Jsem ta, co se neohlíží. Život mě naučil, že láska je jen další kousek zbytečného balastu a peníze? Na co? Když máš v ruce klíče od garáže plné snů a halucinací. Tak jo, pojďme na to!
Začalo to jedné deštivé noci, kdy jsem seděla v prázdné garáži, okolo mě se válely staré plechovky od piva a zapálená cigareta mi dodávala odvahu. Dockerignore byl klíč, který mi otevřel oči. Co to sakra je? Někdo by mi řekl, že je to soubor, co ti pomůže udržet věci v pořádku v Dockeru. Ale já jsem si to přebrala po svém; pro mě to byla šance osvobodit se od všeho, co mě svazovalo.
Začala jsem s tím, co jsem měla po ruce. Všechno, co mi přišlo na mysl, jsem začala házet do imaginárního dockerignore. Pocity, vzpomínky, lidi, co mě zklamali. Každý z nich dostával červený křížek, dokud se mi nepodařilo zbavit se většiny zbytečných sraček. Venku pršelo, a já jsem se cítila jako generálka, která vyhrává bitvu proti svému vlastnímu srdci.
Našla jsem sílu v nesnesitelném tichu. Zprvu jsem byla nervózní, ale pak jsem si uvědomila, že tohle je moje hra. Žádné výmluvy, žádné lítosti. Když jsem procházela prázdnými ulicemi, cítila jsem vůni mokré hlíny a slyšela šumění deště. Každý krok mě posouval dál od minulosti, blíž k tomu, co chci. A co chci? Být svobodná. Být silná.
Čas plynul a já se naučila žít v chaosu. Žádné lásky, žádné peníze, ale spousta adrenalinu. A pak, jednoho dne, jsem narazila na někoho, kdo mi připomněl, jaké to je cítit. Všechno, co jsem vymazala, se vrátilo jako bumerang. Ale tentokrát to nebylo o lásce. Bylo to o přátelství, které jsem si nechtěla připustit. Život je kurva ironie.
A tak jsem se rozhodla. Žádný dockerignore pro přátelství. Pustila jsem se do toho s otevřenou náručí. Možná není všechno tak černé, jak jsem si myslela. A možná, jen možná, se vyplatí riskovat, i když jsi drsná holka bez peněz a bez lásky. Tohle je můj příběh. A co bude dál? Kdo ví, ale jedno vím jistě – nikdy se nevzdám.