Černovláska.cz

Byla jsem naštvaná. Na svět, na sebe, na všechny kolem. Zrovna jsem si užívala jízdu v tom starém vraku, co mi zbyl. Motor hřměl jako divoké zvíře a já jsem se cítila jako královna ulice. Když jsem zahnula na klikatou silnici, vzduch byl naplněn vůní spálené gumy a benzínu. 3138 psi – to byla síla, co jsem v sobě cítila. Ale věci se rychle změnily.

Náhle jsem zaslechla podivný zvuk. Jakoby někdo v bledě modrém autě za mnou ztratil kontrolu. Neměla jsem čas přemýšlet, prostě jsem se otočila a spatřila to – Ridic se snažil vyhnout nějaké díře, ale byl příliš pozdě. Auto se roztočilo a vrazilo do svodidel. Rána! Měla jsem pocit, že se mi zadrhl dech.

Už jsem se chtěla otočit a pokračovat v jízdě, ale něco mě zastavilo. Jestli se ten kluk zranil, nemohla bych se na sebe podívat. Zabočila jsem zpátky a zastavila u rozbitého vozu. Vůně spáleného kovu mě praštila do nosu. Z auta se kouřilo a já jsem se zarazila. Co teď?

Otevřela jsem dveře a spatřila ho. Byl v šoku, ale jinak v pořádku. „Ty jsi blázen!“ zakřičela jsem. „Co jsi to proboha udělal?“ Jeho pohled byl zmatený, ale na jeho tváři se objevil úsměv. „Chtěl jsem jen trochu adrenalinu,“ řekl. A já? Já jsem na něj jen zírala.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten kluk má něco, co já už dlouho neměla – odvahu. Než jsem se nadála, seděla jsem vedle něj v jeho autě, které se teď stalo naším malým hřištěm. „Tak co, ještě někdo křičí?“ zeptal se a já se zasmála. „Ne, teď už jen my. A tohle auto, které nás chce zabít!“ Naštvaná holka, která nemá peníze ani lásku, ale má něco mnohem víc – nebezpečnou jízdu.

Rozjeli jsme se zpátky na silnici a já jsem cítila, jak se mi vrátila ta vzrušení. Byl to bláznivý den, ale nakonec jsem odjela s novým přítelem, bez peněz, ale plná adrenalinu. A co víc, s pocitem, že i když nemám lásku, mám alespoň příběh. A ten příběh teď začíná.

Takže, sedím v baráku, co pamět pamatovala, a vzpomínám na tu dobu, kdy jsem byla fanouškem Anety Langerové. Bylo to v roce 1949, kdy jsem ji viděla poprvé na jevišti. Měla na sobě šaty ze starého saténu, na mě to udělalo dojem jako na malou holku, co poprvé nahlédla do zrcadla. Ta atmosféra, ta vůně cigaret a levného parfému, co se linula z okolních stolků, to bylo něco. Byl to večer, kdy se z mého srdce stalo místo plné touhy a nenaplněných snů.

Všichni ti chlapci ve smoky eye a holky v šatech, co se třpytily jako hvězdy na noční obloze, byli na mě jako z jiného světa. A já? Já jsem tam seděla, bez peněz, bez lásky, ale s touhou zažít něco víc. Aneta zpívala o tom, co je láska a co je zklamání. Každé její slovo mi bušilo v hlavě jako hrom. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli chci utéct, nebo zůstat, ale jedna věc byla jistá – chtěla jsem být součástí jejího světa.

A tak jsem se rozhodla. Vzala jsem poslední drobné, co jsem měla, a šla do klubu, kde Aneta vystupovala. Měla jsem v plánu ji oslovit, říct jí, že jsem její největší fanynka. Ale když jsem tam dorazila, viděla jsem ji, jak se směje s klukem, co měl luxusní oblek a peníze na rozdávání. Cítila jsem, jak mi z toho srdce klesá.

