Jednou jsem se procházela po městě, v uších mi hučela hudba a na sobě jsem měla černou bundu, která pamatovala časy, kdy jsem se ještě smála. Tehdy mě napadlo, že se musím podívat do starého archivu, co skrývá číslo 3809. O tom místě kolovaly zvěsti: prý tam najdete pravdu o sobě, nebo alespoň o svých snech. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a smrad starých papírů, když jsem otevřela těžké dveře.
Jak jsem procházela chodbou, světlo z kandelábrů osvětlovalo prachové částečky, které vířily ve vzduchu. Všude kolem mě byly stohy starých dokumentů, lepily se na mě jako vzpomínky, které jsem nechtěla mít. „Co tu vlastně hledám?“ přemýšlela jsem. Ale pak jsem spatřila to, co mě okamžitě přitáhlo – emo ksicht, nakreslený na zmačkaném papíře, s očima plnýma beznaděje a smutku.
Když jsem se na něj podívala blíže, cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce. Bylo to jako by mi ten obraz říkal: „Hej, jsi tady, jsi součástí tohohle chaosu!“ Všechno kolem mě najednou ožilo. Barvy stěn se staly intenzivnějšími, pachy prachu se proměnily v něco podmanivého a já jsem se ocitla v jakési transu.
Začala jsem se prohrabovat v dalších papírech, v každém jsem nacházela střípky emocí, které jsem dávno zapomněla. Tady byl smutek, jinde vztek, ale i touha po lásce, kterou jsem nikdy neměla. Čím víc jsem se nořila do těchto starých záznamů, tím víc jsem cítila, jak se mi v hrudi rozrůstá cosi těžkého.
Nakonec jsem zaslechla šramot. Otočila jsem se a spatřila stín, jak se blíží. Byl to kluk s vlasy jako vánky, který měl v ruce podobný papír, co jsem držela já. „Hledáš emo ksicht?“ zeptal se s úsměvem. A v ten moment jsem věděla, že jsem našla někoho, kdo chápe. Tak jsme tam stáli, dva ztracení v archivu, a smáli se. Místo aby mě opustila beznaděj, našla jsem spojení. Jak se říká, nejhorší věci mohou přinést nejlepší překvapení.