Černovláska.cz

Život bez peněz a bez lásky

Každé ráno se probouzím na té samé, studené podlaze. Zdi mé garáže jsou špinavé, a i když vím, že se nemám na co těšit, vyrážím do světa, který je krutý a bez milosti. Bez peněz a bez lásky. Jen já a moje neochvějná touha po dobrodružství.

V ulicích města

Ulice se hemží lidmi, kteří se ženou za svými sny. Já jsem ale tady, abych je zastavila. Jsem drsná holka, co ví, jak si vymoci pozornost. Moje černé vlasy vlají ve větru jako vlajka v boji. Jedině tak mě lidé začnou brát vážně.

Výzva v podzemí

Jednoho dne jsem dostala tip na místo, kde se schází tajná skupina hackerů. To místo vonělo po oleji a zaprášených kabelech. „Tady se něco děje,“ pomyslela jsem si. Měla jsem v plánu zjistit, co se skrývá za .well known – tím, co mělo ovlivnit nejen mě, ale i celé město.

Kdybych jen věděla

Jakmile jsem vkročila do místnosti, atmosféra se změnila. Kódování a šumění klávesnic mi připadalo jako symfonie. „Pki validation,“ zaslechla jsem. To slovo mi znělo v hlavě jako zaklínadlo. Bylo to jako klíč od zámku, který mi konečně otevřel oči. Ale k čemu to všechno? K čemu mi je znalost, když je mé srdce prázdné?

Nečekaný zvrat

Najednou jsem si uvědomila, že za těmi čísly a kódy se skrývá něco víc. Zjistila jsem, že .well known je systém, který může rozkrýt tajemství města. „Musím se dostat k informacím, musím je zastavit,“ pomyslela jsem si. Ale když jsem se snažila dostat blíž, zhasl svět v mých očích. V ten moment jsem se rozhodla, že budu bojovat, ať to stojí, co to stojí.

Odměna, kterou jsem nečekala

Na konci jsem se ocitla tváří v tvář s těmi, kteří vše řídili. „Co chceš?“ zeptali se mě. „Chci pravdu,“ odpověděla jsem. A ta pravda byla, že jsem vlastně nebyla sama. Všichni jsme byli součástí něčeho většího, a moje touha po dobrodružství mi otevřela dveře k novým přátelům, k novým možnostem. Bez peněz a bez lásky, ale s odvahou a silou, kterou jsem nikdy nečekala.

Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, a láska? Ta se mi vyhnula obloukem. Ale zrovna když jsem si říkala, že už není cesty zpět, objevila jsem soutěž o vstupenky na galavečer. Zpráva zněla jako výstřel z pistole, který mě probudil z letargie. Proč to nezkusit?

Rozhodla jsem se. Co na tom, že jsem byla v roztrhaných džínách a tričku, které pamatuje nejlepší roky módy? Oblečení mi bylo jedno, hlavně jsem potřebovala tu šanci. Tak jsem se pustila do akce. Na webu jsem našla archiv soutěže a začala jsem prozkoumávat. Vyplnila jsem všechny potřebné údaje a čekala. Nervozita? Ta se mě držela jako stín.

Jednoho dne, když jsem zrovna seděla na starém gauči a přemýšlela o tom, jak jsem se dostala do této situace, to přišlo. E-mail! Gratulujeme! Přímo jsem vyjekla. Vstupenky na galavečer, který jsem viděla jen v televizi. Byla jsem v extázi. Cítila jsem se jako královna, která našla svůj trůn.

Večer galavečera byl magický. Všude kolem mě se vznášel parfém a svíčky. Lidé se smáli, tleskali a já? Já se cítila jako podivný hmyz v květinovém ráji. Nikdy jsem nebyla v takovém prostředí, ale něco mi říkalo, že tam nepatřím. Když jsem se proplétala mezi elegantními lidmi, slyšela jsem, jak si šuškají o tajemstvích, která bych nikdy neměla znát. Ale právě to mě fascinovalo.

A pak to přišlo. Na stole ležel lístek. „Sníš o něčem, co tě dostane na vrchol? Přijď na balkon a uvidíš.“ Bez váhání jsem se odtáhla od všeho a zamířila na místo, kde se mi tajil dech. Na balkoně stál tajemný muž s úsměvem, který mohl omráčit i samotnou smrt. V té chvíli jsem nevěděla, co očekávat. Ale pak se to stalo — propojila se naše pohledy, a já jsem cítila, že se mi svět otáčí kolem prstu.