Na chvíli jsem se cítila jako ztracená duše v moři beznaděje. Ale to jsem nebyla já. Já jsem drsná holka! Když jsem zahlédla, jak se jí ten kluk snaží strčit ruku kolem pasu, vzplála ve mně ta touha něco udělat. Srdce mi bušilo a já jsem se rozhodla, že mu to nedovolím. Skočila jsem do akce, vrazila mu do ruky sklenku s vodka tonicem a s úsměvem jsem dodala: „Hele, kámo, ty máš štěstí, že se tady nacházíš, ale já jsem ta, co má na to, aby ji oslovila.“

Očividně ho to překvapilo. Aneta se na mě podívala s údivem a já jsem se cítila jako superhvězda. „Kdo jsi, zlato?“ zeptal se. A já, aniž bych se zamyslela, řekla: „Jsem ta, co ti vezme Anetu, pokud se nebudeš chovat slušně.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala něco, co mělo důsledky. Aneta se zasmála a já jsem se dostala do jejího světa, i když to nešlo podle plánu. Ale to je život. Překvapení se stávají a já jsem se naučila, že někdy, když jdeš za svými touhami, dostaneš víc, než jsi kdy doufala.“

Začátek v temnotě

Byla jsem kousek od centra, na místě, kde se stíraly hranice mezi realitou a mým zpackaným životem. Ulice voněly po dešti, zatímco já se s hlavou plnou myšlenek snažila najít směr. Bez peněz, bez lásky, jen já a tenhle městský chaos. Když jsem zahlédla číslo 3412 na jednom z domů, něco se ve mně pohnulo.

Podivné setkání

Zastavila jsem se. Z okna vycházela slabá záře a já se rozhodla zjistit, co se tam děje. Otevřela jsem dveře a ocitla se v malém pokoji, kde se mísily vůně starého dřeva a levného parfému. Před sebou jsem měla muže, který na první pohled vypadal jako toulavý pes. Ale v jeho očích se skrývala jiskra, která mě vtáhla do hry.

Hra o přežití

„Ty jsi přišla pro pravdu?“ zeptal se. „Nebo jen tak bloumá po ulicích?“ Věděla jsem, že nic nenabízí, ale jeho slova mně fascinovala. V tomhle městě je přežití hra, a já jsem se rozhodla hrát. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, mě lákalo víc a víc, až jsem cítila, jak se propadám do jeho světa.

Na hraně

Začali jsme si vyměňovat příběhy, které byly jako střípky rozbitého zrcadla. Každý z nás měl něco, co skrýval. Já jsem mluvila o svých nočních dobrodružstvích, o tom, jak se město mění, když slunce zapadne, a on mě poslouchal, jako by každé slovo bylo vzácné. Vzduch byl naplněný napětím a já jsem věděla, že se blížíme k něčemu víc než jen k obyčejné konverzaci.

Překvapivý konec

A pak se to stalo. Když jsem se chystala odejít, on se mi podíval hluboko do očí a já jsem uviděla v jeho pohledu něco, co jsem nikdy předtím neviděla. „Tohle není konec, to je začátek,“ řekl a já jsem věděla, že mě něco víc přitahuje k tomu číslu 3412. V ten moment jsem si uvědomila, že moje beznaděj může mít překvapivý zvrat. Možná jsem našla nejen příběh, ale i klíč k novému životu.

Na začátku byl Manchester

Ulice Manchesteru voněly jako rozpuštěný asfalt a slunce se snažilo proniknout skrze šedé mraky. Já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se procházela po chodníku, když jsem náhodou narazila na skupinku kluků, kteří si říkali Spunkáči. Jejich smích byl hlučný jako klakson, a já jsem věděla, že tohle bude začátek něčeho bláznivého.

Večer plný překvapení

Když jsem k nim přišla blíž, zjistila jsem, že mají v plánu nějakou akci na Zelený čtvrtek. Podívali se na mě jako na ztracený poklad. „Přidej se k nám!“ zakřičel jeden z nich, jehož vlasy byly barvy neonové zeleně. Srdce mi bušilo vzrušením. Neměla jsem co ztratit, tak jsem souhlasila.

