Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky a jediný, co mi zbylo, byla ta moje drsnost. Když mi kamarádka poslala zprávu o tom, jak aktivovala svůj consent API, nevěděla jsem, o čem mluví, ale bylo mi jasné, že to musí být něco, co mi pomůže. Rychle jsem se na to vrhla.
Vstoupila jsem do té zapadlé kavárny, kde se mísily vůně kávy a cigaret. Zaslechla jsem klábosení o technologiích a aplikacích, které měly usnadnit život. Nechtěla jsem poslouchat, ale znělo to, jako by tam byli lidé, kteří mají něco, co já nemám. Někdo mi říkal o tom, jak je důležité mít kontrolu nad tím, co děláte, a jak mít svůj vlastní API je klíčem k tomu, aby vás nikdo neovládal.
Tak jsem to vzala do svých rukou. Zjistila jsem, že aktivace consent API není nic jiného než rozhodnutí, že si vezmu své právo zpět. Vstoupila jsem do světa, kde jsem mohla říct „ne“. Bylo to jako osvěžení po dlouhém dni v horku. Cítila jsem tu svobodu, když jsem si uvědomila, že nikdo mi nemůže říkat, co mám dělat.
Vzpomínám si, jak jsem se setkala s klukem, který měl stejný zápal. Byl jako oheň, a já jako vítr. Spolu jsme se rozhodli, že vyzkoušíme aktivaci našeho API na vlastní kůži. Byl to adrenalinový zážitek, kdy jsme si vzájemně ukazovali, jak daleko jsme ochotni zajít pro svá vlastní práva. V hlavě mi šrotovalo a srdce bušilo jako splašené.
Na konci večera jsem si uvědomila, že ten kluk byl stejně zranitelný jako já. Zjistila jsem, že aktivace consent API není jen o technologiích, ale také o lidské důvěře. Když jsem se s ním rozloučila, byla jsem překvapená, jak moc jsem se otevřela. Možná, že láska a peníze nejsou to jediné, co nás drží při životě. Možná je to právě ta síla říct „ano“ nebo „ne“ a vědět, že to máme pod kontrolou.