Černovláska.cz

Dneska jsem se probudila s myšlenkou, že mi život dluží pořádný adrenalin. Tak jsem vzala staré džínové šortky a černý crop top, co mi zbyl od posledního večírku, a vyrazila jsem do ulic. Život je krátký, a já ho chci prožít naplno, bez ohledu na to, kolik peněz mám v kapse.

Na rohu ulice voněla čerstvá káva a já se rozhodla, že si jí dám, i když jsem měla v peněžence jen drobáky. Dala jsem si ji z automatu, ale co na tom záleží? Horký nápoj mi na rtech zanechal příjemný pocit a já se cítila jako královna. Když jsem obcházela místní trh, zaslechla jsem klukovské hlasy, jak se baví o nějaké akci. Vzpomněla jsem si na svoje staré časy – když jsem byla v centru dění. ⏳

Srdce mi bušilo, když jsem se k nim přiblížila. Všichni se smáli a já jsem neměla co ztratit. „Hej, co tu děláte?“ zeptala jsem se s úsměvem. Hlavní borec, co měl na sobě koženou bundu, se na mě podíval a řekl: „Připravujeme se na večerní závod!“ Na chvíli jsem zaváhala. Proč se nezapojit? Vzpomněla jsem na všechny ty chvíle, kdy jsem se bála udělat krok vpřed. Dneska jsem se cítila odvážně.

„Tak jo, jdu do toho!“ zvolala jsem a kluci se na mě překvapeně podívali. Když jsem se postavila na start, cítila jsem jak se mi zrychluje tep. Vzduch byl prosycen napětím a já se cítila jako v akčním filmu. Když odstartovali, běžela jsem jako o život. Cítila jsem, jak mi vítr fouká do tváře a jak se mi rozproudila krev v žilách. Adrenalin byl mé jediné palivo.

Po závodě jsme se sešli na náměstí a smáli se svým výkonům. Když jsem se podívala na kluka s koženou bundou, něco mi v něm říkalo, že to byl jen začátek. „Tak co, chceš se k nám přidat příště?“ zeptal se. Tehdy jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít odvahu a žít naplno. Život je jedna velká jízda a já si ho hodlám užít na maximum. Kdo ví, co mi přinese zítřek? Možná právě to, co jsem hledala.

Byla jsem v barech, kde se pivo točí rychleji než slova. Zrovna jsem se procházela po městě, když jsem potkala Filipa z Big Brothera. Nevěřila jsem svým očím. Filip byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala – charismatický, s úsměvem, který mohl rozsvítit i to nejtemnější místo. V ruce držel balíček, a když mě spatřil, zvedl ho jako by to byl poklad. Na první pohled nic zvláštního, ale já věděla, že to je jeho tajemství.

V tom balíčku byla sada naušnic, nádherně třpytivých, které vypadaly jako by vypadly z nějakého snu. Byly barevné jako rozkvetlé pole, ale já jsem měla prázdné kapsy a ještě prázdnější srdce. „Tyhle ti dávám,“ řekl s úsměvem. „Na památku. Tohle je náš začátek.“

Překvapilo mě to. Nečekala jsem, že se někdo takový jako on bude zajímat o někoho jako jsem já. Ale v okamžiku, kdy jsem si náušnice nasadila, ucítila jsem vůni svobody. Bylo to jako by se mi otevřely dveře do jiného světa. Cítila jsem se jiná, silnější. V ten moment jsem se rozhodla, že nebudu hrát hru, ale stanu se její součástí.

Začali jsme blbnout na ulici, smáli jsme se, a já se cítila jako královna. Kdybych měla peníze, koupila bych mu drink, ale místo toho jsem mu ukázala, jak se dá užívat života bez zbytečných nákladů. Jak se smát, když venku prší a jak si užít každou vteřinu, i když jsi bez peněz. Lidé kolem nás se usmívali, a já cítila, že jsme středem vesmíru, i když jsme byli jen dva.

Ale pak, když se slunce začalo klanět k obzoru, Filip se na mě podíval s vážným výrazem. „Myslím, že je čas jít každý svou cestou,“ řekl. Zůstal mi jen ten pocit svobody a náušnice, které mi připomínaly naše šílenství. A já si uvědomila, že i když jsem bez peněz a bez lásky, mám v sobě sílu, kterou nikdo nemůže vzít. Na konci dne, když se rozsvítily neonové nápisy, jsem si uvědomila, že náušnice nebyly jen šperkem, ale symbolem mé nezávislosti, a já jsem byla připravená na další výzvy, které mi život přinesl.

