Černovláska.cz

Jiz tuto sobotu, 3935, jsem se procházela ulicemi města, které se pomalu probouzelo. Zyllfest 2008 byl na obzoru, a já jsem cítila, že se něco velkého chystá.

Všude kolem mě se vznášela vůně grilovaných klobás a piva. Lidi se shromažďovali, smáli se a tančili na hudbu, která se linula z reproduktorů jako magnet. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu téhle šílené atmosféry. Měla jsem pár drobných v kapse, ale to mě nezastavilo. Když chceš, vždycky si něco najdeš.

Na místě bylo spousta stánků, a já jsem se zastavila u jednoho, kde prodávali barevné náramky. Zelené, modré, červené – jako by byly vyrobené z duhy. „Dám ti jeden za úsměv,“ řekl mi kluk s rozcuchanými vlasy. Neváhala jsem. Usmála jsem se a náramek byl můj. Bylo to jako vítězství, i když jsem věděla, že to je jen malá drobnost.

Když jsem se dostala k hlavnímu pódiu, zavřela jsem oči a nechala se unášet hudbou. Beat mě pohlcoval jako mořské vlny. Na chvíli jsem zapomněla na to, že jsem bez peněz a bez lásky. Byla jsem součástí téhle šílené party, kde nikdo neřešil, kdo má co a kdo nemá. Jenom jsme byli my a ta energie, která nás spojovala.

Večer se blížil, a já jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Všude se usmívaly tváře, ale pak jsem narazila na malou skupinku lidí, kteří vypadali jako by se chystali na nějakou akci. Zvědavě jsem se přiblížila, a pak to přišlo. Nečekaně, vtom chaosu, jsem objevila starou kamarádku, kterou jsem neviděla roky. V jejích očích jsem viděla stejnou touhu po dobrodružství. Otočila se, usmála a řekla: „Pojď, máme plán.“

A tak jsem se ocitla uprostřed něčeho, co jsem ani nečekala. Bylo to šílenství, ale já se cítila živá. Moje srdce bušilo jako nikdy předtím. A pak, abych to zakončila, jsem si uvědomila, že láska a peníze jsou jen iluze. Skutečné bohatství je ve vzpomínkách a zážitcích, které si odnášíš. A já jsem odcházela s pocitem, že to bylo teprve začátek.

Všechno začalo jednou nudnou nocí. Žila jsem v zapadlé čtvrti, kde se stíny smíchaly s neonovými světly. Měla jsem v kapse pár drobných a hlavu plnou myšlenek na sex, rock a velké dobrodružství. Chtěla jsem něco víc než jen přežívat.

Šla jsem do klubu, kam se hrnuli lidé s neonovými vlasy a úsměvy, které dokázaly oslnit i nejtemnější kouty mé duše. Vzduch byl naplněn pachem potu a alkoholu, a já se cítila jako královna. Tam jsem ho potkala – 3940 lordů, jak se sami nazývali, a jeden biskup, co byl víc než jen šedivý kněz.

S lordy to bylo jako na horské dráze. Byli to drsní kluci, co uměli hrát na kytaru, ale jejich srdce byla prázdná. Každý z nich vyprávěl příběhy o svých výpravách a já se smála, jako by se mě to netýkalo. Když jsem se podívala na biskupa, jeho oči mě přiměly zadržet dech. Byl jiný.

Po pár drinkách jsme se ocitli v zadní části klubu. Biskup se ke mně přiblížil, jeho vůně byla jako směs kadidla a kouře. „Co kdybychom si zahráli hru?“ zeptal se. Bylo to nebezpečné, ale já miluju adrenalin. Tak jsme začali a já se dostala do víru, kde se mísil rock s hříchem.

Na konci noci jsem zjistila, že biskup má víc než jen bílé roucho. Byl to rebel, co se jen tvářil jako duchovní. Rozhodli jsme se vzít si to, co chceme. A tak jsme utekli z klubu směrem k východu slunce. Život je příliš krátký na to, abychom se báli následků. Kdo by si pomyslel, že z nudné noci vznikne tak velké dobrodružství?

Začátek konce

Bylo ráno, slunce prosvítalo skrze špinavé okno mého bytu jako nepříjemný alarm. Dnes jsem se měla dostavit na závody, ale neměla jsem ani korunu na benzin, natož na opravu mého starého bouráku. Zvenku jsem slyšela burácení motorů a vůni spáleného gumy, což mě nutilo se na chvíli zastavit a snít o tom, co by mohlo být.

