Jsem na ulici a slunce pálí jako rozžhavená plotna. Srdce mi buší jak kladivo na anvil, zatímco se snažím najít Uriela. Zasloužila jsem si víc než tenhle život bez peněz a bez lásky. Špinavý chodník pod mýma nohama mi připomíná, že tady se nikdo neptá, proč jsem sama. Jen jdu a hledám, co mi patří.
Procházím kolem opuštěné budovy, kde se vzduch mísí s vůní benzínu a starého dřeva. Srdce mi buší rychleji, když si vzpomenu na Urielovy oči, které jakoby měly měsíční svit. „Kde jen jsi?“ pomyslím si, když se mi v hlavě míchají vzpomínky na jeho smích a tušení, že mi něco uniká.
Jsem tady sama, a přesto cítím, jak se kolem mě hemží příběhy ztracených duší. Každý z nich má svůj vlastní důvod, proč se tu ocitl. Všichni se snaží najít své místo v tomhle šíleném světě. Najednou zpoza rohu vykoukne známá silueta. Uriel? Ne, to je jen chlapec s cigaretou v ústech a zlomeným úsměvem. Ne, tohle není on.
Vstoupím do nedaleké putiky, kde svítí neonové světlo jako poslední záchrana. Zde je všechno. Smích, slzy, láska, ale i zrada. Jak sedím na barové židli, cítím, jak se mi rozvibruje telefon. Uriel! Odpovídám, a v tu chvíli mě ohromí jeho hlas, jakoby byl přímo vedle mě. „Našli mě, musíme se sejít, ale buď opatrná!“
Skoro mi vypadne srdce. Jsem v pohybu, chci ho vidět, chci znát pravdu. Vybíhám ven a vnímám, jak mi vítr čechrá vlasy. Ulice jsou prázdné, a tma se začíná rozlévat jako inkoust. Když dorazím na místo setkání, nikdo tam není. Jen já a moje myšlenky. Najednou slyším kroky. Otočím se, a jsem připravená na všechno. Uriel? Ne, je to někdo jiný. Nečekaná tvář s úsměvem, který mi říká víc, než by měl. „Kde je Uriel?“ ptám se, a v tu chvíli vím, že se chystá něco překvapivého.