Černovláska.cz

Stála jsem na rohu ulice, s pohledem upřeným na špinavý asfalt a srdcem, které mi bušilo jak splašené. Dajdou Glesinerova Bernard – jméno, které mi zní v uších jako melodie z poškrábaného vinylu. Věděla jsem, že tenhle večer bude jiný. Na mě se usmívala temnota, a já ji přijímala s otevřenou náručí.

Ulice voněly jako staré knihy – prach a nostalgie, a já cítila, jak se mi v žilách vaří adrenalin. Rozhodla jsem se jít rovnou do akce. Netrvalo dlouho a našla jsem její stopu. Bernard. Ten kluk měl reputaci. Rychlejší než myšlenka, chytřejší než většina. Věděl, jak se dostat na místa, kde jiní neměli šanci. Dnes jsem ho potřebovala.

Otočila jsem se na patě a zamířila k zapadlé hospodě, kde se shlukovali ti nejdrsnější z drsných. Černý džíny, kožená bunda a pohled, který mohl propálit ocel. Byla jsem připravená na všechno, co mi tenhle večer přinesl. Vzduch byl nasáklý kouřem a alkoholem. Srdce mi bušilo jak zběsilé, když jsem vstoupila dovnitř.

Bernard seděl v koutě, obklopený partou, která by mě mohla sežrat na posezení. Ale nebylo času na strach. Přistoupila jsem k němu, a jakmile mě spatřil, jeho oči se zúžily. „Co chceš, holka?“ zeptal se, jako by věděl, že nemám co ztratit.

„Potřebuju tvoji pomoc. A teď hned!“ odpověděla jsem bez váhání. V jeho očích se zablesklo. A já věděla, že se blíží bouře. Když jsme vyšli ven, tma se na nás zavřela jako plášť. Tak začala naše noční jízda, plná adrenalinu, tajemství a nečekaných zvratů. Ale na konci cesty mě čekalo něco, co jsem nečekala. Bernard nebyl tím, kým se zdál být.

Jak jsem zjistila, že jeho jméno je ve skutečnosti klíčem k mnohem větší hře, než jsem si kdy dokázala představit. Všechny plány, které jsem měla, se najednou zdály být bezvýznamné. A já? Já jsem se ocitla v srdci temnoty, s žhnoucím pocitem, že jsem se dostala na špatnou stranu. Ale jen tak snadno se nevzdám. „Tak co, Dajdou? Kde je ten pravý Bernard?“

Tak jo, začalo to obyčejně. Vstávala jsem s pocitem, že dnešek nebude jiný než ty předešlé. Hlava mi třeštila, na stole prázdný hrnek od instantní kávy a k tomu zaprášená klávesnice. Život bez peněz a bez lásky, to je moje realita. Ať si kdo chce co chce říká, já jsem tu, abych přežila.

Vydala jsem se do města, vzduch byl cítit po dešti a smog se mísil s vůní pečených trdelníků. Na rohu ulice seděl bezdomovec a mumlal něco o tom, jak mu České dráhy slíbily internetové služby, ale nikdo se mu neozval. „To je ale sranda,“ pomyslela jsem si, protože já jsem na internetu už dávno zapomněla. Jaký má smysl mít internet, když nemáš co říct?

Vyrazila jsem do nádraží, kde se mi podařilo ulovit pár drobáků od starého pána, který si mě pletl s jeho vnučkou. Zasmála jsem se, ale byla jsem z toho spíš znechucená. Na nádraží byla atmosféra jako v špatném filmu. Lidi se krčili v koutech, oblékli se do starých kabátů a snažili se utéct před realitou. Nikoho nezajímalo, jak to vlastně vypadá, když se člověk snaží.

Na nástupišti jsem potkala partu mladých kluků, co se snažili připojit na Wi-Fi, ale internetové služby nefungovaly. „Co budeme dělat teď?“ zakřičel jeden z nich a já se zasmála. „Tak si aspoň užijte tu realitu, kluci!“ S těmito slovy jsem se rozhodla, že si vezmu věci do vlastních rukou.

Našla jsem si starou, opuštěnou budovu kousek od nádraží. Vzduch tu byl chladný a v uších mi hučelo od nedostatku signálu. Ale byla tam jedna věc, co mě přitahovala – starý počítač. Rozhodla jsem se ho opravit. Po několika hodinách snažení a škrábání se na hlavě jsem konečně našla připojení. Měla jsem internet! Život bez peněz a bez lásky, ale s internetem! A tak jsem se připojila k virtuálnímu světu, kde jsem se dozvěděla, že mi vlastně nikdo nechybí.

