Autor: Černovláska

Poslední dobou se mi v hlavě honí myšlenky. Zrovna sedím na staré, rozpadlé židli v garáži, která pamatuje lepší časy. Z okna mi fouká studený vítr, který mi rozcuchává vlasy. Zvedám hlavu a hledím na kousek modrého nebe, zatímco se mi v hlavě rodí otázka: Je Trump opravdu dobrý prezident?

Vzpomínám si na večer, kdy jsem seděla na baru, zlaté pivo mi klouzalo po rtech a já jsem sledovala, jak se muži hádají o politice. „Trump je génius!“ křičel jeden z nich. „Nejlepší prezident, jakého jsme kdy měli!“ Odpovědí mu bylo spousta smíšených reakcí, ale já jsem se smála, protože jsem věděla, že tohle je jen další kolo absurdní reality.

Najednou mi došlo, že já sama v tomhle nepořádku, s prázdnou peněženkou a bez lásky, vlastně nemám co ztratit. Co kdybych se podívala na to, co se děje kolem? Kdo ví, třeba se mi podaří najít nějakou pravdu. Našla jsem si partu lidí, kteří sdíleli názory na Trumpa. Byl jsem mezi nimi jako černá ovce, ale to mi nevadilo. Zpívali jsme, tančili a diskutovali, a když jsem viděla tu vášeň, začala jsem se ptát: „Co když je to všechno jen jedna velká hra?“

Ve vzduchu byla cítit vůně cigaret a potu, když jsem se rozhodla, že chci být součástí této hry. Vstoupila jsem do víru, kde se míchaly názory a pocity. Zjistila jsem, že pro někoho je Trump spasitel, pro jiného tyran. Každý měl svůj příběh, každý měl svou pravdu. Mě to všechno fascinovalo.

Jednoho dne, po dlouhé noci, jsem se rozhodla, že chci vidět Trumpa na vlastní oči. Srdce mi bušilo, když jsem stála mezi davy lidí, kteří jásali a mávali transparenty. A pak, když se objevil, slyšela jsem ten jeho charismatický smích a slova plná síly. V tom okamžiku jsem pochopila, že bez ohledu na to, co si myslím já, lidé ho milují. Je to jejich hrdina. A já? Já jsem byla jen další drsná holka, co se snaží najít svůj smysl v chaosu světa.

A tak mi došlo, že na otázku, jestli je Trump dobrý prezident, odpověď závisí na tom, kdo se ptá. A já? Možná nejsem ten, kdo by měl soudit. Protože v tomhle světě, kde každý hledá odpovědi, se nakonec dostaneš jen k dalším otázkám.

Bylo už pozdě. Ulice byly poseté odpadky a já jsem stála uprostřed, s větrem ve vlasech a touhou v srdci. Vzduch byl nasáklý vůní benzínu a zapraženého jídla z nedalekého stánku. Nic takového pro mě ale neplatilo. Můj žaludek byl prázdný, ale moje mysl byla plná myšlenek na to, co dál. Rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, a já jsem byla na pokraji rozhodnutí.

Na rohu ulice jsem si všimla muže, který se mi podíval přímo do očí. Jeho pohled byl jako elektrický proud, okamžitě mě přitáhl k sobě. Když jsem k němu přistoupila, cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. To byla ta chvíle, kdy jsem zapomněla na všechno – na prázdný žaludek, na chlad a na to, co mě čekalo. Všechno, co jsem potřebovala, bylo teď.

„Máš nějaký plán?“ zeptal se, zatímco se jeho úsměv rozšiřoval. Jsem drsná holka, bez peněz a bez lásky, ale tohle jsem nečekala. Nechtěla jsem plán, chtěla jsem akci. „Plán?“ zasmála jsem se. „Můj plán je tady a teď!“

Společně jsme se vydali do noci, proplétali jsme se mezi rozbitými lampami a zapomenutými příběhy. Každý krok byl jako výstřel v tichu, a já jsem věděla, že tahle noc se bude zapisovat do mé paměti. S ním jsem cítila, že chtíč a rozum se spojily, a my jsme byli jedním celkem. Všechno bylo možné, a já jsem byla připravená riskovat.