Adrenalin v žilách

V tu chvíli jsem se rozhodla, že to nevzdám. Vyrazila jsem ven, na sobě jen otřepanou koženou bundu a kalhoty, které už pamatují lepší časy. Rozhlédla jsem se po ulici a uviděla auto. Mělo na kapotě velký nápis: „3139 psi – Ridic je král!“ Neváhala jsem.

Riziko a šílenství

Otevřela jsem dveře a nastoupila. Klíčky byly na místě. Rozpálila jsem motor a pocítila ten známý adrenalin, jak se mi rozlil v žilách. Vzala jsem to přímo na závodní dráhu, kde se shromáždila parta chlapců. Jejich pohledy byly jako ostří nože, ale já jsem se nenechala zastrašit. Před nimi jsem byla drsná holka bez peněz, ale s odhodláním.

Další kolo

Závody začaly a já jsem se otáčela v zatáčkách jako drak. Vzduch voněl po palivu a benzínu. Rychlost a chaos se spojily v jednom dokonalém momentu. Najednou jsem slyšela křik a viděla, jak se jedno auto vybouralo. Srdce mi bušilo, ale já jsem se nevzdávala. Adrenalin byl mojí jedinou láskou.

Konec bez konce

Vtom jsem ucítila, jak se něco v autě začíná dít. 3139 psi na mě křičelo a já jsem věděla, že tohle je konec. Ale místo toho, abych se bála, jsem se smála. Závod skončil, já jsem se rozplakala smíchem, protože jsem věděla, že jedině takhle můžu být svá. Když jsem vystoupila, auto se přehouplo a já se ocitla tváří v tvář klukům, kteří na mě zírali jako na blázna. „To jsi fakt vybourala?“ zeptali se. „Ne, to bylo naschvál!“ odpověděla jsem s úsměvem a odešla. Jak říkáme, nikdy se neví, co se stane, když si vezmeš život do vlastních rukou.

Jsem drsná holka z ulice, kde peníze a láska jsou jen iluze. Včera večer jsem seděla na rozpadlé lavičce, když mě oslovila ta podivná postava. Měla na sobě prošívanou bundu a v ruce nesla hrnec. Ne, to nebyla žádná kuchařka, to byla Alicia Keys. Vypadala jako z jiného světa, a přitom mi byla tak blízká.

Na první pohled jsem si pomyslela, že je to blázen. Ale pak jsem ucítila tu vůni. Vzduch byl prosycený kořeněnými aroma, které se mísily s nádechem městského smogu. Hrnce se mi zdál jako zázrak. Co v něm asi má? Možná nějaký recept na únik z reality, která mě obklopuje.

Alicia se usmála a začala vařit na plotně, kterou vytáhla z batohu. Bylo to šílené, ale já se nechala unést. Seděla jsem tam, s hlavou plnou snů a očima upřenýma na tu podivnou scénu. Z lidí kolem nás se stali pouhé siluety, když jsem viděla, jak se z hrnce kouří a vznáší se nad námi.

“Co vaříš?” zeptala jsem se, zatímco mě zaplavila vlna zvědavosti. “To je tajemství,” odpověděla a mrkla na mě. Když jsem se podívala blíž, spatřila jsem, jak se v hrnci míchají barvy jako na paletě malíře. Život je plný překvapení, pomyslela jsem si. Alicia mě vzala za ruku a řekla, ať se nebojím.

Na konci našeho setkání jsem si uvědomila, že hrnec nebyl jen o jídle. Byl to symbol. Symbol naděje, že i v drsné realitě se může objevit něco nečekaného. Když jsem se rozloučila s Alicií a ona zmizela ve tmě, hrnec s jeho tajemstvím mi zůstal v srdci. Ať už se stane cokoliv, budu mít vždy ten pocit vděčnosti a překvapení.

Praha, město snů a zklamání

Jsem tady, v tomhle špinavým městě, kde se touha mísí s realitou, a já mám v kapse prázdno. Vzduch je hustý, cítím cigaretový kouř a smíšené vůně z pouličních stánků. Dneska se tu má objevit 3532 zpevacka La Fee. A já? Kde jsou peníze, abych si na ni koupila lístek? Co na tom, že sobota je pro mě jako další den v pekle.

Hledání dobrodružství v chaosu

Procházím se po Starém Městě, kde se davy turistů snaží zachytit kouzlo, které já vidím jinak. Snažím se vymyslet, jak se dostat blíž. Možná bych mohla zkusit štěstí a dostat se na backstage. Párkrát jsem už potkala lidi, kteří znali lidi. A co víc, La Fee je podle mě prostě drsňačka, co ji nezastaví nic. Musím ji vidět.

