Bylo to jedno z těch večerů, kdy smog z města pálil do nosu jako levná cigareta. Vzduch byl tak těžký, že jsem si musela přitáhnout kapuci hlouběji k obličeji, abych se nenechala pohltit tímhle zmatkem. Ve vzduchu visela vůně smaženého jídla, ale moje žaludek byl prázdný a neměl čas na takové blbosti. Dneska jsem měla jiný cíl – soutěž o vstupenky na Galavečer.
Na rohu ulice se shromáždila skupina lidí, každý z nich měl v očích jiskru naděje, ale já jsem věděla, že musím být rychlá. Můj plán byl jednoduchý – dostat se dovnitř, vyhrát a pak se postavit na pódium. Cítila jsem, jak mi adrenalin koluje v žilách, zatímco jsem se probíjela davem. Žádné kecy, žádné zdržování.
Vstupenka stála víc, než jsem si mohla dovolit, ale co na tom záleželo? Zjistila jsem, že soutěžící měly předvést nějaký talent. Představa, že bych tam šla a ukázala, co umím, byla lákavá. Vytáhla jsem z kapsy kousek papíru s rychlým skicováním toho, co bych mohla udělat. Rychlá akce – zpěv, ať už to zní jakkoliv.
V ten moment se najednou otevřely dveře, a já jsem se dostala dovnitř. Místnost byla osvětlená neonovými světly, vzduch byl cítit po parfému a potu. Na pódiu stála holka s kytarou, a zatímco zpívala, já jsem se připravovala na svůj okamžik. Když jsem konečně přišla na řadu, stoupla jsem si na prkna a vychrlila z sebe všechno, co jsem měla. Lidé se začali smát, někteří tleskali, a já jsem se cítila jako královna.
A pak přišel šok. Zrovna když jsem skončila, vyšel na pódium moderátor. „A vítězem se stává…“ a ukázal na mě. Nechápala jsem. Tohle byla ta změna, kterou jsem potřebovala. Vzala jsem si vstupenky a s pocitem vítězství jsem se otočila. Ale co když tohle byla jen iluze? Co když jsem jen hrála hru, kde jsem sama sobě nepřítelem? Tak či onak, já jsem dneska vyhrála a to bylo to, co se počítalo.