Bylo to nečekané. „České dráhy“ mi přinesly víc než jen rozbitý internet. Dala jsem se do chatování s lidmi, kteří byli na stejné vlně. Místo abych hledala peníze nebo lásku, našla jsem něco, co jsem nepředpokládala – překvapivý pocit sounáležitosti. A tak jsem se stala královnou opuštěné budovy s internetem, a to bez jediného haléře v kapse.

Stála jsem na rohu ulice, kolem mě se vznášela vůně čerstvého chleba. Přesně tenhle chléb byl přitom mou noční můrou. Kdo by si pomyslel, že něco tak obyčejného může mít tak devastující účinky?

Byla jsem bez peněz, bez lásky, a mým jediným společníkem byla tma, která se vkrádala do mé duše. Včera jsem potkala kluka, co měl v ruce právě ten chléb. Smál se, jako by ho nic netrápilo. Tedy do chvíle, než mu ten bochník vypadl na zem. To se stalo.

Jakmile se chleba dotkl země, zjevil se z ničeho nic podivný stín. Byl to jako duch, co se zjevil z nitra pece. Oči mu svítily jako žhavé uhlíky a já cítila, jak mě chladí strach. Kluk se rozeběhl, ale já jsem zůstala. Moje zvědavost byla silnější než zdravý rozum.

Stín promluvil, jeho hlas byl jako šramot papíru v bouři. „Chléb je nebezpečný, víš? Může ti vzít víc než jen hlad.“ To byla výzva. Cítila jsem, že musím zjistit, co se vlastně děje, a tak jsem se rozhodla, že to zjistím. Vydala jsem se za ním do opuštěné pekárny na konci ulice.

V pekárně to vonělo jako za starých časů, ale pak jsem spatřila nepříjemné věci. Chléb ležel na stole, obklopený stíny, které se hýbaly jako hadi. Když jsem se přiblížila, stín se rozplynul a já uviděla, co se skrývá za ním. Bylo to nepředstavitelné. Chléb nebyl jen jídlo, byl to nástroj moci, který kolem sebe shromažďoval duše těch, co se o něj pokusili.

V ten moment jsem se rozhodla. Nehodlala jsem se vzdát. Rychle jsem vzala bochník do ruky a ucítila, jak se mnou proudí energie. Nečekala jsem, že se mi podaří porazit stín, ale udělala jsem to. Chléb explodoval v jasném světle a vzal s sebou všechny temnoty. Když jsem se podívala na zemi, byla prázdná. A já? Stála jsem tam, sama, ale s pocitem, že jsem porazila něco daleko většího než já.

Bylo to obyčejné odpoledne, když jsem se rozhodla vzít svou hulku a vyrazit do města. Všude kolem mě vlály barevné reklamy, lákající na vše možné, ale já jsem se nenechala zviklat. Měla jsem v plánu jen jedno – najít si nějakou práci a přitom nechat za sebou všechny starosti.

Jak jsem kráčela ulicemi, slunce hřálo a já jsem cítila, jak se mi potí prsty na hůlce. Až moc jsem si ji oblíbila. Byla to moje jediná opora, má zbraň proti všemu, co mě obklopovalo. Deformace na hůlce mi připomínala všechny ty bitvy, které jsem v životě prohrála, ale i vyhrála. Každý záhyb, každé poškrábání – to všechno vyprávělo příběh.

V jedné z bočních uliček jsem narazila na skupinku lidí, kteří se smáli a hráli na kytary. Jaká to byla pohádka – hudba se mísila se smíchem a já jsem se cítila jako v jiném světě. Chvíli jsem je pozorovala, než jsem si uvědomila, že i já chci být součástí téhle hry. Nevadilo mi, že nemám žádné peníze. V životě se musím bavit i bez nich.

Rozhodla jsem se, že si k nim přisednu. „Hele, mám hůlku, ale žádnou melodii,“ prohodila jsem, a oni se rozesmáli. Odtud to vzalo spád. Kytarista mi dal do ruky kytaru a já jsem zkusila zahrát pár akordů. Byla to katastrofa, ale smáli jsme se tomu všichni. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje nová energie.