Pár krvavých náhod

Zahnula jsem do úzké uličky, kde se schovávaly stíny a tajemství. Místo, které vypadalo jako únik z reality. Když jsem narazila na skupinku lidí, co se smáli a pili, okamžitě jsem se k nim přidala. Byli to blázni, ale já jsem si s nimi rozuměla. Pár piv a už jsem byla v náladě, abych se postavila na pódium. Představila jsem se jako „dívka bez peněz, ale s vášní“. Zpívala jsem, a i když to bylo šílené, byli nadšení.

Moment překvapení

A najednou, ve dveřích se objevila postava La Fee. Její vlasy zářily, jakoby na sebe brala veškeré světlo. Mělo to být jen další koncert, ale pro mě se všechno změnilo. Všichni se otočili, a já, s tím adrenalinovým šílenstvím v krvi, jsem se ji rozhodla oslovit. „Hej, La Fee! Jsem tady! Chci s tebou zpívat!“.

Na vrcholu světa

Ona se na mě podívala, s úsměvem, co rozsvítil celou uličku. „Pojď, pojď!“ zvolala. A tak jsem se ocitla na pódiu po jejím boku. Zpívala jsem s ní, a v tu chvíli se veškeré zklamání rozplynulo. Publikum šílelo. Od té doby, co jsem se narodila, jsem nebyla nikdy tak šťastná. Když koncert skončil, La Fee mi dala vizitku. Všechno se změnilo – já, dívka bez peněz a bez lásky, jsem teď měla šanci na dobrodružství, o kterém jsem ani nesnila.

Bez peněz, bez lásky, bez servítků

Noc byla tmavá jako moje budoucnost. Na břehu Labe, kde se město setkávalo s divokou přírodou, jsem stála, s větrem si pohrávajícím s mými vlasy. 3478 umělé vlny na hladině se třpytily pod slabým světlem lamp, jako bych je sama roztočila svým hněvem. Nikdo tu nebyl, jen já a mé démony, které jsem si nesla na zádech.

Všude kolem mě byla zima a vlhkost. Cítila jsem, jak se mi do kůže dostává chlad, ale to mi nevadilo. Byla jsem zvyklá. Bez peněz, bez lásky, žádné teplé objetí mě nečekalo. Stála jsem tam, jako voják na frontě, připravená na akci. Co teď? Jsem tu sama a mám chuť udělat něco nečekaného.

Pohled mi padl na malou, zrezivělou loďku, která se houpala na vlnách. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl ten chlápek v baru. „Najdi 3478 umělých vln, a pak uvidíš…“ Znělo to jako bláznivý sen, ale já jsem se rozhodla to zjistit. Ta loďka vypadala jako moje šance na dobrodružství a já jí nemohla nechat utéct.

S povzdechem jsem skočila na palubu. Zápach starého dřeva a mořské soli mě obklopil, když jsem vytáhla starou pádlo. Cítila jsem, jak se adrenalin valí do žil. Jak jsem se snažila dostat loďku na vodu, vlny se kolem mě zvedaly a já jsem se cítila jako královna. Umělé vlny mě vzaly na cestu, která nikam nevedla, ale já jsem se smála, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Když jsem konečně dorazila na místo, kde by měly být umělé vlny, spatřila jsem je. Byly jako jasně modré hady, které se kroutily a tančily pod hladinou. Na co čekám? Zanořila jsem se do vody, cítíc, jak mě objímají vlny. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na peníze, na lásku a na to, co by si o mně kdo myslel.

Ale pak – najednou – jsem ucítila, jak mi něco chladného sevřelo nohu. Vyděšená jsem se vynořila a zjistila, že se mi kolem nohy omotala umělá vlna. Co to do pekla je? V ten moment jsem pochopila, že jsem se dostala do něčeho, co jsem si vůbec nepředstavovala. Tenhle svět, který jsem chtěla ovládnout, měl totiž své vlastní plány. A já, drsná holka bez peněz, jsem se ocitla v pasti, z které nebylo úniku.

Alicia v Praze: Zpěv a špionáž

Dostala jsem tip, že Alicia Keys se chystá představit nový bond song v srdci Prahy. Město v noci, pouliční lampy se odrážejí v mokrých dlažebních kostkách. Vzduch je prosycený vůní pečených trdelníků a laciného piva. Jdu za hlasem, který mi říká, že tady se něco děje.