Praha, město, které nikdy nespí

Každý měsíc v Praze probíhá něco vzrušujícího. DJ Sash to rozjíždí na parketu, a já? Já jsem tu, sedím na barové židli a sleduji, jak se kolem mě točí život. Zpocené těla, třpytivé šaty a vůně potu smíchaného s parfémem. Lidi se smějí, tančí, a já se cítím jako stín. Bez peněz, bez lásky, bez naděje.

Nezvaná hostitelka

„Hej, ty!“ zavolal na mě jeden chlapík, jehož jméno jsem ani neznala. „Proč tu sedíš sama? Přidej se k nám!“ Ale já se nechci přidávat. Vím, co to znamená. Jen další ztracené duše v moři. Ale nakonec, co mi zbývá? Zvednu se a mířím k pódiu.

V rytmu hudby

Jakmile DJ Sash začne hrát svou legendární skladbu „Encore Une Fois“, všechno kolem mě se rozjasní. Lidi skáčou, křičí a já se cítím, jako bych byla součástí něčeho většího. Zatímco se pohybuji v rytmu, zapomínám na prázdnotu, co mě svírá. Davy kolem mě se stávají mým útočištěm. V tu chvíli mě nic nezastaví.

Nečekaná nabídka

Po pár minutách tance se ke mně přiblíží chlapík, co byl předtím v baru. „Jsem Martin,“ představí se a usměje se. „Hraješ dobře, co kdybychom to zkusili spolu?“ V jeho očích je něco, co mě nutí zastavit se. Nečekaně mě oslovil a já mám chuť mu věřit, i když vím, že to může být past. Ale co jiného mám? Bez peněz a bez lásky, co mi zbývá?

Otočka osudu

Jak se večer blíží ke konci, Martin mě vezme ven na vzduch. Všude kolem nás je chaos, ale my se smějeme. Najednou se ve mně zrodí pocit, že snad není všechno ztraceno. „Myslím, že bychom mohli udělat něco víc, než jen tančit.“ Jeho slova mě překvapí. Ale pak se zjeví skutečnost: DJ Sash končí, davy se rozcházejí, a já se musím rozhodnout. Zůstanu s Martinem, nebo se vrátím k svému stínu? Rozhodnutí je na mně. A tak, jak jsem si myslela, že večer končí, začíná nový příběh.

Začíná to jako každý jiný den

Jsem drsná holka, co se nezastaví před ničím. Ráno cítím vůni spáleného kafe, když se snažím probudit v tom rozpadlém bytečku, který mi zbyl. Koupelna – spíš díra v zdi – smrdí jako staré ponožky. Každý cent, co mám, jde na nájem. Ale dneska? Dneska chci víc. Dneska chci padaka z televize.

Co se dá udělat?

Jdu do obchodu s elektronikou. Vzduch je prosycený vůní nových gadgetů a plastu. Srdce mi buší jako o závod. Dívám se na obrazovky, které by mi splnily sny. Ale co? Pár korun v kapse a prázdná peněženka. Když se dívám na reklamu na tu super televizi, nápad mi bleskne hlavou. Co kdybych to zkusila?

Akce je moje jméno

Začínám plánovat. Vytahuju starou databázi, kde jsem posílala žádosti o soutěže. Všechny ty 3665 videa s výhrami a šťastnými lidmi. Jsem si jistá, že to musím zkusit. Takže se přihlašuji. Uvidíme, co se stane. Kdo ví, možná se na mě usměje štěstí.

Všechno nebo nic

Den ubíhá a já čekám na odpověď. Nervozita mě svírá jako staré džíny. Ale pak mi přijde mail. Gratulujeme! Mám šanci na výhru, ale musím natočit video, které bude mít šťávu. Všechny ty úžasné triky a vtipné scénky, na které jsem po celou dobu koukala, se mi honí hlavou. Tohle je moje šance. Musím to udělat.

Nečekané vyvrcholení

Natáčím, stříhám a vymýšlím, jak se dostat do televize. Dávám do toho víc než jen snahu. Včera večer jsem seděla na zemi obklopená prázdnými plechovkami od piva, když mi přišel nápad. Co kdybych udělala video o tom, jak se dostat padaka z televize? Nečekaně jsem na to přišla. Video šlo virálně. A tak, jak jsem stála na ulici a čekala na oznámení, přišla zpráva: Gratulujeme, právě jste vyhrála! Můj život se změnil jedním kliknutím. Jak to dopadlo? Kdo by to byl řekl, že drsná holka vyhraje tohle?