Jak večer přicházel, zábava se rozjela naplno. Najednou jsem si uvědomila, že kolem mě je spousta lidí, kteří mi rozumí. I když jsem byla bez peněz a lásky, našla jsem něco mnohem cennějšího – přátelství, které se rodilo na ulici. A pak, ve chvíli, kdy jsem se zvedla a začala tančit s hůlkou nad hlavou, se stalo něco nečekaného. Hůlka mi vypadla z ruky, a když dopadla na zem, prsty se začaly deformovat a proměnily se v něco, co jsem nikdy nečekala – v magický klíč k dalšímu dobrodružství.

Život bez peněz

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce svítilo a já se toulala ulicemi, které voněly po asijském jídle a levném alkoholu. Nebylo mi do zpěvu, spíš jsem se cítila jako ztracená duše v moři šedých tváří. Peníze? Ty se na mě usmívaly z dálky, ale já na ně mohla jen koukat s prázdným žaludkem.

Ulice plné barev

Procházela jsem kolem stánků s hadříky, které se mi snažily vnutit iluze bohatství. Každé tričko mě lákalo svými barvami, ale já jsem věděla, že na to nemám. Místo toho jsem se rozhodla, že si zkusím najít způsob, jak si nějaké tričko vytvořit sama. Vzala jsem si papír a tužku, a začala skicovat, co bych chtěla.

Umění skládání

V parku, na staré lavičce, jsem se dala do skládání triček, které jsem našla na ulici. Zkoušela jsem různé vzory a techniky. Každé tričko bylo jako plátno, na kterém jsem malovala svůj příběh. Příběh o holce bez peněz, ale s odhodláním. Co když se mi podaří je prodat? To by byl zázrak.

Nečekaná pomoc

Když jsem skládala poslední tričko, přistoupil ke mně chlapík s tetováním na rukou. „Co to tu děláš?“ zeptal se se zájmem. Nečekala jsem, že by někdo měl zájem. Vysvětlila jsem mu, co dělám, a on se zasmál. „Máš talent, holka. Můžeme to prodat společně,“ navrhl.

Závěr s překvapením

S ním jsem strávila zbytek odpoledne, skládali jsme trička a smáli se. Na konci dne jsem měla nejen pár korun, ale i nového parťáka. Život bez lásky a peněz se náhle proměnil v dobrodružství, které mi otevřelo dveře, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Kdo by to řekl, že skládání triček může změnit všechno?

Bylo to v roce 2004, kdy jsem se ocitla na rozhraní mezi realitou a snem. Karma Malo Pomalo, klubová tour, na kterou jsem se dostala tak nějak omylem. Peníze? Ty byly na dně mé peněženky, ale to mi nebránilo v tom, abych se ponořila do víru noci.

Klub byl tmavý, plný lidí, které spojovala jediná věc – touha po úniku. Vůně potu a levného parfému se mísila s rytmickým duněním hudby, která mi bušila v uších. Oči mi přecházely z jedné postavy na druhou, každý byl jako příběh sám o sobě.

Na parketu se točilo tolik těl, že jsem měla pocit, že se vznáším. Rukama mi prošlo několik cizích doteků, ale žádný z nich mi nedal to, co jsem hledala. Všichni tancovali, smáli se, ale já jsem cítila prázdnotu. Chtěla jsem něco víc, něco, co by zaplnilo tu díru v mé duši.

Na chvíli jsem se zastavila, abych se napila piva ze skla, které mi někdo neznámý podal. S každým hltáním jsem se cítila blíž k osvobození. Jasné světla a návaly zvuků mě pohlcovaly, a já jsem se rozhodla, že nebudu čekat na zázrak, ale vezmu si ho sama.

A pak to přišlo – ten okamžik, kdy se na mě usmál kluk s tetováním, jehož ruka mě chytla za zápěstí. „Pojď se mnou,“ řekl a já jsem věděla, že to bude buď úlet, nebo něco nečekaného. Vyběhli jsme ven na ulici, kde byl vzduch studený, ale já cítila teplo v srdci. Místo lásky mě čekala svoboda, a to bylo všechno, co jsem potřebovala.

Jak mě vedl k autu, pomyslela jsem si, že tohle může být začátek něčeho nového. Ale pak jsem se otočila a spatřila, jak se klub za námi zavírá. Bylo to jako sen, který se rozpadá na kusy. A tak jsem se s ním vydala na cestu, bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že jsem naživu.

Na startu adrenalinového kola

Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, srdce bez lásky, ale chuť žít? Ta byla silná jako nikdy. Když jsem zaslechla o soutěži o vstupenky na galavečer, rozbušilo se mi srdce. To byl můj lístek ven. Musela jsem jednat rychle.