Byl to začátek něčeho, co jsem nečekala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít svůj vlastní příběh. A co víc, ten příběh teď začínal právě teď, na balkoně s neznámým mužem, z kterého jsem byla nebezpečně ohromená. A tak jsem se rozhodla, že si ten galavečer užiju naplno, bez ohledu na to, jak to dopadne.

Jsem drsná holka, která se nikdy nenechá zlomit. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou vyhrát. A teď tu je soutěž o vstupenky na Galavečer, akci, která slibuje vzrušení a šmrnc. Kdo ví, co by se mohlo stát, když se dostanu mezi ty VIP? Všichni se chystají na módní přehlídku, ale já mám jen jednu věc na mysli – ukrást to show.

Včera večer, když jsem bloudila po městských ulicích, cítila jsem ten zvláštní pocit v ovzduší. Vůně deště se mísila s aromatem čerstvě upečených trdelníků. Můj žaludek se ozval, ale jídlo si tentokrát muselo počkat. Na rohu jsem zahlédla plakát, který mi vyrazil dech – Galavečer a soutěž o vstupenky. Moje šance na útěk z reality. A já, drsná holka, jsem se rozhodla, že se zúčastním.

Ráno jsem se probudila s jasnou vizí. Musím být nezapomenutelná. Oblékla jsem si černou kůži a přidala výrazný make-up. Vypadala jsem jako královna, i když v kapse jsem měla jen pár drobných. Cítila jsem, jak se ve mně mísí napětí a vzrušení. Když jsem dorazila na místo, srdce mi bušilo jako blázen. Ostatní soutěžící vypadali jako modelky z časopisů, ale já měla co nabídnout – odvahu a drzost.

Hlavní část soutěže byla jako hra na život a na smrt. Musela jsem prokázat svou kreativitu a šarm. Vybírala jsem si slova jako zbraň, byla jsem nekompromisní. Všichni se na mě dívali s údivem, když jsem si vymyslela příběh o neexistujícím milenci, který mě opustil kvůli módní přehlídce. Smích a šok byly cítit v každém koutě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám moc. A co víc, měla jsem pocit, že jsem konečně našla své místo.

Na konci soutěže dospěli organizátoři k rozhodnutí. A pak to přišlo – jsem vyhrála. Když mi předali vstupenky, cítila jsem, jak mi srdce buší. Všichni mi tleskali, ale já jsem se jen usmála a šla. Když jsem se otočila, zahlédla jsem v davu jeho. Mého neexistujícího milence. A najednou jsem věděla, že láska a peníze mě nezachrání, ale moje drzost a vášeň ano. Tak tohle byl můj Galavečer, a nikdo mi ho nemůže vzít.

Takže, tady to máme. Stojím před barem, kde se kluci snaží vytáhnout nějaké peníze na drinky a já, drsná holka bez koruny v kapse, se rozhodnu, že tohle nebude další nudný večer. Vzduch je nasáklý směsí potu, levného parfému a opojného pachu vypršeného piva. Galavečer se blíží a já vím, že mám šanci získat vstupenky. Hlava mi šrotuje, co udělat.

Na stole vedle mě leží leták s výzvou: „Vyhrajte vstupenky na Galavečer!“ Kdo by to nechtěl? Vzduch začíná vibrovat napětím, zatímco kolem mne se shromažďují další soutěžící. Záda se mi prohnou, jak se snažím ukrýt v rohu, ale já se nedám. Tohle je moje šance.

Vytahuji mobil a začínám scrollovat po informacích o soutěži. Na obrazovce se zjevuje heslo: „Nejlepší příběh o lásce bez peněz.“ To mě rozesměje. Láska? Bez peněz? To je moje každodenní realita! Vzpomínám na ty všechny příteláky, co jsem měla. Všichni se chtěli jen bavit, ale když přišlo na placení, vždycky zmizeli. Žádná láska, jen prázdné kapsy.

Takže jsem se rozhodla, že napíšu svůj příběh, nebo spíš, že ho prožiji. Snažím se přiblížit se k ostatním soutěžícím, chci znát jejich příběhy. Zjišťuji, že jsem jediná, kdo má takovouhle zkušenost. Ostatní mluví o romantických večeřích a drahých dárcích, ale já? Já vím, co to znamená sedět na rozbitém křesle s prázdnou peněženkou a snít o lepších časech.