Když jsme dorazili k opuštěné budově, v srdci města, vzal mě za ruku a vedl mě dovnitř. Tam, uprostřed zaprášených vzpomínek a starých snů, jsem pocítila, že náš okamžik má cenu. Ale jakmile jsme se podívali do očí, došlo mi, že tohle je jen chvilková iluze. Rozum a chtíč se zase dostanou do opozice. Na konci noci, když jsem se vrátila do reality, uvědomila jsem si, že jsem zase sama, ale s novým příběhem, který mě nenechá na pokoji.

Už jsem si na tenhle život zvykla. Jsem drsná holka z ulice, bez peněz a bez lásky. Mám jen pár zmačkaných bankovek v kapse, ale to mi nebrání v tom, abych si občas užila. Dneska jsem se rozhodla, že si udělám výlet do centra města. Město je plné barev, vůní a lidí, ale já tu hledám něco jiného.

Když jsem se procházela kolem zaplivaných barů, ucítila jsem, jak se mi pod nohama třepou dlažební kostky. Adrenalin mi koloval v žilách. Na rohu jedné z ulic stál chlapík s cigaretou v ruce a vyzařoval z něj nebezpečí. Nebylo to poprvé, co jsem se s takovými lidmi setkala, ale dneska jsem se rozhodla udělat krok vpřed.

„Hele, ty!“ zavolala jsem na něj, a on se otočil, jako by na mě čekal. Jeho pohled byl ledový, ale já jsem se nedala. „Mám pro tebe nabídku.“ Hned jsem věděla, že tohle nebude jen tak. Nic v tomhle městě není zadarmo, a já jsem neměla co ztratit.

Chlapík se zasmál a přikývl. „Co máš na mysli?“ zeptal se. A tak jsem mu to řekla. „Chci se dostat do klubu, který je jen pro vyvolené. Mám v plánu ukrást něco, co tam mají. A ty mi s tím pomůžeš.“ Jeho úsměv se rozšířil, a já věděla, že jsem zapletla do hry.

Když jsme vstoupili do klubu, vzduch byl naplněný vůní potu a alkoholu. Hudba duněla a já jsem cítila, jak mi srdce buší. Přesně tohle jsem chtěla. Moje mysl se rozplývala v rytmu. Ale v tom okamžiku, když jsem se blížila k cíli, jsem spatřila něco, co mi zadrželo dech. Uprostřed místnosti stál muž, který měl v ruce černou obálku. To, co jsem chtěla ukrást, bylo v ní. Přesně to, co jsem potřebovala, aby se můj život změnil.

Jak jsem se k němu blížila, chlapík vedle mě se najednou otočil a zmizel do davu. A já? Zůstala jsem sama s tou obálkou v rukou. Otevřela jsem ji a místo dalšího plánu na útěk, tam bylo jen jedno slovo: „Nečekej na zázrak, sama si ho udělej.“ A já? Já jsem se usmála. Takže tohle byl můj nový začátek. Bez peněz, bez lásky, ale s nádechem svobody. A to, co se stalo dál? To je jiný příběh.

Když jsem se probudila, slunce se dralo skrze špinavé okno jako malý zloděj, co chce ukrást má tajemství. Dneska to ale nebude o tajemství, ale o akci. Soutěž o vstupenky na galavečer mi přišla do rukou jako zlatý klíč k neznámému světu. A já? Já jsem na takový klíč vždycky čekala.