Na hraně existence

Město žije. V ulicích se mísí vůně benzínu a levných parfémů. Všude kolem mě postavy, které se snaží přežít, stejně jako já. Nemám peníze, ale to mi nebrání, abych se pustila do akce. Můj cíl? Získat alespoň pár euro na jídlo.

Tohle není pohádka

Moje kroky vedou na náměstí, kde se to hemží lidmi. Zaujatě hledám příležitost. Vidím malou skupinku, jak se baví. Jsou opilí a uvolněni. Zatímco oni se smějí a vyprávějí si historky, já se mi vkrádám do hlavy plán. Co takhle si vzít, co mi patří?

Hra s ohněm

Pomalu se přibližuji. Cítím adrenalin, jak pulsuje v žilách. Nikoho si nevšímám, jen se soustředím na tu malou tašku, co leží na zemi. Opatrně ji zvedám a snažím se tvářit, že jsem jen další z mnoha. Odpovídá mi ticho.

Všechno má cenu

V tašce nacházím pár drobných a starý mobil. Záblesk štěstí. Nečekaně mě to nabíjí. Ty eurocenty! Můžu si koupit něco k jídlu, ale co ten mobil? Možná by se dal prodat.

Pravda na konci

Přemýšlím, co udělat dál, ale pak přichází šok. Na displeji mobilu se objeví zpráva. „Daruješ mi něco?“ Je to od neznámého čísla. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Možná, že láska a peníze nejsou všechno. Možná je tohle začátek něčeho nového. Možná jsem našla spojení, které jsem nikdy nečekala.

Na kraji města, uprostřed noci

Bylo to jedno z těch nocí, kdy se město zdálo mrtvé, ale já jsem věděla, že pod jeho povrchem se skrývají příběhy. Procházela jsem ulicemi, kde se stíny spojovaly s neonovými světly. Když jsem přistoupila k tomu starému baráku, který by mohl sloužit jako kulisa hororu, ucítila jsem vůni levného piva a cigaret. To byla moje realita.

Nečekaný objev

Šla jsem dovnitř a tam, mezi prázdnými lahvemi a zapomenutými sny, jsem objevila starý notebook. Klávesnice byla špinavá, ale já jsem věděla, že s trochou snahy, můžu dostat něco ven. Otevřela jsem ho a na obrazovce se objevilo něco, co mi vyrazilo dech – jQuery Lightbox 0.5. To byla moje šance!

Ovládla jsem to

Skrze řádky kódu jsem se ponořila do světa, kde jsem mohla ovládat barvy a světla, kde každý klik znamenal nový příběh. CSS mi pomáhalo dávat tvar mým myšlenkám. Hrála jsem si s animacemi, vkládala obrázky a vytvářela iluze, které mi dodávaly pocit síly. Bylo to jako magie, a já jsem se cítila jako čarodějnice noci.

Všechno se zvrtlo

V tu chvíli jsem nevěděla, že mé kouzlení přitáhne pozornost. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil chlapík, který vypadal, jako by právě vypadl z nějakého akčního filmu. „Co to tu máš?“ zeptal se s úsměvem, který skrýval mnohem víc, než jsem si mohla představit. Rychle jsem zavřela notebook a má mysl začala šrotovat, jak se dostat z této situace.

Nečekaný zvrat

O chvíli později jsme spolu seděli, on mi ukázal, jak zlepšit můj kód a já mu nabízela pár triků, jak se dostat k levnému pití. Představa, že se dívám do očí někoho, kdo sdílí mou vášeň, mě překvapila. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle je jen další iluze. Otočila jsem se k notebooku, abych se vrátila ke svému světu. K mému překvapení, chlapík se zasmál a řekl: „Nedovol, aby tě to ovládalo, ty jsi ta, kdo má moc!“

V tu chvíli jsem pochopila, že i bez peněz a lásky, můžu ovládat svůj příběh. Možná, že jQuery Lightbox a CSS byly jen začátkem něčeho víc. A tak jsem se rozhodla, že se nevzdám. Vzala jsem notebook, zvedla hlavu a vyrazila do noci s novým odhodláním. Protože každá drsná holka má v sobě kouzlo, které čeká na odhalení.

