Černovláska.cz

Takže, tady to máme. Stojím před barem, kde se kluci snaží vytáhnout nějaké peníze na drinky a já, drsná holka bez koruny v kapse, se rozhodnu, že tohle nebude další nudný večer. Vzduch je nasáklý směsí potu, levného parfému a opojného pachu vypršeného piva. Galavečer se blíží a já vím, že mám šanci získat vstupenky. Hlava mi šrotuje, co udělat.

Na stole vedle mě leží leták s výzvou: „Vyhrajte vstupenky na Galavečer!“ Kdo by to nechtěl? Vzduch začíná vibrovat napětím, zatímco kolem mne se shromažďují další soutěžící. Záda se mi prohnou, jak se snažím ukrýt v rohu, ale já se nedám. Tohle je moje šance.

Vytahuji mobil a začínám scrollovat po informacích o soutěži. Na obrazovce se zjevuje heslo: „Nejlepší příběh o lásce bez peněz.“ To mě rozesměje. Láska? Bez peněz? To je moje každodenní realita! Vzpomínám na ty všechny příteláky, co jsem měla. Všichni se chtěli jen bavit, ale když přišlo na placení, vždycky zmizeli. Žádná láska, jen prázdné kapsy.

Takže jsem se rozhodla, že napíšu svůj příběh, nebo spíš, že ho prožiji. Snažím se přiblížit se k ostatním soutěžícím, chci znát jejich příběhy. Zjišťuji, že jsem jediná, kdo má takovouhle zkušenost. Ostatní mluví o romantických večeřích a drahých dárcích, ale já? Já vím, co to znamená sedět na rozbitém křesle s prázdnou peněženkou a snít o lepších časech.

V ten moment mě napadá, že bych mohla zkusit něco nečekaného. Předstoupím před všechny, začnu vyprávět svůj příběh a najednou se kolem mě vytvoří publikum. Každé slovo, které pronáším, je jako výstřel, jako by se mi v krvi rozproudila nová síla. Když skončím, cítím, jak se atmosféra mění. Ostatní soutěžící se mě dívají jako na nějakou hrdinku. A když vyhlásí vítěze, jsem to já. Cože? Vstupenky na Galavečer jsou moje. Ale to není konec, teď začíná nová kapitola. Jsem tady, abych ukázala, co všechno dokáže drsná holka bez peněz. A možná, že i bez lásky, se dá najít něco cennějšího – svoboda.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky a s pocitem, že svět mi dává facku za fackou. Ale pak jsem narazila na soutěž o vstupenky na galavečer, která mě zaujala. Archiv 3176 s informacemi o tom, jak získat lístky, se mi dostal do rukou jako náhodný úlovek na ulici. Kdo by to byl řekl?

Hlava mi šrotovala, jak bych mohla vyhrát. „Tohle je moje šance,“ pomyslela jsem si, když jsem otevřela webovou stránku. HTML 5 mi připomnělo, že i já mohu být součástí něčeho velkého. Srdce mi bušilo, když jsem se začala prokousávat pravidly soutěže. Jasně, že jsem neměla co ztratit!

Každý den jsem se vrhala do víru soutěžení, vyplňovala formuláře a snažila se najít co nejlepší způsob, jak zaujmout porotu. „Nepotřebuješ peníze, potřebuješ odvahu!“ křičelo mi v hlavě. Zatímco se ostatní snažili vymyslet kreativní příspěvky, já jsem se rozhodla, že to udělám po svém. Když jsem se do toho pustila, byla jsem jako tornádo.

Na galavečer jsem se dostala. Všude kolem mě se točilo bohatství a lesk, ale já jsem se cítila jako královna. Na sobě jsem měla staré šaty, ale s úsměvem, který by rozjasnil i tu nejtemnější noc. Kdybych mohla, roztrhla bych tu atmosféru jako papír. Všichni se otáčeli, a já jsem se cítila jako hvězda. Tohle bylo moje místo.

A pak to přišlo. Z ničeho nic mě oslovil chlapík, který měl v rukou sklenici šampaňského. „Ty jsi ta, co vyhrála vstupenky, co?“ zeptal se. Jeho pohled byl jako oheň. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je víc než jen soutěž. Peníze a láska? Tyhle věci mě už nezajímají. Skončila jsem se sklenicí v ruce, smíchem a tancem, zatímco svět kolem mě se rozpadal na kusy. Bylo to právě tady, v tom okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že žiju. A to bylo překvapení, které jsem nečekala.

