Všude okolo mě je ten samý šedý beton, jakoby se město rozhodlo, že barevnost je pro slabochy. Jsem tu sama, v ulicích, které dýchají smogem a ubohostí. Dnešní ráno začalo jako obvykle – hlad, zima a ten pocit, že mě nikdo nemá rád. Ale já se nenechám zlomit. Kdo by si myslel, že jsem slabá? V těchto ulicích si musím dát pozor na každé slovo. Kdo ví, co se může stát, když řeknu to špatné.
Procházím kolem staré herny, z níž se ozývá smích a křik. Tady se hraje o všechno – o peníze, o hrdost, o život. Vím, že bych tam neměla chodit, ale zvědavost mě táhne blíž. Cítím ten pach cigaret a levného piva, ale také napětí, které visí ve vzduchu jako bouřkový mrak. Když se rozhlédnu, vidím je – partu kluků s kradenými peněženkami a oči, které si mě měří, jako bych byla další kořist. A já mám chuť na akci.
Vstoupím dovnitř a hned mě obklopí jejich pohledy. „Co tu chceš, holčičko?“ zeptá se jeden z nich, jehož hlava je pokryta tetováním jako by mu někdo na kůži vyprávěl příběhy. „Mám něco, co by tě mohlo zajímat,“ odpovím s úsměvem, který skrývá víc, než se zdá. Je to hra, kterou umím hrát. Znáte ten pocit? Když víte, že umíte dostat to, co chcete, ať už to stojí cokoliv.
Hra začíná. Sázky se zvyšují, já se cítím jako královna, i když moje kapsy jsou prázdné. Vzduch je naplněn napětím a já se snažím zůstat klidná. Všechno se točí kolem mě, já musím najít způsob, jak se dostat dál. A pak mě napadne plán – udělám něco tak nečekaného, že je všechny zaskočím.
Začnu vyprávět příběh. Ne ledajaký příběh, ale takový, který je přivede na kolena. O pokladu ukrytém v opuštěné budově na okraji města. O zlatě, které je tak blízko, ale zároveň tak daleko. Jejich oči září zvědavostí a já vím, že jsem je dostala. Když vstanou a vyrazí za pokladem, já se jen usmívám. Zůstala jsem, sama, v herně, s prázdnými kapsami, ale s pocitem vítězství. Kdo by si pomyslel, že drsná holka bez peněz a bez lásky může vyhrát hru? Takže, co teď? Pochybnosti? Ne, já jdu dál. Takový je život na ulici.