Stála jsem na prahu Rockové školy, kde se točil vzduch plný zvuků kytar a smíchu. Všude kolem mě byla spousta lidí, kteří měli peníze, úsměvy a sny. Já? Já měla jen roztrhané džíny a hladový žaludek. Ale dneska jsem měla plán. A ten plán měl jméno: Petr Kolář.

Srdce mi bušilo, když jsem vešla dovnitř. Na pódiu stál ten chlap, co mě vždycky dostával do varu svými písničkami. Zatímco ostatní se soustředili na rytmus a melodii, já se soustředila na to, abych se dostala blíž. Zatímco se z reproduktorů linula jeho známá skladba, já jsem se prodírala davem jako dravá šelma. Tak blízko k němu, jak jen to šlo.

A pak to přišlo. Z ničeho nic, Petr Kolář se na mě podíval. Byl to pohled, který říkal: „Pojď si zazpívat.“ Měla jsem na dosah ruky šanci, která by mi mohla změnit život. Vstoupila jsem na pódium, nervy mi hrály jako rozbitá kytara. Ale jakmile jsem uchopila mikrofon, všechno ostatní zmizelo. Všichni ti bohatí, usměvaví lidé byli najednou jen šum, a já? Já byla hvězda!

Jak jsem zpívala, cítila jsem, jak se mým tělem valí energie. Lidé tleskali, skandovali mé jméno, a já jsem prožívala svou chvíli slávy. Ale pak, v polovině písničky, se stalo něco nečekaného. Stalo se to, co nikdo nečekal. Na scéně se objevil jiný chlap, jehož zjevení mi vzalo dech. Byl to můj bývalý, který mě nechal kvůli penězům. Teď stál tam a díval se na mě, jak zářím na pódiu, jako by se mi snažil vrátit.

Jakmile jsem skončila, opojení z vystoupení se proměnilo v šok. Petr se na mě usmál a podal mi ruku. Ale já jsem věděla, co musím udělat. Otočila jsem se k bývalému, podívala se mu do očí a řekla: „Ne, už nikdy víc. Dneska jsem tu já, a tohle je můj čas.“ A s tím jsem se vrátila k Petrovi, zatímco se dav bouřil v potlesku. Život se mi měnil, a já jsem byla připravená na všechno.

Všechno začalo na ulici

Bylo to jedno z těch šedých rán, kdy i slunce se zdálo být lenivé. Rozeznělo se mi v uších 3305 anketa, a já věděla, že tohle bude den, kdy se nic nezmění, ale přesto se všechno změní. Zatímco jsem se snažila rozluštit tu záhadu, v uších mi zněly hlasy z ulice. Vzduch byl nasáklý vůní spáleného oleje a levných cigaret.

Pohled na schody

Pak jsem si všimla schodů. Zebrik. Na první pohled to vypadalo jako obyčejné schody, ale uvnitř mě to vyvolalo touhu. Každý schod byl pokrytý graffiti, které vyprávělo příběhy, jaké jsem sama nezažila. Kdo ví, co se tam dělo? Cítila jsem, že musím zjistit víc.

Krok za krokem

Vydala jsem se po těch schodech, každý krok byl jako výstřel do neznáma. Měla jsem v sobě adrenalin, jaký jsem dlouho necítila. Až na vrcholu mě čekala nečekaná skupinka lidí. Černé brýle, kožené bundy. Vypadali jako ti, co znají tajemství města. Startuje něco, co jsem neznala, a já chtěla být součástí toho chaosu.

Hra o přežití

Nebyla jsem tam náhodou. Přišli mě prověřit. Sázeli jsme se o to, kdo vydrží déle v tomhle bláznivém světě. Vzduch byl prosycen napětím a já věděla, že tohle je moje šance. Všichni se smáli, hráli si se svými osudy. Ale já se nedala. Vyhrála jsem. Byla jsem jedna z nich.

Nečekaný zvrat

Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala. Z ničeho nic se zjevil starý známý – někdo z minulosti, koho jsem chtěla zapomenout. Přinesl mi zprávu. 3305 anketa nebyla jen hra. Byla to past. A já jsem se do ní chytila. Zjistila jsem, že to, co jsem si myslela, že je svoboda, bylo ve skutečnosti otroctví. Měla jsem na výběr: buď zůstat, nebo utéct. Ale co když utéct znamená ztratit všechno, co jsem vybudovala?

