Jsem na ulici, kde se asfalt spojuje s mým srdcem. Rap zní z každého rohu, a i když nemám peníze, mám hlas, který se nenechá umlčet. Umlčeli mě kluci, co si mysleli, že mají vše pod kontrolou, ale oni nevědí, co je to žít bez lásky.
Včera jsem seděla na schodech starého paneláku, zafoukaná, jak vítr hrál svou melodii. Zvuk rapu se linul z okolních bytů, a já jsem se cítila jako součást té symfonie, i když jsem neměla ani na rohlík. Ale koho to zajímá? Můj svět je plný rytmu, a to je všechno, co potřebuju.
Jak jsem poslouchala, náhle se objevila skupinka mladých kluků, borci z ulice, co se snažili prorazit. Jedna holka, co měla na sobě kšiltovku zpátky, do mě strčila, ale já jsem se nenechala jen tak odbýt. „Hele, co potřebujete?“ zeptala jsem se, a oni se na mě podívali, jako bych byla z jiného světa.
Začali jsme spolu rapovat, a já jsem přidala své vlastní verše. Bylo to jako jiskra, co vzplála v temnotě, a já jsem cítila, jak mě to hřeje u srdce. Kluci se smáli, ale já jsem věděla, že je to víc než jen zábava. Byli jsme parta, co se snažila znovu zázračně oživit muze rapu v našem městě.
A pak, po několika hodinách, kdy jsme se smáli, rapovali a snili, jsem si uvědomila, že se na mě dívají jinak. Jako na někoho, kdo může něco dokázat. A tak jsem se rozhodla. Místo abych se bála, postavím se jim a ukážu, co ve mně je. Možná nemám peníze, ale mám něco mnohem cennějšího – hlas, který chce být slyšen.
A tak jsem se s nimi domluvila na malém koncertu na náměstí. Překvapení? Nečekali, že to udělám. Ale já jsem drsňačka bez lásky, a teď je čas, abych znovu zažehla plamen rapu v našich životech.