených trdelníků a smogu se mísily do jedné velké šedé hmoty. Nebyl to zrovna voňavý koktejl, ale já už byla zvyklá na to, že život není žádná romantická komedie. Všude kolem mě se hemžili lidi, každý s vlastním příběhem, ale já jsem se soustředila na ten svůj. Pár korun na účtu, žádná láska, žádné plány. Tak jsem se rozhodla, že otestuju svůj stres.

První zastávka byla v tom opuštěném parku. Poseděla jsem na staré lavičce, která pamatuje lepší časy. „Co se stane, když zavřu oči a pokusím se uvolnit?“ ptala jsem se sama sebe. Oči zavřené, dech zrychlený a srdce buší. V tom okamžiku se mi v hlavě vynořily vzpomínky na všechny ty frustrující chvíle. Musela jsem se smát, protože stres, ten feťák, se mi dral do hlavy a já mu říkala: „Ne, dneska ne!“

Další test probíhal v malém bistru, kde jsem si objednala kafe. Připravila jsem se na konfrontaci se svým vnitřním démonem. „Máš peníze?“ zeptala se mě servírka. Myslela jsem, že mě roztrhne smích. „Ne, ale chci vědět, jak se cítíš, když jsi bez peněz!“ A tak jsem ji vyzvala na duel: kdo z nás víc trpí. Uprostřed smíchu a grilování jsem se cítila, jako by se mi stres rozplynul jak pára.

Na závěr jsem se rozhodla pro adrenalin. 3759 nebylo jen číslo, ale výzva. Zajela jsem na staré, opuštěné letiště, kde jsem se rozhodla zkusit skok padákem. V tom okamžiku, kdy jsem vyskočila z letadla, jsem cítila, jak se mi všechno, co mě trápilo, utrhlo od srdce. Vzduch mi hladil vlasy a já křičela radostí. Když jsem dopadla na zem, uvědomila jsem si, že stres je jen iluze, kterou si sama vytvářím.

Takže, co jsem se naučila? Že stres je jen přízrak, který nás chce ovládnout. A když ho potkáte, vraťte mu úder. 3759 – to je číslo, které mi připomíná, že jedině já mám moc rozhodnout, co se mnou bude. A co se stalo na konci? No, já jsem se smířila sama se sebou a možná, jen možná, našla i malý kousek lásky k sobě.