Kde se skrývá zábava

Vydali jsme se na tajnou párty v opuštěném skladišti. Vzduch byl prosycený vůní piva a cigaretového kouře. Osvětlení bylo slabé, ale barevné stroboskopy vytvářely surrealistickou atmosféru. Tančili jsme, smáli se a já jsem zapomněla na všechny starosti. Ten večer byl jako výstřel v noci, který mě přenesl do jiného světa.

Nečekaný zvrat

Ale pak se to stalo. Z ničeho nic se do místnosti vřítilo několik policistů. Panika! Všichni jsme se rozprchli, ale já jsem skončila sama v rohu, když mě chytil jeden z kluků. Byl to ten neonový – jeho jméno bylo Max. „Neboj se, mám plán!“ zašeptal mi do ucha a v očích měl jiskru.

Únik a nová cesta

Max mě vzal na střechu budovy, kde jsme mohli pozorovat, jak se chaos odehrává pod námi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když jsem bez peněz a bez lásky, mám svobodu. A Max? Ten byl jen další spunkáč v řadě, ale tenhle večer jsme byli spojeni. Zelený čtvrtek v Manchesteru se stal naším malým tajemstvím a já jsem se smála, protože život je o těchto okamžicích, ne?

Stála jsem na rohu ulice, s prsty zkřehlými zimou, 3942 v ruce a nosem rozmazaným od barvy. Město kolem mě pulzovalo, jako by mělo vlastní srdce. Alicia Keys zněla z reproduktorů, ale já jsem měla jinou melodii v hlavě. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se chystala na další akci.

Už jsem se dávno naučila, že život je jako Jack White na kytaru – drsný, syrový a plný překvapení. Měla jsem v plánu dostat se do bondovského stylu. Moje poslední dobrodružství skončilo fiaskem, a tak jsem musela znovu udělat dojem. Vzala jsem si koženou bundu, protože v ní jsem se cítila jako královna.

Odbíjelo půlnoční hodiny, když jsem se dostala k natocili – tajnému klubu, kde se scházeli lidé jako já. Dole v suterénu to vonělo cigaretovým kouřem a alkoholem. Mělo to tu svoji atmosféru, kterou jsem milovala. Vyrazila jsem na parket a hned jsem na sebe strhla pohledy. Dneska jsem nechtěla být sama.

V jednom rohu stál chlapec s ostříhanými vlasy a piercingem v obočí. Jeho úsměv byl jako záblesk světla ve tmě. Přišel ke mně s nabídkou drinku, ale já jsem nechtěla jen tak sedět. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na tanec. Když jsme se pohybovali v rytmu hudby, přesně jsem věděla, že tohle je ta noc, kdy se něco stane.

Na konci noci jsme se ocitli venku, zničení a utahaní, ale s úsměvy na tvářích. Cítila jsem, jak se mezi námi vytváří něco silného. Chlapec se na mě podíval a v jeho očích jsem viděla touhu. Když jsem se chystala mu něco říct, najednou se za námi zjevil jeho kamarád a všechno se rozpadlo jako domeček z karet. Co se stalo? Proč se tohle muselo stát? Zůstala jsem stát na ulici, zklamaná, ale s vědomím, že v tomhle chaotickém městě se nic neztrácí nadobro.

Teď už vím, že láska a peníze nejsou všechno. Občas prostě stačí jeden dobrý večer a příběh, který se vypráví s úsměvem na tváři. A to je to, co mě pohání dál. Překvapení mě čeká na každém rohu, ať už v podobě nečekaného setkání nebo nového dobrodružství. Život je jedna velká jízda.

Život na hraně a bramborový salát

Jsem drsná holka, co se nebojí špíny a chaosu. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po jídle. Slyšela jsem, že bramborový salát, ten správný, dokáže divy. Tak jsem se rozhodla, že ho udělám. Kdy jindy, když ne teď?

