Hráči, led a mráz: Jak jsem se dostala k McKulhymu a Stanley Cupu

Jako drsňačka bez peněz jsem se dostala na ledovou arénu, kde jsem potkala McKulhyho. Zatímco se lidé bavili, já jsem se pokusila udělat dojem. A pak, na slavnosti Stanley Cupu, se stalo něco nečekaného.

Jako drsňačka z ulice jsem se nikdy nebála ničeho. Všechny ty prázdné peněženky a bezcílné noci mě naučily, že když chceš něco, musíš si to vzít. A tak jsem jednoho dne zahnula do ledové arény, kde jsem poprvé potkala McKulhyho. Jeho jméno mi znělo jako melodie, ale já jsem neměla čas na romantiku. Byla to zima, mráz mi pronikal až do kostí, zatímco jsem se snažila proklouznout mezi fanoušky, kteří jásali nad hokejovým zápasem.

Všude kolem mě se rozléhaly výkřiky a vzrušení. Lidé mávali prapory a já cítila, jak mi v krvi koluje adrenalin. Hokej je pro mě jako droga; od první chvíle, co jsem viděla puk klouzat po ledě, jsem věděla, že jsem našla něco, co mi dává smysl. A pak jsem ho spatřila – McKulhyho, kterého jsem znala jen z televizních obrazovek. Jeho brusle se zdály tančit na ledu, a já jsem věděla, že tohle je má šance.

Vyběhla jsem na led, moje boty klouzaly a já jsem se snažila nevypadat jako naprostý idiot. Cítila jsem, jak mě lidé pozorují, ale to mě nezastavilo. Když jsem se dostala dost blízko, zakřičela jsem: „Hej, McKulhy, potřebuješ novou fanynku!“ A on se otočil. V jeho očích jsem viděla překvapení, ale také pobavení. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na správném místě, i když jsem neměla ani haléř.

Po zápase jsem se dostala do šatny, kde to vonělo potem a ledem. Kluci se smáli, zatímco McKulhy se na mě usmíval. „Co tady děláš, drsňačko?“ zeptal se. A já, bez zamyšlení, jsem odpověděla: „Dělám si nárok na tvou pozornost. A možná i na ten Stanley Cup.“ Všichni se rozchechtali, ale já jsem to myslela vážně. Dva dny poté jsem dostala nečekanou zprávu – pozvání na slavnostní předání Stanley Cupu.

Na slavnosti to bylo jako v pohádce. Lidé se tlačili kolem, a já jsem se snažila zůstat nenápadná. Když přišel McKulhy, jeho úsměv byl jako slunce, které prozařuje mráz. Ale pak, když jsem se s ním setkala, došlo mi, že tohle není jen o hokeji. Cítila jsem chemii, která mi vzala dech. A pak se to stalo – polibek. Všichni kolem nás zmizeli, a já jsem nevěděla, co si myslet. Zjistila jsem, že i když nemám peníze a lásku, mohla bych mít něco mnohem víc – příběh, který stojí za to vyprávět.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *