Včera jsem se rozhodla, že už mám dost toho, jak se potloukám po ulicích a sleduju, jak si ostatní užívají. Vzala jsem si posledních pár korun, co jsem měla, a zamířila jsem k Galavečeru. Všichni tam mluvili o nějaké soutěži o vstupenky a já byla odhodlaná se do toho dostat. Ne, že bych měla nějaké velké ambice, ale ta atmosféra – plná světel a smíchu – mě lákala jako magnet.
Jakmile jsem dorazila na místo, ucítila jsem vůni exotických jídel ze stánků, které lemovaly cestu. Lidé se tlačili kolem, smáli se a vychutnávali si každý okamžik. Já jsem se snažila zapadnout, ale s mojí drsností to šlo těžko. Zatímco jsem si prohlížela ty nablýskané tváře, jeden chlápek vedle mě se smál a povídal o tom, jak to vyhrají. A já? Já jsem se rozhodla, že se do té soutěže zapojím, i když jsem neměla ani cent.
Vytáhla jsem ze své kapsy starý mobil a zjistila, že soutěžní otázky jsou snadné, pokud máš trochu štěstí a odvahy. Když zazvonil zvonec, já jsem byla připravená. „Co je to za blábol? Klidně si to rozmysli!“ zvolala jsem na moderátora, když se mě zeptal na první otázku. Ostatní se na mě podívali, ale já jsem se usmála. Rozhodla jsem se, že tentokrát nebudu jen pozorovatelka.
Vytáhla jsem ze sebe energii, kterou jsem si schovávala na horší časy. Odpovídala jsem na otázky s takovou vášní, že jsem brzy zaujal i porotu. Když jsem se dostala až do finále, cítila jsem se jako královna. Lidé kolem mě tleskali, a já jsem si říkala: „Tohle je ten moment, na který jsem čekala.“
V poslední otázce jsem narazila na zádrhel, ale jak jsem se na chvíli zamyslela, přišel mi na mysl starý vtip, který jsem slyšela. „Kdo má poslední slovo? Já!“ zvolala jsem do mikrofonu, a celý sál propukl v smích. Jak jsem to řekla, bylo mi jasné, že jsem to vyhrála. A co na to všechno? Že jsem neměla peníze na vstupenku? Teď jsem měla víc, než jsem kdy snila! Jak jsem odešla z akce, věděla jsem, že peníze nejsou všechno – já jsem zvítězila, a to je to, co se počítá.