Hledání surovin

Procházela jsem trhem, kde se prodávalo všechno možné. Brambory, cibule, majonéza. Zatímco ostatní nakupovali s úsměvem, já jsem se snažila vybrat to nejlevnější. „Takhle, tohle je za dvacku, zbytek si musím ušetřit na cigára,“ pomyslela jsem si. Našla jsem staré brambory, které vypadaly jako z nějakého hororu. Ale co, když je dobře uvařím, nikdo si toho nevšimne.

Příprava bez peněz, ale s vášní

Vrátila jsem se domů, kde mi stěny vyprávěly příběhy o časech, kdy jsem měla víc než pár korun. Dala jsem brambory vařit, zatímco jsem smíchala všechno možné, co jsem našla. Skleničku majonézy, zbytek hořčice a pár kousků zeleniny, co se mi podařilo ukořistit. Jakmile se brambory uvařily, omyla jsem je a začala krájet. Ta vůně! Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem seděla s kamarády a jedli jsme salát, smáli se a pili pivo. Ale teď? Teď jsem tu sama, s mým tajemstvím v misce.

Salát na stole, chaos kolem

Salát byl hotový, na stole vypadal jako z přehlídky. Když jsem ho ochutnala, málem jsem spadla ze židle. „Jo, tohle by mi záviděli mistři ČR!“ zakřičela jsem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že život může být i bez peněz barevný. S každou lžící jsem si připomínala, že jídlo může spojovat, i když jsem sama. Vzpomněla jsem na všechny ty večery, kdy jsme spolu jedli a smáli se. A pak to přišlo. „Jdu to rozdat!“

Nečekaná návštěva

Vyběhla jsem ven na ulici, salát v jedné ruce, srdce bušící v rytmu svobody. Narazila jsem na souseda, co se mračil jako obvykle. „Co to máš?“ zeptal se. „Jídlo!“ odpověděla jsem a s úsměvem mu nabídla. Počkal, pak se rozesmál. „Ty jsi blázen!“ A tak jsme seděli na schodech, jedli bramborový salát a smáli se, zatímco kolem nás běhaly děti a slunce svítilo. A já zjistila, že i bez peněz a lásky můžu mít něco víc – přátelství, které se rodí z obyčejných okamžiků.

Jsem drsná holka, co si nebere servítky. Žiju v malém bytě, kde se zdi drží pohromadě jen díky silným vzpomínkám. Moje jméno? Pro dnešek mi říkejte Černovláska. Takže, jak to začalo? To bylo jednoho pátečního večera, kdy jsem se procházela ulicí, nasávala pach deště a zaprášené silnice, a najednou jsem se setkala s ním.

On byl jiný, než ostatní. Měl v očích jiskru, jako by mu v hlavě kroužily nápady. Pojmenoval se helppes asistent handicapcid3103. Řekl mi, že hledá někoho, kdo by mu pomohl s jeho projektem. Moje první myšlenka? Co to sakra je za blázna? Ale hned nato mi ukázal, že to není jen tak nějaký výmysl. Byla to výzva, která mě okamžitě zaujala.

Na začátku jsem měla na výběr. Měla jsem jít domů, naplnit si lednici levným jídlem, nebo se nechat vtáhnout do jeho šíleného plánu. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. V tu chvíli jsem vůbec netušila, do čeho jdu. A tak jsme vyrazili na cestu, která nás zavedla do temných uliček města, kde se příběhy psaly na každém rohu.

Byli jsme jako dva blázni, co se nebáli ničeho. Naše mise? Najít staré vybavení a přetvořit ho na něco úžasného. Když jsem se dotýkala starých klávesnic a rozbitých obrazovek, cítila jsem, jak mi proudí adrenalin. Byly to kousky historie, které čekaly na nový život. Cítila jsem se jako alchymistka.