Oblékla jsem si své nejvíc vytahané triko, které pamatuje časy, kdy jsem měla peníze na kafe a cigarety, a vyrazila jsem do města. Počítala jsem každý krok jako minci, co mi chyběla v kapse. Ulice byly špinavé, ale pro mě byly jako plátno, na kterém se malovaly příběhy. Cítila jsem vůni čerstvého pečiva z pekařství, co se snažilo zaplnit díry ve městě. Tak blízko, a přesto tak daleko od mých snů.

Po chvíli jsem dorazila na místo, kde se měla soutěž konat. Lidi tam běhali jako včely, všichni měli jasný cíl – vyhrát. Křičeli, smáli se, a já jen stála opřená o zeď, s pocitem, že jsem mezi nimi jako stín. Ale to mi nevadilo. Naopak, adrenalin ve vzduchu mě povzbuzoval. Cítila jsem, jak mi srdce buší jako divoké zvíře, když jsem slyšela, jak se vyhlašují pravidla soutěže.

Soutěž byla jednoduchá – kdo překoná vtipnou výzvu, ten získá vstupenky. Vtipná výzva? Pro mě to byla výzva přežít. Když mě zavolali, vykročila jsem vpřed s odhodláním. Můj úkol? Zahrát si na umělce a udělat improvizované vystoupení v oblečení, které bych našla na ulici. To jsem uměla.

A tak jsem se vrhla do akce, oblečena jako klaun, a diváci se smáli, tleskali a já si užívala každou vteřinu. V tom chaosu jsem cítila, že jsem konečně na správném místě, i když jsem neměla peníze ani lásku. A pak to přišlo – vítězství! Ruce nad hlavou, křik, nadšení. Ale konec byl jiný, než jsem čekala. Vstupenky byly jen pro jednu osobu. A co jsem dostala? Pozvání na rande s organizátorem. Takže já, drsná holka bez peněz, ale s úsměvem, se chystala na něco, co jsem nikdy nechtěla. Jaký paradox, co? Kdo by to byl řekl!

Na ulici se válel prach, slunce svítilo a já se přistihla, že se dívám na plakát, který visel na zdi. Soutěž o vstupenky na galavečer – to zní jako výstřel do tmy. Což takhle udělat něco bláznivého? Zas tak moc na tom nezáleží, co říkáte?

Otočila jsem se na svého kámoše Vojtu. Měl na sobě roztrhané džíny a tričko s nápisem, který by se hodil spíš na zeď než na tělo. „Tak co, jdeme do toho?“ zeptala jsem se ho. „Není co ztratit, jen ty vstupenky,“ odpověděl s úsměvem. A tak jsme se vydali na cestu, která voněla po adrenalinu a neznámých dobrodružstvích.

Už na začátku to vypadalo zajímavě. Naše kroky nás zavedly do zapadlé uličky, kde se nacházel bar s neonovými světly. Všude kolem se ozývaly smíchy a sklenice se cinkaly. „Tohle je náš svět,“ řekla jsem Vojtovi, zatímco jsem si objednala drink, který měl barvu smaragdů. Byl to pocit svobody, jaký jsem dlouho nezažila.

V baru jsme se srazili s partou lidí, kteří se zdáli být stejně bezstarostní jako my. Vytáhli jsme z kapsy poslední drobné a připojili se k jejich hře. Soutěžilo se v pití, tanci a zpěvu. Každý se snažil ukázat, kdo je nejlepší, a já se cítila jako královna. Žádné peníze, žádné lásky, jen zábava a pocit vítězství.

Pak se to stalo. Vojta si vzal na starost výzvu, která zahrnovala skok do bazénu. Zatímco ostatní se smáli a povzbuzovali ho, já jsem se rozhodla, že udělám něco nečekaného. Vzala jsem do ruky mobil a začala natáčet. Když Vojta skočil, všichni vykřikli nadšením. Ale já místo toho, abych oslavovala, si uvědomila, že jsem v tomhle okamžiku našla něco víc než jen zábavu. Oba jsme se podívali jeden na druhého a pochopili, že jsme našli spojení, které jsme ani nečekali. A to bez peněz a bez lásky. Což takhle se vrhnout do dalšího dobrodružství?