V ten moment mě napadá, že bych mohla zkusit něco nečekaného. Předstoupím před všechny, začnu vyprávět svůj příběh a najednou se kolem mě vytvoří publikum. Každé slovo, které pronáším, je jako výstřel, jako by se mi v krvi rozproudila nová síla. Když skončím, cítím, jak se atmosféra mění. Ostatní soutěžící se mě dívají jako na nějakou hrdinku. A když vyhlásí vítěze, jsem to já. Cože? Vstupenky na Galavečer jsou moje. Ale to není konec, teď začíná nová kapitola. Jsem tady, abych ukázala, co všechno dokáže drsná holka bez peněz. A možná, že i bez lásky, se dá najít něco cennějšího – svoboda.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky a s pocitem, že svět mi dává facku za fackou. Ale pak jsem narazila na soutěž o vstupenky na galavečer, která mě zaujala. Archiv 3176 s informacemi o tom, jak získat lístky, se mi dostal do rukou jako náhodný úlovek na ulici. Kdo by to byl řekl?

Hlava mi šrotovala, jak bych mohla vyhrát. „Tohle je moje šance,“ pomyslela jsem si, když jsem otevřela webovou stránku. HTML 5 mi připomnělo, že i já mohu být součástí něčeho velkého. Srdce mi bušilo, když jsem se začala prokousávat pravidly soutěže. Jasně, že jsem neměla co ztratit!

Každý den jsem se vrhala do víru soutěžení, vyplňovala formuláře a snažila se najít co nejlepší způsob, jak zaujmout porotu. „Nepotřebuješ peníze, potřebuješ odvahu!“ křičelo mi v hlavě. Zatímco se ostatní snažili vymyslet kreativní příspěvky, já jsem se rozhodla, že to udělám po svém. Když jsem se do toho pustila, byla jsem jako tornádo.

Na galavečer jsem se dostala. Všude kolem mě se točilo bohatství a lesk, ale já jsem se cítila jako královna. Na sobě jsem měla staré šaty, ale s úsměvem, který by rozjasnil i tu nejtemnější noc. Kdybych mohla, roztrhla bych tu atmosféru jako papír. Všichni se otáčeli, a já jsem se cítila jako hvězda. Tohle bylo moje místo.

A pak to přišlo. Z ničeho nic mě oslovil chlapík, který měl v rukou sklenici šampaňského. „Ty jsi ta, co vyhrála vstupenky, co?“ zeptal se. Jeho pohled byl jako oheň. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je víc než jen soutěž. Peníze a láska? Tyhle věci mě už nezajímají. Skončila jsem se sklenicí v ruce, smíchem a tancem, zatímco svět kolem mě se rozpadal na kusy. Bylo to právě tady, v tom okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že žiju. A to bylo překvapení, které jsem nečekala.

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se celý svět zdál být proti mně. Seděla jsem na úzké lavičce v parku, vzduch byl prosycený vůní jarních květin, ale já byla bez peněz a bez lásky. V ruce jsem držela zmačkaný leták, který lákal na galavečer s hvězdami, na který jsem se chtěla dostat. A co víc, lístky stály víc, než moje poslední úspory.

„Co bys udělala pro vstupenky?“ pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na ten klobouk, co jsem viděla v obchodu, ten, co by mi dodal šmrnc. Zvedla jsem se a vyrazila do víru města. Cítila jsem chladný vítr procházející mezi mými vlasy, zatímco jsem se snažila najít způsob, jak se dostat na ten galavečer. Možná bych mohla prodat něco ze svých starých věcí, nebo zkusit štěstí a prostě se dostat dovnitř.

Jakmile jsem dorazila k místu konání, srdce mi bušilo jako o závod. Ne, že bych byla nervózní, spíš jsem byla připravená na akci. Jako drsná holka jsem si nemohla dovolit ukázat slabost. V davu jsem si všimla skupinky lidí snažících se získat poslední lístky. Někteří vypadali jako VIP, ale já? Já jsem se rozhodla jít na to od lesa.

Vešla jsem do zadního vchodu, kde se konaly přípravy. Zde to vonělo po čerstvém jídle a alkoholu. Rychle jsem se podívala kolem a odvážila se k jednomu z organizátorů. „Hele, mám nápad. Co kdybych ti pomohla s přípravou a ty mi za to dáš vstup?“ Zatímco jsem mluvila, cítila jsem, jak mě lidé hodnotí, ale já jsem se nedala. Všichni se na mě dívali jako na blázna, ale já jsem se usmívala.