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se celý svět zdál být proti mně. Seděla jsem na úzké lavičce v parku, vzduch byl prosycený vůní jarních květin, ale já byla bez peněz a bez lásky. V ruce jsem držela zmačkaný leták, který lákal na galavečer s hvězdami, na který jsem se chtěla dostat. A co víc, lístky stály víc, než moje poslední úspory.

„Co bys udělala pro vstupenky?“ pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na ten klobouk, co jsem viděla v obchodu, ten, co by mi dodal šmrnc. Zvedla jsem se a vyrazila do víru města. Cítila jsem chladný vítr procházející mezi mými vlasy, zatímco jsem se snažila najít způsob, jak se dostat na ten galavečer. Možná bych mohla prodat něco ze svých starých věcí, nebo zkusit štěstí a prostě se dostat dovnitř.

Jakmile jsem dorazila k místu konání, srdce mi bušilo jako o závod. Ne, že bych byla nervózní, spíš jsem byla připravená na akci. Jako drsná holka jsem si nemohla dovolit ukázat slabost. V davu jsem si všimla skupinky lidí snažících se získat poslední lístky. Někteří vypadali jako VIP, ale já? Já jsem se rozhodla jít na to od lesa.

Vešla jsem do zadního vchodu, kde se konaly přípravy. Zde to vonělo po čerstvém jídle a alkoholu. Rychle jsem se podívala kolem a odvážila se k jednomu z organizátorů. „Hele, mám nápad. Co kdybych ti pomohla s přípravou a ty mi za to dáš vstup?“ Zatímco jsem mluvila, cítila jsem, jak mě lidé hodnotí, ale já jsem se nedala. Všichni se na mě dívali jako na blázna, ale já jsem se usmívala.

Po pár hodinách shánění a smíchaných emocí jsem se dostala do haly, kde se galavečer konal. Byla to pastva pro oči – světla, hudba, lidé se smáli a tančili. Můj plán vyšel, ale pak jsem spatřila něco, co mi vyrazilo dech – na pódiu stála moje stará láska. V ten moment jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za útěk, se vlastně stalo návratem. Zůstala jsem tam stát jako zaražená. Nečekaný zvrat, který mi ukázal, že někdy je dobré se vrátit tam, odkud jsme utekli.

Jsem na dně, ale to mě nezastaví. Včera večer jsem stála před Galavečerem, který měl být plný luxusu, světel a lidí, co mají prachy. Jenže já se na to mohla jen dívat z ulice, bez centu v kapse. Skvělý pocit, co?

Ulice byly plné vůní, co se mísily se šumem města. Takový ten mix – levné jídlo, drahá móda a smíšené emoce. Zatímco se ostatní lidé smáli a bavili, já jsem se snažila najít způsob, jak se dostat dovnitř. Měla jsem plán, a ten plán byl jasný. Získat vstupenky za každou cenu.

Procházela jsem kolem, zírala na ty, co se chystali na červený koberec. Všichni se tvářili tak falešně šťastně, zatímco já jsem byla jako stín, který se snaží proplout mezi nimi. Našla jsem skupinku lidí, co se bavili o tom, jak vyhrát vstupenky. Zatímco oni se smáli, já jsem se k nim připojila. „Kdo potřebuje peníze, když máš šarm?“ pomyslela jsem si.

Po pár minutách vyprávění jsem zjistila, že jeden z kluků má plán, jak se dostat dovnitř bez placení. „Všechno, co potřebujeme, je odvaha a trocha štěstí,“ řekl. Jeho oči zářily a já jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. Po chvilce jsme se rozhodli jednat. Všichni jsme se schovali za odpadkovými koši a čekali na ten správný moment.

A pak to přišlo. Otevřely se dveře a my jsme se vřítili dovnitř, jako by nám patřil celý svět. Všude kolem mě byly zářivé světla, smích a hudba. Cítila jsem se jako královna, ale jen do chvíle, než mě někdo chytl za rameno. Byla to security. Byl to konec mé pohádky, ale v tom momentě jsem se zasmála. „Nejdeme ven, jdeme dál!“ vykřikla jsem a s tím jsem se vrhla zpět do davu. A tak jsem se ocitla na místě, které bych si nikdy nedovolila snít – a to všechno bez peněz, ale s plným odhodláním.