Snídaně v bistru

Ráno jsem se posadila do malého bistra, kde vůně čerstvé kávy splývala s aroma pečiva. Přišla jsem si jako královna, i když jsem měla na sobě jen staré džíny a tričko. Zaslechla jsem rozhovor dvou holek u vedlejšího stolu. Mluvily o nějakém html kódu, jakýmsi webu a soutěži. Když jsem se zeptala, vyprávěly mi o tom, jaké to bude. Srdce mi poskočilo. Galavečer? To se musím zúčastnit!

Akce začíná

Něco mi říkalo, že tohle nebude jednoduché. Byla jsem zvyklá na drsné situace, ale tentokrát to vypadalo, jako bych musela bojovat. Na webu jsem se dozvěděla, že se musím zúčastnit nějakého html kódu, abych se dostala do finále. Jak jsem se potácela mezi proměnlivými barvami obrazovky, cítila jsem, jak mě svírá nervozita. Ale já jsem se nevzdávala. Jsem drsnačka a tohle bylo moje šance.

Nečekaný zvrat

Po hodinách kódování a marného hledání jsem konečně našla ten správný klíč. Zpráva, která mi přišla, byla jako rána do břicha. Vstupenka do finále! Když jsem se dostala na místo, vzduch byl nasáklý napětím. Lidé se smáli, tleskali. Ale já jsem se cítila jako cizinec v cizím světě. A pak to přišlo – můj moment. Když jsem si šla vyzvednout vstupenky, někdo mě chytl za ruku. Byla to ta holka z bistra, a v jejích očích jsem viděla něco, co jsem nečekala.

Šokující odhalení

„Ty jsi ta, co se nebojí riskovat, že?“ řekla s úsměvem. „Ale víš, co? Já jsem organizátorka soutěže. A máš vyhrané víc, než jen vstupenky.“ Zmohla jsem se jen na šokovaný výraz. Žádné peníze, žádný strach. Jen já, galavečer, a nová přítelkyně, která mi pomohla najít cestu. Dnes jsem vyhrála víc, než jsem si kdy dokázala představit. Míříme na galavečer společně, a kdo ví, co nás čeká dál?

Tak jo, poslouchejte. Dneska jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou. Všichni mluví o nějakém Galavečeru, o kterém se šušká, a já nemám ani haléř na vstup. Ale víte co? Nehodlám se vzdát. Kdo by se vzdal, když je tu šance na akci? Jenže, jak se dostat dovnitř, když na mě nikdo ani nepomyslí?

Tak jsem se prohrabala svým starým baťohem a našla jsem jeden zaprášený lístek na soutěž o vstupenky. Soutěž o vstupenky na Galavečer, to zní jako moje šance! Na internetu je to celkem jednoduchý – kliknout a doufat. Ale já nemám čas na čekání, potřebuju akci hned. Takže jsem se rozhodla, že udělám něco bláznivého.

Večer, kdy se soutěž konala, jsem si vzala černou koženou bundu a vyrazila do města. Vůně benzínu mě provázela, jak jsem mířila k místu konání. Bylo to uprostřed jedné staré továrny, která pamět chrání jako tajemství. Lidi se tlačili, smáli se, a já jsem se cítila jako jedinec, který sem nepatří. Ale já jsem si to nehodlala nechat líbit.

Přišla jsem k vchodu, kde stál chlapík s brýlemi a se sklopenou čepicí. Vyměnila jsem s ním pár slov, a on na mě koukal jako na blázna. „Nemáš lístek?“ řekl. „To je mi jedno!“ odpověděla jsem mu a s úsměvem jsem dodala: „Jsem tu na soutěž!“ Nečekala jsem, že mi uvěří, ale co kdyby? Už jsem tam stála a nemohla ustoupit. A světe div se, pustil mě dál!

Uvnitř to vřelo jako v kotli. Barvy světel se mísily s rytmickým pulzováním hudby. Lidi tančili, smáli se, a já jsem se cítila jako královna. Pak jsem zahlédla stůl s lístky na Galavečer. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Přistoupila jsem k němu, popadla jeden lístek a s úsměvem jsem se otočila. Ale co to? Všichni na mě koukali jako na zjevení! Panika? Ne, to je adrenalin!

