Bylo to jedno z těch ponurých odpolední, kdy mě mraky v hlavě nesnesitelně svíraly. Seděla jsem na zemi v malém bytě, který si pamatuje lépe časy, kdy jsem měla víc než jen prázdný žaludek. Cítila jsem se jako pozadí na obrázku – rozmazaná a bez barvy.
Pořád jsem hledala způsob, jak v tomhle světě vyniknout, jak se prosadit, když nemám ani korunu na rozjezd. A pak mě to napadlo! Background image cropper. Všichni ti grafici a umělci si s tím hrají, a já jsem si říkala, že bych mohla být jejich černá ovce. Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní pokusy.
V noci jsem se potloukala po svém oblíbeném parku. Vzduch byl chladný a plný vůně spadaného listí. Vytáhla jsem telefon a začala fotit. Srdce mi bušilo, když jsem viděla, jak se barvy mění, jak se odráží v kalužích. Tak tohle je ten správný moment! Ořezávala jsem snímky na svém telefonu, jako bych se snažila oříznout i kousek svého vlastního života.
Když jsem se vrátila domů, měla jsem v hlavě jasnou vizi. Vytvořila jsem si účet na sociálních sítích a začala nahrávat své výtvory. Najednou se mi otevřely dveře, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Lidé začali lajkovat, sdílet a komentovat. Byla jsem na vrcholu a nic mě nemohlo zastavit.
Ale pak, jako by mě někdo uhodil do hlavy, přišel zvrat. V komentářích se objevily útoky. „Tohle není umění!“ nebo „Zkus to znovu!“. Cítila jsem se jako oříznutý obrázek, co ztratil svou podstatu. Naštěstí, když se mi začaly hroutit sny, našla jsem sílu. Ořezala jsem nejen své fotky, ale i negativní myšlenky. Tehdy jsem pochopila, že nejsem pozadí, ale protagonista svého vlastního příběhu. Ořezávání pozadí se stalo metaforou pro nový začátek. A nakonec jsem se smířila s tím, že každý má právo na vlastní barvu.