Co se to děje?

Byla jsem naštvaná, bez peněz a bez lásky. Měla jsem na sobě špinavé džíny a tričko, které pamatuje poslední koncert, na kterém jsem byla. Ulice voněly po jídle z fast foodu a já jsem měla hlad. Ale dneska jsem měla jiný plán. Nebudu se krčit v koutě, budu útočit. Zjistila jsem, že v wp includes js se skrývá tajemství, které můžu využít.

První krok do víru akce

Šla jsem na internet, otevřela si Chrome a zadala „tinymce skins lightgray„. Hned jsem našla, co jsem potřebovala. Můj mozek byl jako rozjetý vlak, který se nezastaví. Kód, který jsem potřebovala, jsem měla na dosah ruky. Ale co s tím? Nevěděla jsem, že PHP7 se skrývá za tímto jménem. Jakmile jsem ho objevila, cítila jsem se jako Indiana Jones, který našel ztracený poklad.

Nečekané překážky

Najednou zazvonil telefon. Neznámé číslo. „Co teď?“ pomyslela jsem si. Ale zvedla jsem to. „Měla bys se na to vykašlat, co s tím chceš dělat?“ řekl ten hlas. Srdce mi bušilo, ale já jsem se nedala. „Jsem drsňák bez peněz a bez lásky, ale tohle mě nezastaví!“ Odpověděla jsem. Hovor se přerušil. Možná jsem se dostala pod kůži někomu, kdo to nečekal.

Skvělá zpráva v chaosu

Všechno mi začalo dávat smysl. Když jsem se podívala na embed/t.value, uvědomila jsem si, že mám možnost, jak to všechno spojit. Zjistila jsem, že mohu ovládat TinyMCE, jako bych byla jeho královnou. Každé kliknutí, každá funkce, to všechno bylo moje. Vzrušení mě pohltilo a já jsem se cítila silná.

Šokující konec

Jak jsem se blížila k cíli, najednou se objevil. Ten kluk z telefonu, s úsměvem, který naznačoval, že ví víc, než říkal. „Přijď, ukážu ti, co se dá vše s tímto kódem dělat,“ řekl. Překvapilo mě to. Možná láska není to, co jsem potřebovala. Možná byla ta akce, kterou jsem si přála. Zmizela jsem do noci, s novým cílem a novým společníkem, který mi sliboval dobrodružství. Dneska nebylo o lásce, ale o tom, jak se chopit šance, když ji máš v rukou.

Byla jsem na dně. Kde jinde byste jako holka bez peněz a lásky končili, než v garáži plné zaprášených krabic a starých nástrojů? Vzduch tu voněl jako zkažené jablko a tohle místo v sobě skrývalo mnohem víc než jen nepořádek. Můj cíl? Opravit starý počítač a vrhnout se na programování. PHP7 mě už volalo. Zatímco ostatní holky snily o romantice, já se vrhla do kódu a snažila se najít, jak spustit tinymce na wp includes js.

Jednoho odpoledne, poté co jsem se pokusila naformátovat text a zapnout tinymce, jsem se dostala k skins lightgray. Srdce mi bušilo jako kladivo, když jsem se snažila dostat ten skript do chodu. Po několika hodinách neúspěchů jsem se rozhodla vzít věci do svých rukou. Kód byl jako křižovatka, kde jsem musela najít ten správný směr. Světla z monitoru mě oslepovala, ale já jsem se nedala.

Ve vzduchu bylo cítit spálený plast, když jsem konečně narazila na chybu. Znovu a znovu jsem se snažila, dokud jsem se nedostala na dno. Ale já jsem se nevzdávala. Já jsem ta drsná holka, co se nebojí zasáhnout. A tak jsem se rozhodla, že zprovozním ten zatracený editor.