První Akordy

Bylo to na apríla, den, kdy se svět zdál být bláznivější než obvykle. Slunce svítilo, ale já byla schovaná v garáži, obklopená prachem a starými vzpomínkami. Kreyson hrál z DVD, které mi zbylo po jednom z mnoha rozchodů. Zvuky kytar a zpěv mě braly zpátky do doby, kdy jsem měla alespoň kousek lásky. Teď jsem tu stála, sama, bez peněz, ale s touhou po dobrodružství.

Vůně Starých Časů

Vůně benzínu a starého dřeva mě obklopovala, zatímco jsem přepínala na CD. Kreyson mě vždycky dostal. Všechny tyhle písničky o touze a utrpení. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem si uvědomila, že chci z této garáže vypadnout a žít. S každým akordem v mé hlavě rostla touha po akci.

Adrenalin v Žilách

Večer jsem se rozhodla, že vyrazím do města. Na sobě jsem měla staré džíny a koženou bundu, která voněla po dobrodružství. Vyrazila jsem ven, s Kreysonem v uších, a nechala se unášet rytmem. Ulice byly prázdné, ale já jsem se cítila jako královna, která právě dostala svůj trůn zpět.

Setkání s Osudem

Na rohu ulice jsem potkala skupinku lidí, kteří se smáli a pili. Byli to punkáči, přesně můj styl. Přidala jsem se k nim, a jak jsme pili, smáli se a zpívali, zapomněla jsem na všechno, co mě trápilo. Kreyson zněl v pozadí jako soundtrack mého nového života.

Nečekaný Zvrat

Najednou se do naší skupiny přimotal někdo, koho jsem znala. Byla to moje bývalá láska, s níž jsem se nikdy nedokázala rozloučit. Všechno se vyjasnilo, když jsem zjistila, že ani on není šťastný. Na apríla jsme si uvědomili, že láska, kterou jsme ztratili, stále existuje. Nečekaný zvrat mě vrátil zpět do reality, ale tentokrát jsem se nebála. Kreyson stále hrál, a já jsem konečně nacházela cestu zpět k sobě.

Na startu vesmírné mise

Byla jsem na dně. Bez peněz a bez lásky, ale to mě nikdy nezastavilo. Jednoho dne jsem se rozhodla, že se pustím do akce. Vzala jsem si do ruky starý holograf a na obrazovce se mi zjevil inzerát: „2309 nove spodky pro kosmonauty„. Zajímavé, pomyslela jsem si, a hned jsem věděla, že tohle bude moje šance.

Vůně dobrodružství

Vydala jsem se do opuštěné budovy, kde se říkalo, že tyto tajemné spodky leží. Vzduch byl těžký, smíchaný s prachem a starými vzpomínkami. Zatímco jsem procházela rozpadlými dveřmi, cítila jsem v sobě adrenalin. Každý krok byl jako tlesknutí v tichu. Měla jsem pocit, že se mi něco blíží. Tmavé stíny se houpaly kolem mě jako hladové kočky ve tmě.

Setkání s neznámým

Najednou jsem uslyšela šramot. Otočila jsem se a spatřila muže v podivné kombinéze. „Hledáš ty spodky?“ zeptal se s úsměvem, který mě rozesmál a zároveň vyděsil. Byla jsem na vážkách, jestli mu věřit. Tenhle chlapík vypadal jako z jiného světa – vlasy mu trčely do všech stran a jeho oči zářily jako hvězdy. „Jo, hledám je, ať už jsou kdekoliv,“ odpověděla jsem. „Ale co ty s nimi chceš?“

Vstup do vesmíru

„Potřebuju je na svou misi, chci zkusit něco nového,“ řekl. Měl v sobě něco magnetického. Rozhodla jsem se, že se k němu přidám. Na co čekat? Vzali jsme se do rukou a vyrazili na cestu. Našli jsme malou díru v zemi, která vedla do podzemí. Když jsme se dostali dovnitř, byl to labyrint plný neonových světel a podivných zvuků. Všude kolem nás se míhaly stíny, a já se cítila jako ve snu, kde jsem konečně našla své místo.

Nečekaný zvrat

Po několika minutách bloudění jsme konečně našli 2309 nove spodky pro kosmonauty. Byly úžasné – lesklé, jako by byly z vesmíru, a já věděla, že je musím mít. Ale právě v tom okamžiku se ozval výbuch! Před námi se otevřela propast a já s mužem jsme se ocitli na pokraji zkázy. „Co budeme dělat?“ vykřikla jsem, zatímco jsem se snažila udržet rovnováhu. On se na mě podíval a s úsměvem řekl: „Zatím, co jsme v tom, pojďme si to užít!“ A pak jsme skočili.