Dneska jsem se probudila s prázdnou peněženkou a ještě prázdnější duší. Slunce se snažilo proniknout skrz špinavá okna, ale já jsem měla na víc než na to, abych se nechala oslnit. Včera jsem ztratila poslední drobné v automatu, tak jsem se rozhodla, že nevydržím v tomhle smradlavém bytě ani o minutu déle.
Vyšla jsem na ulici, kde vzduch voněl po smažených hranolkách a cigaretovém dýmu. Všude kolem se hemžili lidé, každý s nějakým cílem, ale já jsem se cítila jako stín. Nohy mě vedly k malému baru na rohu, který byl tak zaplivaný, že vypadalo, jako by tam černovlásky už roky neuklízely. Pár místních chlápků se na mě podívalo, ale já jsem se usmála. Věděli, že jsem ta, co se nebojí říct, co si myslí.
Objednala jsem si levné pivo a sledovala, jak se bar postupně zaplňuje. Zatímco jsem usrkávala, zaslechla jsem hádku mezi dvěma známými tvářemi. Někdo se snažil o něco, co vypadalo jako podvod. Bez váhání jsem vstala a šla blíž. „Co se tu děje?“ zeptala jsem se. Kluci na mě zírali, jako bych spadla z Marsu. Ale já jsem měla kuráž a nenechala jsem si to líbit.
Hádka se proměnila v šarvátku, a já jsem se ocitla uprostřed. Rány, smích a nadávky se mísily s hudbou ze starého jukeboxu. Z ničeho nic mi do hlavy vpadla myšlenka, že bych mohla být hrdinkou dne. Popadla jsem jednoho z chlapů a zatáhla ho za límec. „Ty si myslíš, že se tady můžeš chovat jak svině?“ zasyčela jsem mu do ucha. V tu chvíli jsem cítila, jak mi adrenalin stoupá a já se stávám tím, kým chci být.
Po pár minutách jsem se ocitla venku, s úsměvem na tváři a jistotou, že jsem udělala něco, co nikdo jiný neměl odvahu udělat. Když jsem se otáčela, všimla jsem si, že ten kluk, který se mnou hádal, mě sleduje. Nechápala jsem, proč, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ho možná zaujala. Možná to nebylo jen o penězích nebo lásce. Možná, že v tomto drsném světě existuje něco víc než to, co nás dělí. A to, co přišlo po tom, jsem rozhodně nečekala.