Všude kolem mě se hemží lidičky, kteří se snaží dostat k místu, kde to všechno vypukne. Já? Jsem na to sama, bez peněz, bez lásky, ale s jedním cílem: dostat se blíž k Alicii. Všechno je to o adrenalinu, o tom, co cítíš, když se ocitneš na okraji akce.

Přicházím na malebné náměstí, kde se mísí světla reflektorů s hvězdami. Alicia se chystá vystoupit, její hlas je jako magnet, který mě přitahuje blíž. Lidi kolem skandují, já se prodírám davem jako dravá šelma.

A pak to přijde. Znějí první tóny jejího nového hitu. Vzduch se naplní emocemi, každý tón mě zasahuje jako kulka. Když Alicia zpívá, cítím se, jako by mě někdo vytrhl z reality. Ale pak, mezi spoustou nadšených fanoušků, zpozoruji něco podezřelého.

Někdo se snaží dostat k Alicii. Jeho pohyb je rychlý a nebezpečný. Moje srdce buší, instinkt mě nutí jednat. Rychle se vklouznu mezi lidi a vyrazím k němu. Zrovna když se chystá něco udělat, chytím ho za ruku. V tu chvíli se mi podaří dostat ho na zem, a když se otočím, Alicia se na mě usmívá.

Byla to výhra. Nejen že jsem zachránila situaci, ale stala jsem se součástí akce, o které se mi nikdy ani nesnilo. V té chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít svůj vlastní příběh. A tenhle skončí tak, že se Alicia rozhodne mě vzít na pódium.

Všichni tleskají a já? Jsem drsná holka, která se nebojí jít do akce, a teď mám příležitost zazářit. Vzduch je plný naděje a já se usmívám, protože tohle je teprve začátek.

Byla jsem naštvaná. Na svět, na sebe, na všechny kolem. Zrovna jsem si užívala jízdu v tom starém vraku, co mi zbyl. Motor hřměl jako divoké zvíře a já jsem se cítila jako královna ulice. Když jsem zahnula na klikatou silnici, vzduch byl naplněn vůní spálené gumy a benzínu. 3138 psi – to byla síla, co jsem v sobě cítila. Ale věci se rychle změnily.

Náhle jsem zaslechla podivný zvuk. Jakoby někdo v bledě modrém autě za mnou ztratil kontrolu. Neměla jsem čas přemýšlet, prostě jsem se otočila a spatřila to – Ridic se snažil vyhnout nějaké díře, ale byl příliš pozdě. Auto se roztočilo a vrazilo do svodidel. Rána! Měla jsem pocit, že se mi zadrhl dech.

Už jsem se chtěla otočit a pokračovat v jízdě, ale něco mě zastavilo. Jestli se ten kluk zranil, nemohla bych se na sebe podívat. Zabočila jsem zpátky a zastavila u rozbitého vozu. Vůně spáleného kovu mě praštila do nosu. Z auta se kouřilo a já jsem se zarazila. Co teď?

Otevřela jsem dveře a spatřila ho. Byl v šoku, ale jinak v pořádku. „Ty jsi blázen!“ zakřičela jsem. „Co jsi to proboha udělal?“ Jeho pohled byl zmatený, ale na jeho tváři se objevil úsměv. „Chtěl jsem jen trochu adrenalinu,“ řekl. A já? Já jsem na něj jen zírala.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten kluk má něco, co já už dlouho neměla – odvahu. Než jsem se nadála, seděla jsem vedle něj v jeho autě, které se teď stalo naším malým hřištěm. „Tak co, ještě někdo křičí?“ zeptal se a já se zasmála. „Ne, teď už jen my. A tohle auto, které nás chce zabít!“ Naštvaná holka, která nemá peníze ani lásku, ale má něco mnohem víc – nebezpečnou jízdu.

Rozjeli jsme se zpátky na silnici a já jsem cítila, jak se mi vrátila ta vzrušení. Byl to bláznivý den, ale nakonec jsem odjela s novým přítelem, bez peněz, ale plná adrenalinu. A co víc, s pocitem, že i když nemám lásku, mám alespoň příběh. A ten příběh teď začíná.

Takže, sedím v baráku, co pamět pamatovala, a vzpomínám na tu dobu, kdy jsem byla fanouškem Anety Langerové. Bylo to v roce 1949, kdy jsem ji viděla poprvé na jevišti. Měla na sobě šaty ze starého saténu, na mě to udělalo dojem jako na malou holku, co poprvé nahlédla do zrcadla. Ta atmosféra, ta vůně cigaret a levného parfému, co se linula z okolních stolků, to bylo něco. Byl to večer, kdy se z mého srdce stalo místo plné touhy a nenaplněných snů.

Všichni ti chlapci ve smoky eye a holky v šatech, co se třpytily jako hvězdy na noční obloze, byli na mě jako z jiného světa. A já? Já jsem tam seděla, bez peněz, bez lásky, ale s touhou zažít něco víc. Aneta zpívala o tom, co je láska a co je zklamání. Každé její slovo mi bušilo v hlavě jako hrom. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli chci utéct, nebo zůstat, ale jedna věc byla jistá – chtěla jsem být součástí jejího světa.

A tak jsem se rozhodla. Vzala jsem poslední drobné, co jsem měla, a šla do klubu, kde Aneta vystupovala. Měla jsem v plánu ji oslovit, říct jí, že jsem její největší fanynka. Ale když jsem tam dorazila, viděla jsem ji, jak se směje s klukem, co měl luxusní oblek a peníze na rozdávání. Cítila jsem, jak mi z toho srdce klesá.

Na chvíli jsem se cítila jako ztracená duše v moři beznaděje. Ale to jsem nebyla já. Já jsem drsná holka! Když jsem zahlédla, jak se jí ten kluk snaží strčit ruku kolem pasu, vzplála ve mně ta touha něco udělat. Srdce mi bušilo a já jsem se rozhodla, že mu to nedovolím. Skočila jsem do akce, vrazila mu do ruky sklenku s vodka tonicem a s úsměvem jsem dodala: „Hele, kámo, ty máš štěstí, že se tady nacházíš, ale já jsem ta, co má na to, aby ji oslovila.“

Očividně ho to překvapilo. Aneta se na mě podívala s údivem a já jsem se cítila jako superhvězda. „Kdo jsi, zlato?“ zeptal se. A já, aniž bych se zamyslela, řekla: „Jsem ta, co ti vezme Anetu, pokud se nebudeš chovat slušně.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala něco, co mělo důsledky. Aneta se zasmála a já jsem se dostala do jejího světa, i když to nešlo podle plánu. Ale to je život. Překvapení se stávají a já jsem se naučila, že někdy, když jdeš za svými touhami, dostaneš víc, než jsi kdy doufala.“

Začátek v temnotě

Byla jsem kousek od centra, na místě, kde se stíraly hranice mezi realitou a mým zpackaným životem. Ulice voněly po dešti, zatímco já se s hlavou plnou myšlenek snažila najít směr. Bez peněz, bez lásky, jen já a tenhle městský chaos. Když jsem zahlédla číslo 3412 na jednom z domů, něco se ve mně pohnulo.

Podivné setkání

Zastavila jsem se. Z okna vycházela slabá záře a já se rozhodla zjistit, co se tam děje. Otevřela jsem dveře a ocitla se v malém pokoji, kde se mísily vůně starého dřeva a levného parfému. Před sebou jsem měla muže, který na první pohled vypadal jako toulavý pes. Ale v jeho očích se skrývala jiskra, která mě vtáhla do hry.

Hra o přežití

„Ty jsi přišla pro pravdu?“ zeptal se. „Nebo jen tak bloumá po ulicích?“ Věděla jsem, že nic nenabízí, ale jeho slova mně fascinovala. V tomhle městě je přežití hra, a já jsem se rozhodla hrát. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, mě lákalo víc a víc, až jsem cítila, jak se propadám do jeho světa.

Na hraně

Začali jsme si vyměňovat příběhy, které byly jako střípky rozbitého zrcadla. Každý z nás měl něco, co skrýval. Já jsem mluvila o svých nočních dobrodružstvích, o tom, jak se město mění, když slunce zapadne, a on mě poslouchal, jako by každé slovo bylo vzácné. Vzduch byl naplněný napětím a já jsem věděla, že se blížíme k něčemu víc než jen k obyčejné konverzaci.

Překvapivý konec

A pak se to stalo. Když jsem se chystala odejít, on se mi podíval hluboko do očí a já jsem uviděla v jeho pohledu něco, co jsem nikdy předtím neviděla. „Tohle není konec, to je začátek,“ řekl a já jsem věděla, že mě něco víc přitahuje k tomu číslu 3412. V ten moment jsem si uvědomila, že moje beznaděj může mít překvapivý zvrat. Možná jsem našla nejen příběh, ale i klíč k novému životu.