Jsem drsňačka. Peněz mám tak akorát na cigarety a levné pivo, ale to mi nebrání v tom, abych se dostala na akce, které mi v životě chybí. A teď, když jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na galavečer, neměla jsem na výběr.

Na to, abych si koupila lístek, jsem neměla. Kdo by také měl peníze? Tak jsem se rozhodla, že se pokusím vyhrát. Čas běžel a já se připravovala na velkou akci. Všude kolem mě se rozprostíraly vůně opojného parfému a levného jídla, které mě lákaly a dráždily zároveň. Představovala jsem si, jak by to vypadalo, kdybych na tom galavečeru byla. Kdo ví, možná bych si tam našla i někoho, kdo by mi splnil jedno tajné přání.

V den soutěže jsem se vydala do centra, kde se vše odehrávalo. Na ulicích to žilo. Lidi ve fraclích a šatech, jaké jsem viděla jen ve filmech. Jak jsem tak procházela, začal mě obklopovat zvuk hudby, která mě vábila jako siréna. Zastavila jsem se, abych se podívala na obrovské billboardy, které inzerovaly galavečer. Vzrušení mi stoupalo do hlavy jako alkohol. Když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že soutěž bude spočívat v tom, že musím ukázat svůj talent. Takže co? Jdu do toho!

Na pódiu jsem se postavila před publikum, které se smálo a tleskalo. Vzala jsem si do ruky mikrofon a začala jsem zpívat. Moje hlasové schopnosti byly daleko od dokonalosti, ale co na tom záleželo? Publikum se smálo a tleskalo. Nechal jsem v sobě všechno a dal do toho vše. Můj hlas se proplétal s melodií v rytmu, který jsem si vybrala. Byla to jedna z těch okamžiků, kdy se cítíte jako superstar, i když vás lidé vlastně neznají.

A pak to přišlo. Když jsem skončila, vyhlásili vítěze. Všichni kolem mě tleskali, ale já se nedokázala soustředit. Srdce mi bušilo, když jsem slyšela, že jsem vyhrála. Vstupenky na galavečer byly moje! V ten moment jsem se cítila jako královna. Až na to, že mi v tu chvíli došlo, že vlastně nevím, co teď. Jak se na takovou akci dostat bez peněz na oblečení? Ale co, už jsem tam byla. Půjdeme tam tak, jak jsme. A pak, když jsem tam stála, uviděla jsem ho. Kluka, který měl stejný výraz, jako já. Bez peněz, bez lásky. A to byl začátek něčeho, co jsem rozhodně nečekala.

Chladná noc, město spí, ale já ne. Když jsem dostala nabídku fotit v muzeu, myslela jsem, že se mi splnily sny. Muzeum, umění, barvy a světla. Jenže, co jsem našla, bylo mnohem víc než jen staré obrazy a sochy.

Vstoupila jsem do temných chodeb a hned jsem ucítila ten zvláštní zápach. Zápach starého dřeva a prachu, smíchaný se vzrušením. Kluci, co tam byli, vypadali jako by vypadli z nějakého trapného filmu. Všichni se snažili být cool, ale já viděla skrze jejich masky.

Jednoho z nich jsem zaujala hned. Jeho jméno bylo Tomáš. S vlasy jako plameny a pohledem, který by dokázal rozdělat led. Začali jsme si povídat a po pár slovech jsem věděla, že tohle bude víc než jen focení. Cítila jsem, jak mi buší srdce.

Byla jsem připravená na akci. Kluci vyndali kameru a začali natáčet. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nejedná jen o fotky. Spolu s Tomášem jsme se ocitli v chaosu, kde umění a erotika splývaly. Jako by se z muzeum stalo místo, kde se ztrácejí hranice.

Jak jsme se blížili k vrcholu, najednou se rozletěly dveře. Vtrhnul nějaký chlápek, v ruce měl klíč a v očích šílenství. „Co to tu děláte?“ zařval. Tomáš se na mě podíval, a já jsem věděla, že tohle je konec. Ale místo útěchy jsem se rozesmála. Jaký to byl paradox – vyhození z muzea za to, že jsem byla svobodná a nespoutaná.

Tak jsem se dostala na celebrity show Rouha. Jak? To je dlouhý příběh, ale zkrátím to. Všude kolem mě se pohybovali lidi s úsměvy od ucha k uchu, zatímco já se snažila vypadat, jako bych tu patřila. Ale víte co? Já jsem drsná holka a na tohle jsem připravená.

