Bylo to jedno z těch večerů, kdy se celý svět zdál být proti mně. Seděla jsem na úzké lavičce v parku, vzduch byl prosycený vůní jarních květin, ale já byla bez peněz a bez lásky. V ruce jsem držela zmačkaný leták, který lákal na galavečer s hvězdami, na který jsem se chtěla dostat. A co víc, lístky stály víc, než moje poslední úspory.
„Co bys udělala pro vstupenky?“ pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na ten klobouk, co jsem viděla v obchodu, ten, co by mi dodal šmrnc. Zvedla jsem se a vyrazila do víru města. Cítila jsem chladný vítr procházející mezi mými vlasy, zatímco jsem se snažila najít způsob, jak se dostat na ten galavečer. Možná bych mohla prodat něco ze svých starých věcí, nebo zkusit štěstí a prostě se dostat dovnitř.
Jakmile jsem dorazila k místu konání, srdce mi bušilo jako o závod. Ne, že bych byla nervózní, spíš jsem byla připravená na akci. Jako drsná holka jsem si nemohla dovolit ukázat slabost. V davu jsem si všimla skupinky lidí snažících se získat poslední lístky. Někteří vypadali jako VIP, ale já? Já jsem se rozhodla jít na to od lesa.
Vešla jsem do zadního vchodu, kde se konaly přípravy. Zde to vonělo po čerstvém jídle a alkoholu. Rychle jsem se podívala kolem a odvážila se k jednomu z organizátorů. „Hele, mám nápad. Co kdybych ti pomohla s přípravou a ty mi za to dáš vstup?“ Zatímco jsem mluvila, cítila jsem, jak mě lidé hodnotí, ale já jsem se nedala. Všichni se na mě dívali jako na blázna, ale já jsem se usmívala.
Po pár hodinách shánění a smíchaných emocí jsem se dostala do haly, kde se galavečer konal. Byla to pastva pro oči – světla, hudba, lidé se smáli a tančili. Můj plán vyšel, ale pak jsem spatřila něco, co mi vyrazilo dech – na pódiu stála moje stará láska. V ten moment jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za útěk, se vlastně stalo návratem. Zůstala jsem tam stát jako zaražená. Nečekaný zvrat, který mi ukázal, že někdy je dobré se vrátit tam, odkud jsme utekli.