Život je jako programování, ne? Dneska mi do ruky spadla knížka o PHP, a tam jsem narazila na něco, co mi přišlo jako vzkaz. class with toString. Co si budeme povídat, v téhle džungli ulic, kde se špína a květiny mísí v jeden odporně krásný obraz, jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Ale ne tak, jak si možná představujete.
Bylo to jedno z těch večerů, kdy jsem neměla na jídlo, ale na cigarety ano. Stála jsem na rohu ulice, smog se mísil s vůní levných parfémů a já si říkala, že tady přece nemůžu zůstat. Rozhodla jsem se, že napíšu svou vlastní třídu, která bude mít metodu toString. Ale místo kódu jsem použila realitu.
Našla jsem partu kluků, co se váleli kolem zaparkovaného auta, smáli se a žrali popcorn. Jejich svět byl barevný, zatímco já jsem byla černobílá. Přišla jsem blíž a s úsměvem, který byl spíš jako výsměch, jsem řekla: „Hele, kluci, co takhle trochu zábavy?“
Jeden z nich, ten s tetováním na krku, mě vzal za ruku a táhl mě k nim. „Co umíš, holka?“ zeptal se. A já si uvědomila, že tohle je můj okamžik. Bez přemýšlení jsem začala vykládat příběh o třídě, která žila v paralelním vesmíru, kde se realita a kód mísily. Když jsem skončila, kluci na mě koukali jako na zjevení.
Hlava mi šrotovala, jak jsem viděla, že je to strhlo. Vytvořila jsem si vlastní string, svou vlastní realitu, v níž jsem byla hrdinkou. Ale v tom se objevil někdo, koho jsem nečekala. Moje minulost. Chlápek, kterého jsem znala, se zjevil jako duch z minulosti. Očima mi projel hněv a smutek. Teď jsem věděla, že i když jsem mohla tvořit nové příběhy, minulost mě nikdy neopustí.
„Tak co, holka, co s tím uděláš?“ zeptal se. A já jenom dodala: „Jsem toString, ale i tak vím, že není všechno, co se třpytí, zlato. Kdo ví, co zítra přinese. Možná zůstanu, možná uteču. Ale teď chci žít.“