Ale co se nestalo? Naše dobrodružství nás dovedlo k záhadnému skladu, kde jsme našli něco, co jsme nečekali – staré výkresy a plány na roboty. V tom momentu jsem si uvědomila, že helppes asistent handicapcid3103 nebyl jen podivín, ale génius, který měl v plánu změnit svět. A já? Byla jsem připravena přidat se k jeho revoluci. Takže, co si o mně myslíte teď? Jsem víc než drsná holka bez peněz. Jsem součástí něčeho většího, než jsem si kdy dokázala představit.

Bylo to jedno z těch chladných, sychravých odpolední, kdy se mi v kapse toulal poslední drobný a ve vzduchu se vznášela vůně mokrého asfaltu. 3928 cerna sanitka byla moje jediná šance. Ne, nechtěla jsem se nechat odvézt do nemocnice. Měla jsem něco jiného na srdci.

Na rohu ulice jsem zahlédla sanitku, jak se tiše blíží. Vypadala jako z filmu, tak stará a rezavá, že by se klidně mohla stát legendou. Právě v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka – co když je to všechno jen fáma? Jen jsem potřebovala zjistit pravdu.

Okolo mě se motaly postavy, které vypadaly jako z jiné reality. Každý měl svůj příběh, ale já byla naprosto odlišná. Bez peněz, bez lásky a s jediným cílem – zjistit, co se skrývá za těmi pohádkami o cerne sanitce. První krok? Naskočila jsem na zadní část, kde se schovávala neznámá tajemství.

Jakmile jsem se dostala dovnitř, vzduch byl naplněný antiseptickým zápachem, který mi připomínal školní nemocnici. Křesla byla z tvrdého plastu, a přesto se mi na nich zdálo pohodlněji, než na těch starých, ošuntělých lavičkách venku. Co když tohle byla cesta k mému osudu? Na stěně visel plakát s nápisem: „Nevěřte všemu, co vidíte!“

Otevřely se dveře a vjel tam chlapík v bílém plášti. Na první pohled vypadal jako z jiného světa. S úsměvem, který by mě mohl dostat do potíží, se otočil a začal vyprávět o zázracích. Sanitka byla prý posvátná a skrývala moc, o které se nikomu ani nesnilo. A já, jako drsná holka bez peněz a lásky, jsem se rozhodla, že to zjistím.

Jak příběh pokračoval, najednou jsem se ocitla na křižovatce. Zda jsem se měla rozhodnout pro dobrodružství za falešnými sliby nebo se vrátit do reality, kde jsem byla sama. Fáma o sanitce mi ale nedala spát. A pak, když jsem se nejvíc bála, chlapík se usmál a řekl: „Tohle je jen začátek…“

Tak, poslouchej, co se stalo. Jsem drsňák, co nemá ani floka v kapse a láska? Ta mi projela kolem jako expresní vlak. Ale tohle je příběh o nejvyšším člověku světa z roku 1866, a je to zatraceně zajímavé. Kdo by to byl řekl, že taková výška může přinést tolik problémů a ještě více dobrodružství.

Jednoho dne, když jsem se procházela po opuštěné ulici, ucítila jsem vůni spáleného dřeva a slyšela hlasy lidí. Zastavila jsem se a podívala se do dvora, kde se scházeli místní. A tam, uprostřed, stál on. Nejvyšší člověk světa. Jeho postava se tyčila nad ostatními, jako by z něj vyzařovala nějaká podivná aura. Zjistila jsem, že je to chlápek, který neustále roste, a to nejenom do výšky, ale i do problémů.

Chvíli jsem ho sledovala. Měl na sobě roztrhanou košili a boty, které pamatují ještě mé prababičky. Z jeho očí šlo cítit touhu po něčem víc, než jen po výšce. A najednou, jako by mne to k němu táhlo. Přistoupila jsem blíž a zeptala se ho, co to má znamenat. Odpověděl mi, že je to prokletí – stále roste, ale nikdo ho nemůže mít rád, protože je prostě moc velký. Tak jsem se vydala na cestu k jeho srdci. No jo, já vím, zní to jako klišé, ale pojďme to vzít z jiného úhlu.