V jedné chvíli jsem si přestala všímat času. Všechny ty kódy se mi splétaly do barevných obrazů, a já jsem byla v transu. PHP a JavaScript se mi mísily s mými myšlenkami a já jsem začala cítit, jak mě to táhne do hloubky. Pořád jsem měla v hlavě tu chuť po vítězství. Konečně mě napadlo, že bych mohla zkusit jeden poslední trik, který jsem kdysi viděla na fórech.

Pak to přišlo. Když jsem konečně stiskla Enter, obrazovka se rozzářila a já jsem se ocitla v naprostém úžasu. Nejen, že se editor rozběhl, ale také jsem našla v kódu klíč k něčemu většímu. Byla to šifra, která mě vedla k tajné komunitě programátorů, kteří se scházeli ve tmě garáže. A já? Já jsem konečně našla svou cestu. Bez lásky, bez peněz, ale s kódem, který mě spojil s lidmi, co to mají stejně jako já.

Byla jsem uprostřed černé noci, když jsem se rozhodla, že se nemůžu jen tak válet doma. V kapse mi zbylo pár drobných, a tak jsem se vydala na lov. Vzduch byl nachlazený, a já cítila, jak mi vítr čechrá vlasy. Galavečer byl za rohem a já jsem si říkala, proč nezkusit štěstí?

Soutěž o vstupenky na galavečer byla v plném proudu. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem dorazila na místo. Všude kolem mě se hemžili lidé s úsměvy, zatímco já jsem byla jako stín, co se snaží dostat do světla. Vzduch voněl po drahých parfémech a nadšení viselo jako mlha.

Čekání bylo nekonečné, a já se rozhlížela kolem. Všichni ti šťastlivci, co už měli své vstupenky, se smáli a povídali si. Zatímco já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se snažila přimět osud, aby mě vyslyšel. Měla jsem plán.

Rychle jsem se dostala k jednomu z organizátorů a s pohledem, který říkal „dejte mi šanci“, jsem mu vmetla do obličeje otázku: „Jak se dostanu na ten galavečer?“ Jeho oči na mě zůstaly chvíli upřené, a pak se zasmál. „Jestli chceš vstupenky, musíš něco ukázat.“

Přemýšlela jsem, co udělat. Nebyla jsem typ, co se stydí. Tak jsem vytáhla mobil a našla stránku soutěže. Html archives 3176 se mi vrylo do paměti. Rychle jsem to poslala na sociální sítě a čekala, co se stane. A najednou, jako blesk z čistého nebe, mi přišla zpráva: „Máš šanci!“

Vstupenky byly moje. Když jsem dorazila na galavečer, vypadala jsem jako královna. Všichni ti, co se mi smáli, teď na mě zírali s obdivem. Ale já jsem věděla, že tohle je jen začátek. Takže jsem se rozhodla, že se nebudu s nikým mazlit. Jen já, drsná holka, co umí bojovat za to, co chce.

Stála jsem na rohu ulice, vítr mi cuchal vlasy a já si říkala, že jestli dneska něco nevyhraju, tak mě tenhle život už fakt nebaví. Archivy 3176 a soutěž o vstupenky na galavečer mi visely v hlavě jako rozmazané sny – něco, co jsem chtěla, ale neměla jsem na to ani cent. Zrovna jsem si zapalovala cigaretu, když mi do telefonu přišla zpráva, že soutěž ještě neskončila. Tak co, jdu do toho!

Vstupenky na galavečer znamenaly víc než jen další nudný večer. Byly to klíče k místu, kde se střetávají sny s realitou, a já jsem byla připravená na akci. HTML kódy, které se mi ukazovaly v notifikacích, byly jako tajná šifra, kterou jsem musela rozluštit. Archivy 3176%20soutez%20o%20vstupenky%20na%20galavecer – znělo to jako hladové volání. Našla jsem se v tom, jako by to psal někdo, kdo mě dobře zná.