Po pár hodinách shánění a smíchaných emocí jsem se dostala do haly, kde se galavečer konal. Byla to pastva pro oči – světla, hudba, lidé se smáli a tančili. Můj plán vyšel, ale pak jsem spatřila něco, co mi vyrazilo dech – na pódiu stála moje stará láska. V ten moment jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za útěk, se vlastně stalo návratem. Zůstala jsem tam stát jako zaražená. Nečekaný zvrat, který mi ukázal, že někdy je dobré se vrátit tam, odkud jsme utekli.

Jsem na dně, ale to mě nezastaví. Včera večer jsem stála před Galavečerem, který měl být plný luxusu, světel a lidí, co mají prachy. Jenže já se na to mohla jen dívat z ulice, bez centu v kapse. Skvělý pocit, co?

Ulice byly plné vůní, co se mísily se šumem města. Takový ten mix – levné jídlo, drahá móda a smíšené emoce. Zatímco se ostatní lidé smáli a bavili, já jsem se snažila najít způsob, jak se dostat dovnitř. Měla jsem plán, a ten plán byl jasný. Získat vstupenky za každou cenu.

Procházela jsem kolem, zírala na ty, co se chystali na červený koberec. Všichni se tvářili tak falešně šťastně, zatímco já jsem byla jako stín, který se snaží proplout mezi nimi. Našla jsem skupinku lidí, co se bavili o tom, jak vyhrát vstupenky. Zatímco oni se smáli, já jsem se k nim připojila. „Kdo potřebuje peníze, když máš šarm?“ pomyslela jsem si.

Po pár minutách vyprávění jsem zjistila, že jeden z kluků má plán, jak se dostat dovnitř bez placení. „Všechno, co potřebujeme, je odvaha a trocha štěstí,“ řekl. Jeho oči zářily a já jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. Po chvilce jsme se rozhodli jednat. Všichni jsme se schovali za odpadkovými koši a čekali na ten správný moment.

A pak to přišlo. Otevřely se dveře a my jsme se vřítili dovnitř, jako by nám patřil celý svět. Všude kolem mě byly zářivé světla, smích a hudba. Cítila jsem se jako královna, ale jen do chvíle, než mě někdo chytl za rameno. Byla to security. Byl to konec mé pohádky, ale v tom momentě jsem se zasmála. „Nejdeme ven, jdeme dál!“ vykřikla jsem a s tím jsem se vrhla zpět do davu. A tak jsem se ocitla na místě, které bych si nikdy nedovolila snít – a to všechno bez peněz, ale s plným odhodláním.

Jsem drsňačka. Peněz mám tak akorát na cigarety a levné pivo, ale to mi nebrání v tom, abych se dostala na akce, které mi v životě chybí. A teď, když jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na galavečer, neměla jsem na výběr.

Na to, abych si koupila lístek, jsem neměla. Kdo by také měl peníze? Tak jsem se rozhodla, že se pokusím vyhrát. Čas běžel a já se připravovala na velkou akci. Všude kolem mě se rozprostíraly vůně opojného parfému a levného jídla, které mě lákaly a dráždily zároveň. Představovala jsem si, jak by to vypadalo, kdybych na tom galavečeru byla. Kdo ví, možná bych si tam našla i někoho, kdo by mi splnil jedno tajné přání.

V den soutěže jsem se vydala do centra, kde se vše odehrávalo. Na ulicích to žilo. Lidi ve fraclích a šatech, jaké jsem viděla jen ve filmech. Jak jsem tak procházela, začal mě obklopovat zvuk hudby, která mě vábila jako siréna. Zastavila jsem se, abych se podívala na obrovské billboardy, které inzerovaly galavečer. Vzrušení mi stoupalo do hlavy jako alkohol. Když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že soutěž bude spočívat v tom, že musím ukázat svůj talent. Takže co? Jdu do toho!

Na pódiu jsem se postavila před publikum, které se smálo a tleskalo. Vzala jsem si do ruky mikrofon a začala jsem zpívat. Moje hlasové schopnosti byly daleko od dokonalosti, ale co na tom záleželo? Publikum se smálo a tleskalo. Nechal jsem v sobě všechno a dal do toho vše. Můj hlas se proplétal s melodií v rytmu, který jsem si vybrala. Byla to jedna z těch okamžiků, kdy se cítíte jako superstar, i když vás lidé vlastně neznají.

