Šedé město a ztracené sny
Jsem na ulici, kde každý den voní smog a levné kebaby. Město je šedé, jako moje vzpomínky na lepší časy. Zase jsem bez peněz, zase jsem bez lásky. Dneska to ale vezmu do svých rukou. Uriel se mi zjevil jako záblesk naděje, ale v mé realitě je to spíš noční můra. Na ulici potkávám lidi, co se mi vyhýbají pohledem, ale já se s tím nesmířím.
Setkání s Uriem
Když jsem ho poprvé uviděla, byl jako zázrak. S jeho blonďatými vlasy a modrýma očima, které se lesknou jako kus ledu, jsem na chvíli zapomněla na všechny starosti. Zkoumala jsem jeho tvář, jeho úsměv, a v tu chvíli jsem věděla, že musím vědět víc. Uriel měl v sobě něco neuchopitelného – tajemství, které mě lákalo.
Nečekaný zvrat
Noc se blížila a my se ocitli v opuštěném skladišti. Vzduch byl nasáklý vůní starého dřeva a kovy. Uriel mi ukázal, co skrývá: malou krabičku. „Tohle je cid1697kkratochvilová,“ řekl s vážným výrazem. Otevřel ji a uvnitř byly staré fotky a poznámky. Zjistila jsem, že je to jeho minulost, plná zlomených snů a zklamání.
Hra se vzpomínkami
Začali jsme procházet fotky, které mě zavedly do jiného světa. Každý obrázek, každá poznámka, mi ukazovaly, že i on má své temné stránky. Jak jsme se smáli a pláč, uvědomila jsem si, že jsem se do něj zamilovala. Ale jeho stíny mě začaly děsit. Co když se jeho minulost stane i mojí?
Překvapení na konci
A pak se to stalo. Uriel se na mě podíval a řekl: „Nechci tě ztratit, ale musím to ukončit. Můj svět tě může zničit.“ Jeho slova mi zabodla do srdce, ale pak jsem si uvědomila, že jsem se změnila. Už nejsem ta bez peněz a bez lásky. Jsem drsnější, než jsem si myslela. Tak jsem ho vzala za ruku a řekla: „Neutečeš, když já jdu s tebou.“