Byl pátek večer, když jsem se rozhodla, že se prostě musím dostat na ten Galavečer. Všude kolem mě se šířily zvěsti o soutěži o vstupenky, a tak jsem si řekla, proč ne? Mám prázdné kapsy, ale to mi nezabrání v akci.
Vytáhla jsem starou, ošoupanou kšiltovku, co mi kdysi daroval brácha. Vůně oleje z motoru a zápach z garáže se mi mísily s adrenalinovým vzrušením. Zjistila jsem, že soutěž se koná v místním klubu, kde se schází samá smetánka. Ideální místo pro to, abych ukázala, co ve mně je.
V klubu to žilo. Lidé se houpali na rytmus hudby, všude byly blikající světla a já cítila, jak mě ta atmosféra pohlcuje. Požádala jsem barmana o sklenici vody – víc jsem si dovolit nemohla. Ale co na tom záleží? Můj cíl byl jasný. Po očku jsem sledovala, kdo se soutěže účastní. Zatímco ostatní se snažili zapůsobit svými outfity, já jsem se zaměřila na strategii.
Konečně přišla moje chvíle. Moderátor vyzval soutěžící, aby se představili. Když jsem došla na řadu, neváhala jsem. Chrlila jsem ze sebe slova jako kulomet. Vzrušení v sále bylo cítit. Zatímco ostatní se snažili zapůsobit na porotu, já jsem s nimi neměla slitování. Drsně jsem sdělila, co si o nich myslím a co bych pro ty vstupenky udělala.
Od poroty jsem dostala šokující otázku: „Jaký je váš největší strach?“ Na chvíli jsem se zarazila, ale pak jsem se zasmála. „Strach? Ten je pro slabochy, já se nebojím ničeho!“ Odpověděla jsem. A pak se stal zázrak. Zasmáli se a já vyhrála. Když mi předávali vstupenky, věděla jsem, že jsem si je zasloužila. Ale pak, když jsem se otočila, spatřila jsem tvář, kterou jsem znala. Bývalý, který mi zlomil srdce. A tenhle večer se teprve začal…