Začali jsme spolu trávit čas. Procházeli jsme se po městě a já mu ukazovala místa, která jsem znala, zatímco on se snažil neuhnout hlavou o lampy. Smáli jsme se, i když já jsem neměla na jídlo. Když jsme se dostali do parku, prozradil mi, že jeho největší touhou je jednou zkrátka přestat růst. Zatraceně, kdo by to byl řekl? Měsíce jsme trávili ve společnosti, a já jsem si uvědomila, že ten chlápek se stal mým přítelem, i když to znělo jako špatný scénář z romantického filmu.

A pak přišel den, kdy se jeho výška stala problémem. Naše město uspořádalo festival, a on byl pozván jako hlavní atrakcí. Ale lidé ho začali šikanovat, smáli se mu a nazývali ho netvorem. V ten moment jsem vzplanula. Nehodlám se dívat, jak se smějí mému příteli! Tak jsem vzala věci do svých rukou a vtrhla na pódium. Zatímco jsem je všechny řvala, chlapec vedle mě se najednou začal smát. A víš co? Tak se zasmál, že přestal růst. Všichni ztichli, a já si uvědomila, že to byl klíč k jeho štěstí – ne výška, ale smích.

Takže, nakonec jsme odešli z festivalu jako vítězové. On se už nebojí, protože ví, že skutečná výška nespočívá v centimetrech, ale v srdci. A co se mě týče? Možná že nemám peníze, ale mám přítele, který mi ukázal, co to znamená být opravdu velký.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, bez naděje. V kapse mi zbylo pár drobných a já se rozhodla, že místo obvyklého žebránění zkusím něco jiného. Na tržnici jsem zahlédla 3494 novinku – supermagnetickou inteligentní plastelínu. Vypadala jako normální plastelína, ale já věděla, že tohle může změnit všechno.

Stála jsem před stánkem, sledovala jsem, jak se kolem mě pohybují lidé. Každý měl svou úlohu, své starosti. Já? Já jsem měla chuť na vzrušení. Když jsem viděla, jak si děti hrají, jejich smích a nadšení mi připomnělo, co to znamená být volná. Chytla jsem plastelínu do ruky a cítila jsem, jak se mi v prstech rozplývá, jako by mě chtěla pohltit.

Začala jsem modelovat, vytvářela jsem postavy, které mi byly blízké. Na ulici se zjevil podivný chlápek. Kdybych ho potkala jinde, možná bych se lekla, ale teď? Byl jako magnet. S plastelínou v ruce jsem se mu odvážila přiblížit. „Co je to za kouzlo?“ zeptal se s úsměvem a já mu ukázala, co dokáže moje nová hračka.

Začali jsme společně modelovat. Vznikaly z toho bizarní tvary, které se nám smály do obličeje. Černé a modré, s nádechem fialové. Z nenávisti vzniklo přátelství. Ten chlápek měl v sobě něco, co mě lákalo. Možná to byla ta jeho drzost, která mi připomínala mě. Ale brzy jsem si uvědomila, že plastelína má své vlastní kouzlo.

Uprostřed našeho blbnutí se stalo něco zvláštního. Plastelína začala měnit barvy, pulzovala jako srdce. „Tohle není normální,“ zašeptal. A já se zasmála. „Normální? Co je to normální?“ V tu chvíli jsem věděla, že tahle plastelína je víc než hračka. Cítila jsem, jak se mi myšlenky rozplývají, jako by mě někdo hypnotizoval. Nakonec jsem se zasmála, když jsem tenhle blázinec hodila na zemi. Vznikla z toho skvrna, která nám ukázala, že svět je plný překvapení, dokonce i v beznaději.

Pak jsem se probudila. Ležela jsem na ulici, plastelína vedle mě. Chlápek zmizel. Ale já? Já jsem měla pocit, že jsem objevila něco víc než jen hračku. Moje srdce bušilo, jako by v sobě neslo tajemství, které mě povede dál. A tak jsem se zvedla, s plastelínou v kapse a úsměvem na tváři.