A pak to přišlo. Když jsem skončila, vyhlásili vítěze. Všichni kolem mě tleskali, ale já se nedokázala soustředit. Srdce mi bušilo, když jsem slyšela, že jsem vyhrála. Vstupenky na galavečer byly moje! V ten moment jsem se cítila jako královna. Až na to, že mi v tu chvíli došlo, že vlastně nevím, co teď. Jak se na takovou akci dostat bez peněz na oblečení? Ale co, už jsem tam byla. Půjdeme tam tak, jak jsme. A pak, když jsem tam stála, uviděla jsem ho. Kluka, který měl stejný výraz, jako já. Bez peněz, bez lásky. A to byl začátek něčeho, co jsem rozhodně nečekala.

Chladná noc, město spí, ale já ne. Když jsem dostala nabídku fotit v muzeu, myslela jsem, že se mi splnily sny. Muzeum, umění, barvy a světla. Jenže, co jsem našla, bylo mnohem víc než jen staré obrazy a sochy.

Vstoupila jsem do temných chodeb a hned jsem ucítila ten zvláštní zápach. Zápach starého dřeva a prachu, smíchaný se vzrušením. Kluci, co tam byli, vypadali jako by vypadli z nějakého trapného filmu. Všichni se snažili být cool, ale já viděla skrze jejich masky.

Jednoho z nich jsem zaujala hned. Jeho jméno bylo Tomáš. S vlasy jako plameny a pohledem, který by dokázal rozdělat led. Začali jsme si povídat a po pár slovech jsem věděla, že tohle bude víc než jen focení. Cítila jsem, jak mi buší srdce.

Byla jsem připravená na akci. Kluci vyndali kameru a začali natáčet. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nejedná jen o fotky. Spolu s Tomášem jsme se ocitli v chaosu, kde umění a erotika splývaly. Jako by se z muzeum stalo místo, kde se ztrácejí hranice.

Jak jsme se blížili k vrcholu, najednou se rozletěly dveře. Vtrhnul nějaký chlápek, v ruce měl klíč a v očích šílenství. „Co to tu děláte?“ zařval. Tomáš se na mě podíval, a já jsem věděla, že tohle je konec. Ale místo útěchy jsem se rozesmála. Jaký to byl paradox – vyhození z muzea za to, že jsem byla svobodná a nespoutaná.

Tak jsem se dostala na celebrity show Rouha. Jak? To je dlouhý příběh, ale zkrátím to. Všude kolem mě se pohybovali lidi s úsměvy od ucha k uchu, zatímco já se snažila vypadat, jako bych tu patřila. Ale víte co? Já jsem drsná holka a na tohle jsem připravená.

Atmosféra byla hustá, plná pachu drahého parfému a rychlých řečí. Cítila jsem, jak na mě všichni koukají, jako bych byla nějaká exotická zvířata v zoo. Nejdřív jsem si říkala, že je to sranda, ale pak přišel ten moment, kdy jsem se ocitla na scéně. Kdo by si pomyslel, že zrovna já dostanu šanci se ukázat?

Moderátor mě vyzval, abych se představila. Zvedla jsem hlavu, narovnala se a místo obvyklých keců jsem prostě spustila: „Jsem tady, abych ukázala, že peníze a láska nejsou všechno!“. Publikum ztichlo.

A pak to přišlo. Vystoupení! Začala jsem tancovat, jako by na tom závisel můj život. Každý pohyb byl jako exploze barev – rudá, modrá, zelená. Cítila jsem, jak ze mě spadla veškerá nervozita, a místo toho jsem se nechala unášet rytmem. Publikum se začalo hýbat, tleskali mi, a já jsem se cítila jako královna.

Ale pak, jako blesk z čistého nebe, jsem si uvědomila, že na scéně není nikdo jiný než můj bývalý přítel. Stál tam, s úsměvem, který jsem nenáviděla. V tom okamžiku se mi rozsvítilo: toto není jen show, toto je má šance na pomstu! Takže jsem se rozhodla, že se nestáhnu. Pořád jsem tančila, ale tentokrát s myšlenkou, že ukážu nejen jemu, ale celému světu, co ve mně je.

Na konci show jsem se zhluboka nadechla, vrátila se na místo a s úsměvem mu řekla: „Vidíš? Jsem lepší, než jsi si kdy myslel.“ A pak jsem odešla, s vědomím, že jsem se vrátila silnější, než kdy předtím. A to všechno díky show Rouha.