Kdo potřebuje lásku?
Na ulici jsem se naučila, že láska je pro ty, co mají čas. Já čas nemám. Město je moje hřiště, kde se prodávají sny, ale já si žádné nekupuji. Když jsem potkala Romana, měl v očích ten stejný hlad jako já. Nešlo mu o nic jiného než o přežití. Noc byla studená, vzduch voněl po dešti a asfalt se leskl jako zrcadlo.
Román s Gellierovou
Roman byl kluk s příběhem, který se mi zapsal do paměti. Když jsme se potkali u starého kontejneru, říkal mi, že jeho jméno je Gellierová. Bylo to tak absurdní, že jsem se musela smát. Věděl jsem, že mu na mě nezáleží, ale vzájemná přitažlivost byla mocná. Srdce mi bušilo jako bláznivé.
V noci, když zní ulice
Procházeli jsme se uličkami, kde se potulovali bezdomovci a zloději. Každý z nás měl svůj plán a svůj cíl. Roman mi ukázal, jak přežít. Učili jsme se jeden od druhého, jak krást pohledy kolemjdoucích, jak se skrýt ve stínech a jak se smát, i když je život na nic.
Nečekaná nabídka
Jednoho večera mi Roman navrhl, abychom se zapletli do něčeho většího. Mluvili jsme o loupeži, ale ne ledajaké. Cílem byl noční bar, kde se schovávaly peníze. Znělo to bláznivě, ale já jsem byla na to připravená. Srdce mi bušilo, ale věděla jsem, že to udělám.
Překvapení na konci
Když jsme se dostali dovnitř, adrenalin mi pumpoval v žilách. Všechno šlo podle plánu, dokud se to nezkazilo. Roman mě zradil a já zůstala sama. Naštěstí jsem si uvědomila, že láska není to, co jsem potřebovala. Na konci noci jsem vyšla ven, s prázdnýma rukama, ale s plným srdcem. Bez peněz, bez lásky, ale s pocitem svobody.