Na ulicích města, kde se šedé zdi snoubily s neonovými světly, se proplétala Michaela Štoudková. S tmavými vlasy spadanými do očí, v odrbané bundě a teniskách, které pamatují lepší časy, byla jako stín mezi lidmi, kteří se jí pokoušeli ignorovat. Každý den byl pro ni boj, a to nejen s osudem, ale i s vlastními démony.
Včera večer, pod klenbou hvězd, se rozhodla, že se nenechá dál tlačit do kouta. Před sebou měla cíle – dostat se k neonovému baru na rohu, kde se scházeli lidé, co žili na hraně. Vzduch byl prosycen aromatem levného alkoholu a cigaret, ale ona to milovala. Cítila se tam jako doma, mezi svými.
Jakmile vstoupila dovnitř, oči všech se na ni obrátily. Měla v sobě sílu, která přitahovala pozornost. Nechtěla se bavit o slabostech, chtěla akci. U baru si objednala whiskey, a když jí barman podal sklenku, věděla, že tenhle večer bude jiný. Kolem tancovali lidé, smáli se, a ona se snažila najít svůj vlastní rytmus.
Nečekaně se k ní přitočil kluk s rozcuchanými vlasy a vytetovanými pažemi. Jeho úsměv byl okouzlující, ale v jeho očích byla temnota, kterou Michaela dokonale rozpoznala. „Co hledáš, drsňáčku?“ zeptal se. Michaela se usmála a odpověděla: „Svobodu.“ V tu chvíli se spojili, jako by na sebe čekali celé roky.
Noc pokračovala, a ona se ocitla v adrenalinovém víru – tancovala, smála se, a zapomněla na všechno, co ji trápilo. Ale když se ráno rozednilo, zjistila, že ten kluk zmizel, a s ním i její iluze o svobodě. Na stole ležela jediná poznámka, kde stálo: „Někdy je lepší zůstat sama.“ Michaela se zhluboka nadechla a s novým odhodláním se vydala zpět do drsných ulic, kde ji čekaly další výzvy.