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to dokázala. Nejenže jsem se dostala dovnitř, ale stala jsem se součástí něčeho většího. Ale pak to přišlo. Z davu se vynořil další chlapík, co mi ten lístek vzal. „Tohle je moje!“ křičel. Já jsem se ale jen zasmála a řekla: „Ne! To je moje vstupenka na svobodu!“ A v tom momentě jsem vzala nohy na ramena. Galavečer jsem sice neviděla, ale ten pocit vítězství stál za to. Život je o adrenalinu, a já vím, jak ho načerpat!

Bylo to jedno z těch večerů, kdy jsem se procházela po městě, vzduch byl cítit po dešti a já jsem měla v kapse jen pár drobných. Bez peněz, bez lásky a bez jakýchkoliv iluzí. Jen já a moje touha po dobrodružství. Moje jméno není důležité, ale to, co se stalo, mě změnilo navždy.

Procházela jsem kolem starého kina, kde se zdály být vzpomínky na lepší časy. Když jsem se dostala na rohu uličky, zahlédla jsem něco, co vypadalo jako vchod do jiného světa. CGI bin. Zvědavost mě přiměla, abych vstoupila. Dveře zavrzaly a já se ocitla v temné místnosti plné blikajících obrazovek a starých počítačů. Všechno to vonělo po prachu a oleji.

Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se rozhlédla kolem. Na stole ležela klávesnice pokrytá prachem, ale něco mě přitahovalo. Vzala jsem ji do rukou a začala psát. Nevěděla jsem, co dělám, ale cítila jsem, že mě to vede k něčemu většímu. Odpovědi na otázky, které jsem si ani neuměla položit.

Najednou se na obrazovce objevily kódy a moje prsty se pohybovaly jako by mě někdo ovládal. Zjistila jsem, že jsem se dostala do systému, který byl mnohem víc než jen pár řádků kódu. Byla to brána do jiného světa, místa, kde se šuškalo o pokladech a tajemstvích, které nikdo jiný neznal.

Pak se to stalo. Z ničeho nic se do místnosti vřítilo světlo a já jsem se ocitla tváří v tvář muži, který vypadal jako z jiného světa. Byl to hacker, který mi nabídl možnost, jak se dostat ven z této šedi každodenního života. A já, drsná holka s prázdnou kapsou, jsem neváhala. Přijala jsem jeho nabídku, ale netušila jsem, co mě čeká. Otevřely se dveře do neznáma, a já jsem byla připravená skočit.

Když jsem se procházela po špinavých ulicích, v kapse mi cinkaly poslední drobáky. Nikoho nezajímalo, kdo jsem a co dělám. Ale já měla plán. Kdo potřebuje lásku, když má WP a REST API?

Začalo to jednou bezesnou nocí, kdy jsem seděla u starého počítače a snažila se rozlousknout, jak se dostat k alfa rex.php7. Měla jsem pocit, že je to klíč k něčemu většímu. Vzduch byl cítit po levném tabáku a mně se v hlavě rozsvítilo. Představila jsem si, jak celou tu špinavou garáž proměním na virtuální království, kde budu vládnout.

Prst na klávesnici, pár kliknutí a já se dostala k REST API. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem začala experimentovat s funkcemi. Byla jsem jako alchymista v laboratoři. S každým úspěchem jsem cítila, jak mi ubývá tíhy světa na ramenou. Tvorba pluginů, úpravy, to všechno mě pohltilo. Zapomněla jsem na všechno, co mě trápilo.

Po několika týdnech jsem měla hotovou stránku. Černé pozadí, neonové prvky, tohle místo bylo moje. Všichni ti, kteří mě odcizili, se mohli jít klouzat. Teď jsem byla královna vlastního vesmíru. Ale pak přišel zlom. Z ničeho nic jsem dostala zprávu od hackera.

„Tvoje stránky jsou skvělé, ale já je můžu zničit jako hračku pro dítě.“ Srdce mi spadlo do žaludku. Tenhle vzkaz mě probral z mé virtuální euforie. Musela jsem se bránit. Napsala jsem mu zpátky, že pokud se pokusí o útok, nechám ho vymazat ze světa jako špatně napsaný kód. Nikdy jsem si nemyslela, že si s hackerem takhle budu povídat. Ale na konci byla ironie: stali jsme se spojenci. Zjistila jsem, že bez lásky, bez peněz, ale s trochou drzosti a tvrdé práce, můžu porazit i neviditelného nepřítele. A tak jsem se stala nejen královnou, ale i válečnicí.