Atmosféra byla hustá, plná pachu drahého parfému a rychlých řečí. Cítila jsem, jak na mě všichni koukají, jako bych byla nějaká exotická zvířata v zoo. Nejdřív jsem si říkala, že je to sranda, ale pak přišel ten moment, kdy jsem se ocitla na scéně. Kdo by si pomyslel, že zrovna já dostanu šanci se ukázat?

Moderátor mě vyzval, abych se představila. Zvedla jsem hlavu, narovnala se a místo obvyklých keců jsem prostě spustila: „Jsem tady, abych ukázala, že peníze a láska nejsou všechno!“. Publikum ztichlo.

A pak to přišlo. Vystoupení! Začala jsem tancovat, jako by na tom závisel můj život. Každý pohyb byl jako exploze barev – rudá, modrá, zelená. Cítila jsem, jak ze mě spadla veškerá nervozita, a místo toho jsem se nechala unášet rytmem. Publikum se začalo hýbat, tleskali mi, a já jsem se cítila jako královna.

Ale pak, jako blesk z čistého nebe, jsem si uvědomila, že na scéně není nikdo jiný než můj bývalý přítel. Stál tam, s úsměvem, který jsem nenáviděla. V tom okamžiku se mi rozsvítilo: toto není jen show, toto je má šance na pomstu! Takže jsem se rozhodla, že se nestáhnu. Pořád jsem tančila, ale tentokrát s myšlenkou, že ukážu nejen jemu, ale celému světu, co ve mně je.

Na konci show jsem se zhluboka nadechla, vrátila se na místo a s úsměvem mu řekla: „Vidíš? Jsem lepší, než jsi si kdy myslel.“ A pak jsem odešla, s vědomím, že jsem se vrátila silnější, než kdy předtím. A to všechno díky show Rouha.

Stála jsem na rohu ulice, s pohledem upřeným na špinavý asfalt a srdcem, které mi bušilo jak splašené. Dajdou Glesinerova Bernard – jméno, které mi zní v uších jako melodie z poškrábaného vinylu. Věděla jsem, že tenhle večer bude jiný. Na mě se usmívala temnota, a já ji přijímala s otevřenou náručí.

Ulice voněly jako staré knihy – prach a nostalgie, a já cítila, jak se mi v žilách vaří adrenalin. Rozhodla jsem se jít rovnou do akce. Netrvalo dlouho a našla jsem její stopu. Bernard. Ten kluk měl reputaci. Rychlejší než myšlenka, chytřejší než většina. Věděl, jak se dostat na místa, kde jiní neměli šanci. Dnes jsem ho potřebovala.

Otočila jsem se na patě a zamířila k zapadlé hospodě, kde se shlukovali ti nejdrsnější z drsných. Černý džíny, kožená bunda a pohled, který mohl propálit ocel. Byla jsem připravená na všechno, co mi tenhle večer přinesl. Vzduch byl nasáklý kouřem a alkoholem. Srdce mi bušilo jak zběsilé, když jsem vstoupila dovnitř.

Bernard seděl v koutě, obklopený partou, která by mě mohla sežrat na posezení. Ale nebylo času na strach. Přistoupila jsem k němu, a jakmile mě spatřil, jeho oči se zúžily. „Co chceš, holka?“ zeptal se, jako by věděl, že nemám co ztratit.

„Potřebuju tvoji pomoc. A teď hned!“ odpověděla jsem bez váhání. V jeho očích se zablesklo. A já věděla, že se blíží bouře. Když jsme vyšli ven, tma se na nás zavřela jako plášť. Tak začala naše noční jízda, plná adrenalinu, tajemství a nečekaných zvratů. Ale na konci cesty mě čekalo něco, co jsem nečekala. Bernard nebyl tím, kým se zdál být.

Jak jsem zjistila, že jeho jméno je ve skutečnosti klíčem k mnohem větší hře, než jsem si kdy dokázala představit. Všechny plány, které jsem měla, se najednou zdály být bezvýznamné. A já? Já jsem se ocitla v srdci temnoty, s žhnoucím pocitem, že jsem se dostala na špatnou stranu. Ale jen tak snadno se nevzdám. „Tak co, Dajdou? Kde je ten pravý Bernard?“

Tak jo, začalo to obyčejně. Vstávala jsem s pocitem, že dnešek nebude jiný než ty předešlé. Hlava mi třeštila, na stole prázdný hrnek od instantní kávy a k tomu zaprášená klávesnice. Život bez peněz a bez lásky, to je moje realita. Ať si kdo chce co chce říká, já jsem tu, abych přežila.

