Kdo by si pomyslel, že se ocitnu uprostřed Galavečera s prázdnými kapsami a srdcem bez lásky? Město se rozsvítilo neonovými barvami, směs vůní jídla a parfémů se mísila s hlukem davu. Všichni se chystali na velkolepou akci, zatímco já se snažila prodrat skrz lidi jako drsňák v džínách a kožené bundě.
Vytáhla jsem z kapsy poslední drobáky a rozhodla se zkusit štěstí v soutěži o vstupenky. Bylo to jako hodit mincí do studny – bez šance, ale co jiného mi zbývalo? „Hej, slečno! Chceš se zúčastnit?“, zavolal na mě jeden ze soutěžících, jehož úsměv byl stejně prázdný jako moje peněženka. Kývla jsem a sledovala, jak se kolem mě rozjíždí kolotoč emocí a naděje. Připadala jsem si jako v hlavní roli filmu, kde nikdo neví, co se stane dál.
Celý večer byl naplněný napětím. Vzduch byl těžký, plný očekávání, a já se snažila zůstat soustředěná. Všude kolem mě se točily lidé s úsměvy, zatímco já jsem se snažila najít způsob, jak se dostat na scénu. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to o víc než jen o tom, kdo má víc peněz. Je to o tom, kdo se nebojí hrát.
A tak jsem se rozhodla. Přihlašovala jsem se do soutěže jako neohrožená bojovnice. Když přišla moje chvíle, vylezla jsem na pódium a srdce mi bušilo jako v hardcore punku. Odpovídala jsem na otázky s takovou vášní, že i lidé v prvních řadách se začali smát a tleskat. V ten moment jsem zapomněla na to, jak jsem bez peněz a bez lásky. Cítila jsem se silná.
Jak soutěž skončila, a já se dozvěděla, že jsem vyhrála, pocítila jsem něco zvláštního. Nejenže jsem dostala vstupenky, ale i něco víc – novou naději a možná i nové přátele. Na galavečeru jsem sice byla sama, ale ten pocit, kdy jsem dokázala něco, co jsem si nikdy nepředstavovala, mě naplnil. A tak, s lístky v ruce, jsem vkročila do světa, který byl plný barev, vůní a možností. Odpověď na otázku, co se stane dál, byla jasná: nikdo neví, ale já jsem připravená na akci.