Ulice města byly pokryté tmavým asfaltem, nasáklým deštěm a životem, který se v nich odehrával. Všude kolem mě se mísily vůně benzínu a starého chleba, zatímco já jsem bloudila mezi stíny. Jsem drsná holka, bez peněz a bez lásky. Nikdy jsem nebyla typ, co by se rozplýval nad romantikou. Moje duše byla spíš jako úder kladivem – přímá a nekompromisní.
Jednoho dne, když jsem se procházela po zapadlých ulicích, narazila jsem na cid1701kkratochvilova. Byla to stará budova, která vypadala, jako by jí město zapomnělo. Její špinavé okna a zrezivělá vrata mě přitahovala. Zvědavost byla silnější než strach. Otevřela jsem dveře a uvnitř na mě dýchla atmosféra zapomenutých příběhů.
V temném rohu jsem spatřila Uriela. Jeho pohled mě okamžitě zasáhl. Byl to kluk s tělem, které vypadalo, jako by prošlo peklem, ale jeho oči měly v sobě plameny života. Stál tam, obklopený starými krabicemi, a smál se. „Co tu děláš, holka?“ zeptal se a já se na něj podívala s výrazem, který říkal, že jsem tu pro víc než jen zvědavost.
Začali jsme si povídat. Uriel měl příběh, který byl stejně drsný jako můj. Oba jsme jsme byli ztracení, ale to nás spojovalo. Vydali jsme se na cestu napříč městem, zatímco se tma okolo nás zhušťovala. Procházeli jsme se po barevných graffitech a smíchem, který odrážel náš pocit svobody. Našli jsme si malou garáž, kde jsme se schovávali před deštěm a přemýšleli o tom, co dál.
Pak přišel zlom. Našli jsme starou dodávku s klíčema na palubní desce. Byla to šance na útěk. „Co říkáš, vezmeme to?“ zeptala jsem se. Uriel se usmál a já věděla, že tohle je okamžik, kdy se můj život změní. Srdce mi bušilo, když jsem usedla za volant. Ale těsně předtím než jsme vyjeli, vtrhla dovnitř banda kluků. „To je naše auto!“ zakřičeli a já věděla, že teď nastává pravý boj.
Než jsme stačili zareagovat, začalo to. Bojovali jsme, ale s každým úderem jsem cítila, jak se mi zvedá adrenalin. Uriel byl u mě, jeho síla byla jako magnet, a najednou jsme byli tým. Nakonec jsme je přemohli, ale s těžkým srdcem jsem se podívala na Urielovu ruku, která byla zraněná. „Co teď?“ zeptal se, a já, bez jediného slova, jsem věděla, že tohle je jen začátek našich dobrodružství.
Asi jsme se dostali daleko, ale tenhle příběh byl teprve na začátku. Kdo ví, co nás čeká? Ale jedno bylo jasné – nic nebude jako dřív. A co se stalo s mým srdcem? Možná jsem našla něco víc než jen útěk.