Úvod do chaosu
Představte si mě, jak sedím na rozvrzané židli v rohu temné místnosti, obklopená starými knihami a prázdnými plechovkami od piva. Můj svět je barvy šedi, ale já jsem tu, abych ho přetvořila. Emo ksicht? Takže jdeme na to. Život je příliš krátký na to, abychom se tvářili jako nudní lidé.
Oblečení jako zbraň
Když jsem se ráno probudila, do nosu mi vnikla vůně starého kouře a levného parfému. Oblékla jsem si černé triko s potiskem, který by rozesmál i smutného klauna, a roztrhané džíny, které pamatují víc než já. Bez peněz, ale s odvahou, jsem vyrazila do ulic. Každý pohled kolem mě byl jako paleta barev, které jsem chtěla proměnit na umění.
Akce na ulici
Když jsem dorazila na náměstí, uslyšela jsem hudbu. Zjistila jsem, že se tam chystá koncert. Moje srdce bušilo jako zběsilé. Skupina hrála s takovou vášní, že jsem se musela přidat. Rozhodla jsem se, že včera bylo dost. Začala jsem tancovat, házela jsem s vlasy, ačkoli mi v uších hučelo. Všichni kolem mě se začali smát a tleskat. Ten moment? Úžasný.
Nečekané setkání
A pak se to stalo. Uprostřed tance jsem ucítila dotyk na rameni. Otočila jsem se a tam stál kluk s piercingem v nose a úsměvem, který by mohl rozsvítit i nejtemnější kouty. „Hej, ty! Jsi prostě úžasná!“ zavolal. Měla jsem pocit, jako bych vyhrála v loterii. Vzájemně jsme si vyměnili několik slov, ale než jsem se nadála, zmizel v davu. Život je podivný.
Nečekaný závěr
Den skončil, já se vrátila domů, ale něco ve mně se změnilo. Bylo to, jako bych objevila novou část sebe sama. A pak jsem našla malý papírek v kapse. Byl to jeho telefonní číslo. Možná láska není tak daleko, jak jsem si myslela. Zvedla jsem telefon a napsala mu zprávu. Třeba se z toho vyklube něco víc než jen další bezcílné odpoledne.