Vydala jsem se do města, vzduch byl cítit po dešti a smog se mísil s vůní pečených trdelníků. Na rohu ulice seděl bezdomovec a mumlal něco o tom, jak mu České dráhy slíbily internetové služby, ale nikdo se mu neozval. „To je ale sranda,“ pomyslela jsem si, protože já jsem na internetu už dávno zapomněla. Jaký má smysl mít internet, když nemáš co říct?

Vyrazila jsem do nádraží, kde se mi podařilo ulovit pár drobáků od starého pána, který si mě pletl s jeho vnučkou. Zasmála jsem se, ale byla jsem z toho spíš znechucená. Na nádraží byla atmosféra jako v špatném filmu. Lidi se krčili v koutech, oblékli se do starých kabátů a snažili se utéct před realitou. Nikoho nezajímalo, jak to vlastně vypadá, když se člověk snaží.

Na nástupišti jsem potkala partu mladých kluků, co se snažili připojit na Wi-Fi, ale internetové služby nefungovaly. „Co budeme dělat teď?“ zakřičel jeden z nich a já se zasmála. „Tak si aspoň užijte tu realitu, kluci!“ S těmito slovy jsem se rozhodla, že si vezmu věci do vlastních rukou.

Našla jsem si starou, opuštěnou budovu kousek od nádraží. Vzduch tu byl chladný a v uších mi hučelo od nedostatku signálu. Ale byla tam jedna věc, co mě přitahovala – starý počítač. Rozhodla jsem se ho opravit. Po několika hodinách snažení a škrábání se na hlavě jsem konečně našla připojení. Měla jsem internet! Život bez peněz a bez lásky, ale s internetem! A tak jsem se připojila k virtuálnímu světu, kde jsem se dozvěděla, že mi vlastně nikdo nechybí.

Bylo to nečekané. „České dráhy“ mi přinesly víc než jen rozbitý internet. Dala jsem se do chatování s lidmi, kteří byli na stejné vlně. Místo abych hledala peníze nebo lásku, našla jsem něco, co jsem nepředpokládala – překvapivý pocit sounáležitosti. A tak jsem se stala královnou opuštěné budovy s internetem, a to bez jediného haléře v kapse.

Stála jsem na rohu ulice, kolem mě se vznášela vůně čerstvého chleba. Přesně tenhle chléb byl přitom mou noční můrou. Kdo by si pomyslel, že něco tak obyčejného může mít tak devastující účinky?

Byla jsem bez peněz, bez lásky, a mým jediným společníkem byla tma, která se vkrádala do mé duše. Včera jsem potkala kluka, co měl v ruce právě ten chléb. Smál se, jako by ho nic netrápilo. Tedy do chvíle, než mu ten bochník vypadl na zem. To se stalo.

Jakmile se chleba dotkl země, zjevil se z ničeho nic podivný stín. Byl to jako duch, co se zjevil z nitra pece. Oči mu svítily jako žhavé uhlíky a já cítila, jak mě chladí strach. Kluk se rozeběhl, ale já jsem zůstala. Moje zvědavost byla silnější než zdravý rozum.

Stín promluvil, jeho hlas byl jako šramot papíru v bouři. „Chléb je nebezpečný, víš? Může ti vzít víc než jen hlad.“ To byla výzva. Cítila jsem, že musím zjistit, co se vlastně děje, a tak jsem se rozhodla, že to zjistím. Vydala jsem se za ním do opuštěné pekárny na konci ulice.

V pekárně to vonělo jako za starých časů, ale pak jsem spatřila nepříjemné věci. Chléb ležel na stole, obklopený stíny, které se hýbaly jako hadi. Když jsem se přiblížila, stín se rozplynul a já uviděla, co se skrývá za ním. Bylo to nepředstavitelné. Chléb nebyl jen jídlo, byl to nástroj moci, který kolem sebe shromažďoval duše těch, co se o něj pokusili.

V ten moment jsem se rozhodla. Nehodlala jsem se vzdát. Rychle jsem vzala bochník do ruky a ucítila, jak se mnou proudí energie. Nečekala jsem, že se mi podaří porazit stín, ale udělala jsem to. Chléb explodoval v jasném světle a vzal s sebou všechny temnoty. Když jsem se podívala na zemi, byla prázdná. A já? Stála jsem tam, sama, ale s pocitem, že jsem porazila něco daleko většího než já.