Na ulici, kde jsem strávila poslední roky, se vůně churros mísila se zvuky městského chaosu. Španělsko mě mělo na háku. Pracovala jsem na různých místech, od barevného trhu až po nudné kanceláře, ale jednoho dne mi přišla do cesty cookies, a to doslova. Když jsem zjistila, že moje kousky sušenek zaujaly jednu právničku, začalo se to všechno rozjíždět.
Proč by mě ale měla zajímat nějaká asistencia cookies? Možná proto, že jsem se ocitla v situaci, kdy mi hrozilo, že si na krk pověsím ceduli „nelegální“. A to by pro mě znamenalo konec. Zákony o cookies v Španělsku byly jako složitá pavučina, do které se mi nechtělo zaplétat. Ale když se mi naskytla šance, nemohla jsem ji odmítnout.
Byla jsem na schůzce s tou právničkou. Měla na sobě tmavý oblek, vypadala jako z reklamy na právnickou kancelář. „Musíš se držet pravidel,“ říkala, zatímco já jsem si připadala jako malá holka, co se snaží vyřešit velký problém. Měla jsem pocit, že v tomhle světě nemám co ztratit, a tak jsem si říkala, že se do toho musím pustit po hlavě.
Na stole ležely hromady papírů, ale já jsem se snažila nevnímat je, protože jsem věděla, že jsou plné teorie, kterou jsem nikdy neměla ráda. Místo toho jsem se soustředila na vůni kávy, která se linula z kávovaru. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se snažila pochopit, co po mně vlastně chce. Šlo o cookies, o ochranu dat, a já jsem měla být ta, kdo to všechno zvládne.
Po hodině nervózního klepání prsty na stůl jsem dostala jasný úkol: vytvořit cookies, které splňovaly všechny zákonné normy. A tak jsem se pustila do akce. Nakoupila jsem ingredience, míchala, a pak jsem se odvážila experimentovat. Vytvořila jsem cookie, která byla tak lahodná, že bych ji snědla sama. A víte co? Nakonec se na mě usmálo štěstí. Moje kousky se staly hitem a já jsem se dostala do víru španělských zákonů jako nikdy předtím. Kdo by to byl řekl? I drsné holky mohou mít svůj úspěch.