Bylo to jedno z těch osudových odpolední v Praze. Slunce se schovalo za šedé mraky, ale vzduch byl horký, jako by se město snažilo vybuchnout. Jsem tam, kde jsem být nechtěla, v srdci demonstrace, kterou vedl Jiri Paroubek. Město se chvělo pod nohama, jak se dav tlačil vpřed, a já jsem se snažila najít svoje místo mezi těmi, co křičeli, mávali transparenty a chtěli změnu.
„Pojď, holka, my to nevzdáme!“ zavolal na mě chlapík s rozcuchanými vlasy a pomačkaným oblekem. Odpověděla jsem mu jen jedním pohledem. Nejde tu o slova, jde o akci. Pro mne je to jen chaotická symfonie lidských emocí. Cítím tu vůni potu, strachu a naděje. Zvedla jsem hlavu a nasála to všechno. Tohle je moje scéna.
Všude kolem mne se ozývaly výkřiky a nenávistné slogany. „Dost bylo lží! Chceme pravdu!“ Byl to vzrušující pocit, jako by mi někdo rozprášil energii do žil. Ale nebylo to zadarmo. Každý výkřik měl svou cenu a já jsem to cítila. Otočila jsem se, abych viděla, co se děje vzadu. Policie se připravovala na zásah, a já jsem věděla, že musím být připravena na cokoliv.
Náhle jsem se ocitla uprostřed, když dav explodoval v šílenství. Lidé se tlačili, křičeli, a já jsem byla jednou z nich, cítící to vzrušení, které jsem už dlouho nezažila. Křičela jsem, mávala rukama, jako bych chtěla zlomit všechny řetězy. V tu chvíli jsem byla součástí něčeho mnohem většího než já sama.
A pak to přišlo. Nečekaně. Z davu vystřelila nějaká flinta. Zastavila jsem se, zírajíc na scénu s otevřenými ústy. Chlapík, co volal na mě, ležel na zemi. Adrenalin mi naskočil do krve, ale v tu chvíli jsem se rozhodla. Není čas na strach. Předběhla jsem dav a vrhla se dolů k němu. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo. Bojím se? Ne. Tohle je moje chvíle. Tohle je můj svět. A já se nenechám zastavit.
Celý ten chaos se proměnil v tichou dohru. Když jsem se postavila na nohy, sledovala jsem, jak se dav rozpadá. Jiri Paroubek, ten král chaosu, stál už jen jako stín. A já? Já jsem si uvědomila, že změna začíná uvnitř. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná.