Když jsem se probudila, slunce se dralo skrze špinavé okno jako malý zloděj, co chce ukrást má tajemství. Dneska to ale nebude o tajemství, ale o akci. Soutěž o vstupenky na galavečer mi přišla do rukou jako zlatý klíč k neznámému světu. A já? Já jsem na takový klíč vždycky čekala.
Oblékla jsem si své nejvíc vytahané triko, které pamatuje časy, kdy jsem měla peníze na kafe a cigarety, a vyrazila jsem do města. Počítala jsem každý krok jako minci, co mi chyběla v kapse. Ulice byly špinavé, ale pro mě byly jako plátno, na kterém se malovaly příběhy. Cítila jsem vůni čerstvého pečiva z pekařství, co se snažilo zaplnit díry ve městě. Tak blízko, a přesto tak daleko od mých snů.
Po chvíli jsem dorazila na místo, kde se měla soutěž konat. Lidi tam běhali jako včely, všichni měli jasný cíl – vyhrát. Křičeli, smáli se, a já jen stála opřená o zeď, s pocitem, že jsem mezi nimi jako stín. Ale to mi nevadilo. Naopak, adrenalin ve vzduchu mě povzbuzoval. Cítila jsem, jak mi srdce buší jako divoké zvíře, když jsem slyšela, jak se vyhlašují pravidla soutěže.
Soutěž byla jednoduchá – kdo překoná vtipnou výzvu, ten získá vstupenky. Vtipná výzva? Pro mě to byla výzva přežít. Když mě zavolali, vykročila jsem vpřed s odhodláním. Můj úkol? Zahrát si na umělce a udělat improvizované vystoupení v oblečení, které bych našla na ulici. To jsem uměla.
A tak jsem se vrhla do akce, oblečena jako klaun, a diváci se smáli, tleskali a já si užívala každou vteřinu. V tom chaosu jsem cítila, že jsem konečně na správném místě, i když jsem neměla peníze ani lásku. A pak to přišlo – vítězství! Ruce nad hlavou, křik, nadšení. Ale konec byl jiný, než jsem čekala. Vstupenky byly jen pro jednu osobu. A co jsem dostala? Pozvání na rande s organizátorem. Takže já, drsná holka bez peněz, ale s úsměvem, se chystala na něco, co jsem nikdy nechtěla. Jaký paradox, co? Kdo by to byl řekl!