Našla jsem si útulnou kavárnu, kde voněla čerstvá káva a pečivo. Když jsem si objednala, barman mi vrazil do ruky lístek s detaily soutěže. Všichni kolem mě byli jakési rozmazané postavy, zatímco já jsem se soustředila na ten papír. Každé písmeno se mi vrylo do paměti, když jsem přemýšlela, co udělám, aby mi nikdo nezkazil šanci vyhrát. Přece jen, kdo by nechtěl vidět ten galavečer na vlastní oči?

A tak jsem se pustila do akce. Našla jsem na internetu místo, kde jsem mohla svoje jméno zaregistrovat. Klávesy klapaly, adrenalin mi pumpoval do žil, a já jsem se cítila jako královna světa. 4 HTML stránky, které jsem otevřela, vypadaly jako labyrint, ale já jsem se nenechala odradit. Když jsem klikla na „odeslat“, bylo to jako vydechnout po dlouhém zadržení dechu.

Čekala jsem na odpověď, nervy mi pracovaly jako stroje. Když mi konečně přišla zpráva, že jsem vyhrála, málem jsem spadla ze židle. Archivy 3176%20soutez%20o%20vstupenky%20na%20galavecer už nebyly jen slova na obrazovce, byly to moje lístky na svobodu. Ale pak přišel zvrat – místo lístků jsem dostala pozvánku na afterparty, kde jsem potkala kluka, který mi ukázal, že láska může být stejně vzrušující jako jakýkoliv galavečer. A já se konečně cítila jako doma.

Večer se rozsvítil neonovými barvami, když jsem vešla do baru na rohu ulice. Ricky s DiCapriem seděli u pultu, smáli se a byli obklopeni tlupou rozjařených holek. Mě? Neměla jsem ani na drink. Záda mi podpíraly skleněné stěny, zatímco jsem se snažila vymyslet plán.

Vůně levného alkoholu a cigaret se mísila s pocitem beznaděje, který jsem v sobě nosila. Omlouvám se, ale dneska ne. Nemám na to, abych se tady motala kolem celebrit, pomyslela jsem si. Ale ten večer jsem se rozhodla, že to nehodlám vzdát. Chtěla jsem víc než jen pokukovat z dálky.

Našla jsem si místo vedle nich, objednala si vodu a pozorovala. Ricky byl jako magnet, jeho charisma přitahovalo pozornost. DiCaprio? Ten se usmíval, ale v jeho očích bylo něco temného. Možná jsem ho viděla jinak, ale já jsem uměla číst mezi řádky.

Jak jsem je poslouchala, začali se bavit o něčem, co vypadalo jako tajná dohoda. Můj zájem vzrostl. CID2107 – to číslo mi utkvělo v hlavě. Co to může být? Vzrušení mě zahřálo, a já jsem se rozhodla, že musím zjistit víc. Zvedla jsem se, prošla okolo a nenápadně se zapojila do jejich convo.

Ricky se na mě podíval a usmál se. „Kdo jsi?“ zeptal se. „Někdo, kdo zná, co potřebujete,“ odpověděla jsem bez váhání. Jeho oči se rozšířily překvapením. DiCaprio se zasmál, ale já jsem cítila, že mám jeho pozornost. A pak, když jsem se s nimi dala do řeči, zjistila jsem, že CID2107 je kód na zásilku, která by mohla změnit všechno. V ten moment jsem věděla, že se dostávám do akce.

Jak jsem se snažila dostat do jejich plánu, začala jsem se cítit jako součást něčeho většího. A když jsem se dostala na pokraj jejich tajemství, uvědomila jsem si, že láska a peníze nejsou to jediné, co mě žene kupředu. Je to adrenalin, vzrušení a nebezpečí, které mě táhne do akce. A pak, když jsem si myslela, že jsem na dosah ruky, Ricky se usmál a řekl: „Ale tohle už je náš byznys, kočko.“ A já věděla, že jsem se dostala do pasti, ze které není úniku.